Rok v Provenci (vydala Olympia, v překladu Paula Millara) je přesně o tom, že někdy stačí koupit dům a popsat, co se kolem děje. A napsat taky o tom, jak ten dům dáváte dohromady, jak vás štvou řemeslníci, překvapují sousedi a jak se při tom všem těšíte, až bude hotovo. Přesně tohle před dvaceti lety udělal autor, Angličan, Peter Mayle.
Dům je vždycky důležitý, ale ještě důležitější je místo. Nekoupil si totiž dům ledaskde, ale přímo v Provenci. Říká se tomu splnit si svůj sen.
Jezdívali jsme sem poměrně často, turisté dychtící po každoroční dávce dvou či tří týdnů opravdového tepla a ostrého světla. Pokaždé, když jsme s loupajícími se nosy a s lítostí odjížděli, jsme si slibovali, že jednoho krásného dne se sem odstěhujeme. Snili jsme si o tom za dlouhých šedých zim a mokrých zelených let, a jak jsme si prohlíželi fotografie z dovolených, dychtili jsme jako narkomani po vesnických trzích a po vinicích a po tom, aby nás probouzelo slunce svítící oknem do ložnice. A náhle, vlastně i k našemu vlastnímu překvapení, jsme to udělali. Spáchali jsme to. Koupili jsme dům, brali hodiny francouzštiny, rozloučili se, odvezli naše dva psy a stali se cizinci.
A pak, krok za krokem, měsíc po měsíci, ve své knížce popsal jeden provensálský rok. Rok novopečeného majitele provensálské bastidy.
Cizinec je vždy nadán tím, že vidí běžné věci trochu jinak a to větší, barevnější, voňavější a vůbec si všimne toho, co oku místního leckdy unikne, přičemž co starousedlíkům nestojí za zmínku, vzbuzuje v cizinci nadšení. A tak je Mayleho Rok v Provence plný poznávání místních řemeslníků, sousedů (sousedi, jak jsme si uvědomili, nabývají na vsi zcela jiného významu než ve městě), zvyků, a nadšeného objevování městeček a přírody v Lubéronu (pohoří se celý rok zelená cedry, borovicemi a zakrslými duby...mezi skalami a pod stromy rostou divoké květiny, tymián, levandule a houby) . Mayle konečně také vidí Provence nejen za plného letního slunce, ale i na podzim a v zimě, kdy její atraktivita mizí (i když jen zdánlivě) – a vychutná si ji nejlépe asi zase jen cizinec.
Kromě klidu a prázdné krajiny má zima v Provenci své zvláštní aroma. Přichází s větrem a visí v čistém a svěžím duchu. Když chodíte v kopcích, můžete dům ucítit dříve, než jej spatříte. To díky vůni hořícího dřeva v kouři z neviditelného komínu. Pokaždé, když se večer vracíme se psy domů, zastaví náš pohled dolů do údolí, na klikyháky kouře stoupajícího ze statků, roztroušených kolem cesty do Bonnieux. Ten pohled mně připomíná teplo kuchyně a okořeněný guláš, a bez vyjímky dostanu hlad…
Zmínka o jídle u Mayleho totiž téměř nikdy nechybí. Při troše štěstí lze totiž Rok v Provenci nazvat i malým gurmánským průvodcem - autor představuje oblíbené restaurace a důvěrně čtenáře seznamuje s vybranými pochoutkami provensálské kuchyně, (nezapomeňme, že anglická kuchyně se s francouzskou nedá srovnat) ke kterým zcela jistě patřil i olej z vlastních oliv.
Peripetie s opravami domku se tak mísí s líčením přírody, svéráznými lidmi, a skoro i s vůněmi jídel, která autor popisuje a konzumuje.
Dům je vždycky důležitý, ale ještě důležitější je místo. Nekoupil si totiž dům ledaskde, ale přímo v Provenci. Říká se tomu splnit si svůj sen.
Jezdívali jsme sem poměrně často, turisté dychtící po každoroční dávce dvou či tří týdnů opravdového tepla a ostrého světla. Pokaždé, když jsme s loupajícími se nosy a s lítostí odjížděli, jsme si slibovali, že jednoho krásného dne se sem odstěhujeme. Snili jsme si o tom za dlouhých šedých zim a mokrých zelených let, a jak jsme si prohlíželi fotografie z dovolených, dychtili jsme jako narkomani po vesnických trzích a po vinicích a po tom, aby nás probouzelo slunce svítící oknem do ložnice. A náhle, vlastně i k našemu vlastnímu překvapení, jsme to udělali. Spáchali jsme to. Koupili jsme dům, brali hodiny francouzštiny, rozloučili se, odvezli naše dva psy a stali se cizinci.
A pak, krok za krokem, měsíc po měsíci, ve své knížce popsal jeden provensálský rok. Rok novopečeného majitele provensálské bastidy.
Cizinec je vždy nadán tím, že vidí běžné věci trochu jinak a to větší, barevnější, voňavější a vůbec si všimne toho, co oku místního leckdy unikne, přičemž co starousedlíkům nestojí za zmínku, vzbuzuje v cizinci nadšení. A tak je Mayleho Rok v Provence plný poznávání místních řemeslníků, sousedů (sousedi, jak jsme si uvědomili, nabývají na vsi zcela jiného významu než ve městě), zvyků, a nadšeného objevování městeček a přírody v Lubéronu (pohoří se celý rok zelená cedry, borovicemi a zakrslými duby...mezi skalami a pod stromy rostou divoké květiny, tymián, levandule a houby) . Mayle konečně také vidí Provence nejen za plného letního slunce, ale i na podzim a v zimě, kdy její atraktivita mizí (i když jen zdánlivě) – a vychutná si ji nejlépe asi zase jen cizinec.
Kromě klidu a prázdné krajiny má zima v Provenci své zvláštní aroma. Přichází s větrem a visí v čistém a svěžím duchu. Když chodíte v kopcích, můžete dům ucítit dříve, než jej spatříte. To díky vůni hořícího dřeva v kouři z neviditelného komínu. Pokaždé, když se večer vracíme se psy domů, zastaví náš pohled dolů do údolí, na klikyháky kouře stoupajícího ze statků, roztroušených kolem cesty do Bonnieux. Ten pohled mně připomíná teplo kuchyně a okořeněný guláš, a bez vyjímky dostanu hlad…
Zmínka o jídle u Mayleho totiž téměř nikdy nechybí. Při troše štěstí lze totiž Rok v Provenci nazvat i malým gurmánským průvodcem - autor představuje oblíbené restaurace a důvěrně čtenáře seznamuje s vybranými pochoutkami provensálské kuchyně, (nezapomeňme, že anglická kuchyně se s francouzskou nedá srovnat) ke kterým zcela jistě patřil i olej z vlastních oliv.
Peripetie s opravami domku se tak mísí s líčením přírody, svéráznými lidmi, a skoro i s vůněmi jídel, která autor popisuje a konzumuje.
Na to jídlo nikdy nezapomenu. Vlastně, abych to upřesnil, na těch několik jídle nikdy nezapomenu…
Dá se říci, že Peter Mayle si v Provence prostě je, jí a pije a pak o tom jen tak píše. Možná nic zvláštního, ale kniha se setkala se s nebývalým úspěchem a svému autorovi přinesla dokonce takovou popularitu, že svůj původní domek v Ménerbes byl nakonec nucen prodat (jeho fanoušci měli čas od času zvyk koupat se v jeho bazénu, či klepat kdykoliv na jeho dveře), a přestěhoval se jinam (do Lourmarinu) – kam přesně, to vědí jen místní, kteří spisovatele odmítají prozradit. Což mimo jiné znamená, že se stal vzácně součástí komunity - Provensálci hned tak každého mezi sebe nepřijmou. Ale snad neprodělali (aspoň někteří). Však se tam díky Mayleho jeho úspěšným knihám (o Provenci jich poté napsal ještě několik), které mohou docela dobře fungovat jako reklama, zvedly ceny nemovitostí nejméně o 100%. Mayle si tak díky Provenci spolu s domem zařídil i světovou proslulost a nic na tom nemění fakt, že knížka de facto vznikla jako zoufalý čin na apel vydavatele.
Z českých spisovatelů o Provenci moc hezky psal mmj. Miroslav Horníček (Jak hledat slunce - Panorama Praha, 1980 a Listy z Provence - ADART Louny, 2000), ale nevýhodou bylo, že v kraji, který tolik obdivoval, nikdy nežil. Vnímal jej jen jako tesklivý projíždějící, který tuší, že jeho dny tam jsou sečteny.
Dá se říci, že Peter Mayle si v Provence prostě je, jí a pije a pak o tom jen tak píše. Možná nic zvláštního, ale kniha se setkala se s nebývalým úspěchem a svému autorovi přinesla dokonce takovou popularitu, že svůj původní domek v Ménerbes byl nakonec nucen prodat (jeho fanoušci měli čas od času zvyk koupat se v jeho bazénu, či klepat kdykoliv na jeho dveře), a přestěhoval se jinam (do Lourmarinu) – kam přesně, to vědí jen místní, kteří spisovatele odmítají prozradit. Což mimo jiné znamená, že se stal vzácně součástí komunity - Provensálci hned tak každého mezi sebe nepřijmou. Ale snad neprodělali (aspoň někteří). Však se tam díky Mayleho jeho úspěšným knihám (o Provenci jich poté napsal ještě několik), které mohou docela dobře fungovat jako reklama, zvedly ceny nemovitostí nejméně o 100%. Mayle si tak díky Provenci spolu s domem zařídil i světovou proslulost a nic na tom nemění fakt, že knížka de facto vznikla jako zoufalý čin na apel vydavatele.
Z českých spisovatelů o Provenci moc hezky psal mmj. Miroslav Horníček (Jak hledat slunce - Panorama Praha, 1980 a Listy z Provence - ADART Louny, 2000), ale nevýhodou bylo, že v kraji, který tolik obdivoval, nikdy nežil. Vnímal jej jen jako tesklivý projíždějící, který tuší, že jeho dny tam jsou sečteny.
Mám Provence rád. Mám ji - dovolte abych zopakoval to hříšné slovo - jako své rodiště. Jen na dvou místech mívám ten nezaměnitelný pocit příslušnosti a návratu: ve svém skutečném rodišti a v Provenci. Jsou ještě kraje, které bych chtěl poznat. Jsou také kraje, které - při vší jejich kráse - mne nelákají, ale Provence mě bude lákat vždycky.
V jeho knihách je cítit stejné okouzlení jako u Petera Maylea, jen je mnohem poetičtější – co ale taky zbývá, na praktické problémy při krátkém pobytu nikdy ani dojít nemůže. Jeho Provence je jiná a přesto je to stejný kousek z oblíbeného koláče. Provence Petera Maylea je každodenní, poetická i praktická, denní chléb člověka, který si v Provenci spokojeně žije přes dvacet let a dostává ji z první ruky. Kdo ví, jak by psal Miroslav Horníček, kdyby býval měl tu šanci v Provenci žít?
PS:
Momentálně je aktivní obyvatelkou Provence konečně i Češka – malířka Lenka Horňáková-Civade, která spolu se svým francouzským (provensálským) manželem pustila před deseti lety do oprav provensálského zámečku Quentin v Saignonu. Jak to někdy bývá (závist a nepřejícnost není výsadou Čech, jak si někteří Češi myslí), dnes už bydlí jinde, ale o svých zkušenostech s Provencí a tom, jak se dává dohromady zámek, napsala knížku – Provence jako sen (NLN 2010). Lenku Civade (a rozhovor s ní) pak zmiňuje ve své knize Obrázky z Provence podruhé (vydal Gutenberg 2008) Jan Šmíd.
(na fotografii je Mayleho původní dům v Ménerbes)
