Mrazení Meggie Stiefvaterové (vydalo Argo v překladu Dominiky Křesťanové) by bylo jen komorním poetickým příběhem zamilované dvojice nebýt drobného fantaskního detailu – v hlavní roli je tady vlk(odlak). Ten se jednou za rok se na pár týdnů už po několik let mění v člověka-Sama. Je k tomu potřeba jen vyšší teplota. S postupem let však tato schopnost slábne a jednoho dne to bude proměna poslední. Právě v momentě své lidské podoby, a v okamžiku kdy je postřelen, se mladý muž-vlk setká s dívkou Grace, kterou kdysi zachránil před vlky ze své smečky a která od té doby hledá jeho vlčí oči v lese za domem. Nyní dívce zbývá jen vymyslet jak vlka navždy uchovat v jeho lidské podobě. A teplota klesá…
Ačkoliv se může zdát, že kniha těží z momentální popularity upírské ságy Twilight, společný má pouze milostný příběh a výskyt vlkodlaků. Tím podobnost končí – a zbývá-li nějaká inspirace, spíš by zaváděla k filmu Vlk (USA, 1994).
Ač je román díky postavě vlkodlaka Sama zařazen do fantasy žánru, zbytek scény nic fantaskního nepotřebuje. Prvky jako např. romantické prostředí lesa, příšeří, večerní smrákaní, podzimní barvy a k tomu odpovídající nálady - to vše pracuje spolehlivě samo a působivě dramatizuje jednotlivé obrazy. Pocit samoty, touhy, vzhlížení k lesu kde žije on, vlk. Ve vyprávění se střídají Sam a Grace stejně jako racionalita jednoho a emocionalita druhého.
Tak jako v případě jiných úspěšných příběhů, má i tento již své pokračováníi (v Americe pod názvem Linger, které v ČR vyjde v nakladatelství Argo v lednu 2011) a momentálně autorka pracuje na díle třetím a posledním – aby završil zamýšlenou vlčí trilogii. Osobně mohu říci, že se na další pokračování velmi těším - hodiny mezi člověkem a vlkem byly pro mě tak napínavé, že jsem to přečetla najednou a spát šla až ve čtyři ráno.
Mrazení je sice v pořadí teprve třetí knížkou Maggie Stiefvaterové, ale už se jí podařilo stát se jednou z momentálně nejprodávanějších knih – alespoň podle žebříčku New York Times. Její úspěch je o to kurióznější, že se psaní stalo autorce tak trochu východiskem z nouze – nebyla žádná šance na dobře placenou práci, navíc takovou, kde by se dalo sedět v pyžamu, či tzv. čas od času koukat do blba - to je dovoleno jen spisovatelům, hudebníkům nebo umělcům, jak píše na svých stránkách. A tak začala psát. Nyní žije ve Virginii, pracuje z domova, možná i v pyžamu a je obklopena divočinou – snad právě proto se jí tak dobře daří popisovat pohledy z okna k lesa a možná právě tam někdy už zahlédla i vlka, který ji inspiroval k napsání příběhu.
Ačkoliv se může zdát, že kniha těží z momentální popularity upírské ságy Twilight, společný má pouze milostný příběh a výskyt vlkodlaků. Tím podobnost končí – a zbývá-li nějaká inspirace, spíš by zaváděla k filmu Vlk (USA, 1994).
Ač je román díky postavě vlkodlaka Sama zařazen do fantasy žánru, zbytek scény nic fantaskního nepotřebuje. Prvky jako např. romantické prostředí lesa, příšeří, večerní smrákaní, podzimní barvy a k tomu odpovídající nálady - to vše pracuje spolehlivě samo a působivě dramatizuje jednotlivé obrazy. Pocit samoty, touhy, vzhlížení k lesu kde žije on, vlk. Ve vyprávění se střídají Sam a Grace stejně jako racionalita jednoho a emocionalita druhého.
Tak jako v případě jiných úspěšných příběhů, má i tento již své pokračováníi (v Americe pod názvem Linger, které v ČR vyjde v nakladatelství Argo v lednu 2011) a momentálně autorka pracuje na díle třetím a posledním – aby završil zamýšlenou vlčí trilogii. Osobně mohu říci, že se na další pokračování velmi těším - hodiny mezi člověkem a vlkem byly pro mě tak napínavé, že jsem to přečetla najednou a spát šla až ve čtyři ráno.
Mrazení je sice v pořadí teprve třetí knížkou Maggie Stiefvaterové, ale už se jí podařilo stát se jednou z momentálně nejprodávanějších knih – alespoň podle žebříčku New York Times. Její úspěch je o to kurióznější, že se psaní stalo autorce tak trochu východiskem z nouze – nebyla žádná šance na dobře placenou práci, navíc takovou, kde by se dalo sedět v pyžamu, či tzv. čas od času koukat do blba - to je dovoleno jen spisovatelům, hudebníkům nebo umělcům, jak píše na svých stránkách. A tak začala psát. Nyní žije ve Virginii, pracuje z domova, možná i v pyžamu a je obklopena divočinou – snad právě proto se jí tak dobře daří popisovat pohledy z okna k lesa a možná právě tam někdy už zahlédla i vlka, který ji inspiroval k napsání příběhu.
/úryvek/
Vídala jsem ho pak zase, vždycky když uhodila zima. Stál na okraji lesa za naším domem a nespouštěl ze mě žluté oči, kdykoliv jsme dolévala vodu do pítka pro ptáky nebo vynášela smetí, ale nikdy nepřišel blíž. Na pomezí dne a noci, v době, která se v Minnesotě táhne za dlouhých zimních měsíců do nekonečna, jsem neslézala ze zmrzlé houpačky z uřízlé pneumatiky, dokud jsem na sobě neucítila jeho pohled. A časem, když už jsem na houpání byla moc velká, jsem vždycky vyšla na zadní verandu a pomalu, bez hlesu zamířila jeho směrem, ruku napřaženou před sebe s obrácenou dlaní vzhůru, oči sklopené. Ode mě ti nic nehrozí. Snažila jsem se mluvit jeho řečí. Ale ať jsem čekala sebetrpělivěji, ať jsem se sebevíc snažila dostat se k němu blíž, vždycky se mi rozplynul v podrostu dřív, než jsem stačila překonat vzdálenost, která nás dělila.
Nikdy jsem se ho nebála. Byl dost mohutný, aby mě strhnul z houpačky, dost silný, aby mě srazil k zemi a odtáhl do lesa. Ale divokost skrytá v těle se mu nikdy neobjevila v očích. Dobře jsem si vzpomínala na jeho upřený pohled, na oči hrající všemi odtíny žluté, a necítila jsem strach. Věděla jsem, že by mi neublížil. Chtěla jsem, aby věděl, že ani já bych neublížila jemu. A tak jsem čekala. Čekala jsem.
A čekal i on, třebaže jsem nevěděla na co. Měla jsem pocit, jako bych to byla jen já, kdo vychází vstříc. Ale byl vždycky nablízku. Díval se, jak se na něj dívám. Nikdy ani o vlásek blíž, a zároveň nikdy dál.
Šest let to probíhalo stejně, podle neměnného vzorce: v zimě zneklidňující přítomnost vlků a jejich ještě víc zneklidňující nepřítomnost v létě. Nikdy jsem se nad tou pravidelností nijak zvlášť nezamýšlela. Myslela jsem, že to jsou vlci. Prostě vlci.
