I pro toho nejunavenějšího poutníka na té nejprašnější cestě však existuje útěcha, že stezka, jejíž křivky jeho nohy opisují, dokonale symbolizuje lidský život – jednou stoupá do kopců, jindy zase klesá do údolí. Z vrcholků hor se tulák dívá na nebeskou klenbu a na obzor, z údolí potom opět vzhlíží vzhůru k výšinám. Stále ještě kráčí po vyšlapaných cestách, a i když je třeba znavený a ušlý, přece získává opravdové zkušenosti.
Poté co jsme opustili řeku Nashua, změnili jsme trochu trasu naší cesty, a zrovna když slunce zapadalo, došli jsme do Stillriver Village v západní části Harvardu. Z tohoto místa, které leží na severu na západních svazích téhož pohoří, v němž jsme u sousedního města strávili přede dvěma dny poledne, je krásný výhled na siluety hor, jejichž velkolepost nic nepřekoná. V té chvíli zde vládl takový klid, jakoby se snad i samotná úbočí kopců radovala z pohledu na tuto scenérii. Jak jsme pomalu pokračovali dál, ohlíželi se zpět na krajinu, kterou jsme prošli, a poslouchali večerní píseň drozda, neubránili jsme se srovnání klidného rozpoložení přírody se shonem a netrpělivostí člověka. Jeho slova a činy vždy předznamenávají blízkost nějaké krize, zatímco ona je věčně tichá a skromná.
Teď když jsme se navrátili k pomíjivému životu v nížině, pokusme se do ní vnést trochu horské majestátnosti. Zapamatujme si, mezi jakými zdmi se nacházíme, a pochopíme, že i tento plochý život má svůj vrchol, a také proč při pohledu z vrcholků hor mají i ta nejhlubší údolí modravý nádech. Stejně tak budeme vědět, že povznesení se nám může dostat v každé chvíli, jelikož žádná část země není tak hluboko, aby z ní nebylo vidět na nebeskou klenbu, a aby se nám naskytl výhled na ničím nepřerušený obzor, stačí, staneme-li na vrcholku svých chvil.
Poté co jsme opustili řeku Nashua, změnili jsme trochu trasu naší cesty, a zrovna když slunce zapadalo, došli jsme do Stillriver Village v západní části Harvardu. Z tohoto místa, které leží na severu na západních svazích téhož pohoří, v němž jsme u sousedního města strávili přede dvěma dny poledne, je krásný výhled na siluety hor, jejichž velkolepost nic nepřekoná. V té chvíli zde vládl takový klid, jakoby se snad i samotná úbočí kopců radovala z pohledu na tuto scenérii. Jak jsme pomalu pokračovali dál, ohlíželi se zpět na krajinu, kterou jsme prošli, a poslouchali večerní píseň drozda, neubránili jsme se srovnání klidného rozpoložení přírody se shonem a netrpělivostí člověka. Jeho slova a činy vždy předznamenávají blízkost nějaké krize, zatímco ona je věčně tichá a skromná.
Teď když jsme se navrátili k pomíjivému životu v nížině, pokusme se do ní vnést trochu horské majestátnosti. Zapamatujme si, mezi jakými zdmi se nacházíme, a pochopíme, že i tento plochý život má svůj vrchol, a také proč při pohledu z vrcholků hor mají i ta nejhlubší údolí modravý nádech. Stejně tak budeme vědět, že povznesení se nám může dostat v každé chvíli, jelikož žádná část země není tak hluboko, aby z ní nebylo vidět na nebeskou klenbu, a aby se nám naskytl výhled na ničím nepřerušený obzor, stačí, staneme-li na vrcholku svých chvil.
(Toulky přírodou, H.D.Thoreau, 2010 Paseka.)
