Spisovatel Zdeněk Šmíd je kromě svých vodáckých příběhů známý svou cestovatelskou vášní. Procestoval mnoho zemí a míst, ale podle svých slov má nejraději sever a jak sám vysvětluje v úvodu své knížky Dlouhé noci Vikingů (Olympia) – „Kdybych si sám mohl vybrat místo, kde se narodím a kde mám žít, rozhodl bych se pro Skandinávii. Nebydlím tam hlavně proto, že jsme ten kraj poznal příliš pozdě“.
A proto o severu aspoň píše. Svou lásku k zemím takřka věčného ledu dokládá už svou druhou knížkou na severské téma (kromě ní již vyšlo Za písní severu a nejnověji Starci na Aljašce).
Tentokrát nejde o dobrodružství party starých kamarádů, ale rovnou o severské legendy. Jestli jste si někdy chtěli přečíst slavnou Eddu, ale odradila vás tíha textu, pusťte se do odlehčené Šmídovy verze.
Dlouhé noci Vikingů aneb Vraťte nám rabiáty je ideální knihou pro dlouhé zimní večery, kdy venku mrzne až praští. S pohledem z okna si totiž lépe představíte drsnou severskou krajinu a budete vědět, že to tam nebyla asi žádná legrace. Sever je temný, je tam sníh a zima. Hemží se troly, elfy, vikingy, obry a jinou havětí. Žádná ze jmenovaných bytostí není dobrá, hodná a nemyslí to s vámi vůbec dobře. Spíše naopak a tomu nejhodnějšímu se přirozeně stávají nejhorší věci. Pak tam je také Vallhalla, Midstorm a Ásgard, kde dlí bohové Ásové, kteří mají poněkud blíž k násilnému řešení problémů a různým jiným - spíše lidským - neřestem. Rvou se, vraždí se, smilní nebo se brodí v krvi stejně jako Vikingové a tak pořád dokola.
Zdeněk Šmíd si pochopitelně s postavičkami severského Olympu hrál po svém, ale zachovává jim podle předlohy vše, co mají mít mít. A krvelačnosti jednoduše obháčkoval vtipnými hovory ( i tak je tam té krve zbývá pořád ještě dost).
A proč bychom se severem měli vůbec zabývat blíže? Podle Zdeňka Šmída jednoduše proto, že tam jednou nohou patříme. "Je nám bližší lesnatý sever, než vyprahlý jih, nemáme jižní sexuální apetenci, zato sklon k pití a taky jsme spíš uzavření, než užvanění. V hospodě si raději sedneme k prázdnému, než obsazenému stolu". Máme sever v genech a tak bychom možná měli vědět jak se to s těmi našimi severskými pradědečky mělo. Třeba dříve, než přijde ragnärok.
A proto o severu aspoň píše. Svou lásku k zemím takřka věčného ledu dokládá už svou druhou knížkou na severské téma (kromě ní již vyšlo Za písní severu a nejnověji Starci na Aljašce).
Tentokrát nejde o dobrodružství party starých kamarádů, ale rovnou o severské legendy. Jestli jste si někdy chtěli přečíst slavnou Eddu, ale odradila vás tíha textu, pusťte se do odlehčené Šmídovy verze.
Dlouhé noci Vikingů aneb Vraťte nám rabiáty je ideální knihou pro dlouhé zimní večery, kdy venku mrzne až praští. S pohledem z okna si totiž lépe představíte drsnou severskou krajinu a budete vědět, že to tam nebyla asi žádná legrace. Sever je temný, je tam sníh a zima. Hemží se troly, elfy, vikingy, obry a jinou havětí. Žádná ze jmenovaných bytostí není dobrá, hodná a nemyslí to s vámi vůbec dobře. Spíše naopak a tomu nejhodnějšímu se přirozeně stávají nejhorší věci. Pak tam je také Vallhalla, Midstorm a Ásgard, kde dlí bohové Ásové, kteří mají poněkud blíž k násilnému řešení problémů a různým jiným - spíše lidským - neřestem. Rvou se, vraždí se, smilní nebo se brodí v krvi stejně jako Vikingové a tak pořád dokola.
Zdeněk Šmíd si pochopitelně s postavičkami severského Olympu hrál po svém, ale zachovává jim podle předlohy vše, co mají mít mít. A krvelačnosti jednoduše obháčkoval vtipnými hovory ( i tak je tam té krve zbývá pořád ještě dost).
A proč bychom se severem měli vůbec zabývat blíže? Podle Zdeňka Šmída jednoduše proto, že tam jednou nohou patříme. "Je nám bližší lesnatý sever, než vyprahlý jih, nemáme jižní sexuální apetenci, zato sklon k pití a taky jsme spíš uzavření, než užvanění. V hospodě si raději sedneme k prázdnému, než obsazenému stolu". Máme sever v genech a tak bychom možná měli vědět jak se to s těmi našimi severskými pradědečky mělo. Třeba dříve, než přijde ragnärok.
(psáno pro KN, 2-3/2010)
