Román Profesor (vydal Daranus v překladu Květy Palowské) je vůbec jedním z prvních děl anglické spisovatelky Charlotty Brontëové, také tím nejméně známým (v češtině vyšla kniha poprvé) a asi snad jediným, kdy je vypravěčem muž. Autorka sama však je v podstatě jeho předlohou, už proto, že se inspirovala vlastním životem, zejména svým pobytem v Bruselu, kde studovala. Jelikož se většina dění odehrává právě tam, můžeme si lehce představit, jaký asi dojem v ní země, město či lidé zanechali. Postřehy totiž vkládá do úst svému hrdinovi.
„Rozumové schopnosti brabantské mládeže byly obecně chabé, ale vitalita silná. V jejich povahách se tudíž zároveň střetávala nemohoucnost a jistá vnitřní síla – byli nechápaví, ale také podivuhodně zatvrzelí, těžcí jako olovo a stejně jako s olovem se s nimi jen obtížně dalo pohnout. V takovém případě by bylo skutečně nesmyslné vyžadovat od nich nějaké zvláštní duševní úsilí. Při krátké paměti, tupém rozumu a chabé přemýšlivosti couvali s nechutí před každým úkolem, který vyžadoval podrobnější studium nebo hlubší myšlení.“
Protože ani je, ani krajinu autorka ve svém úsudku nešetří, dá se jen tušit, že Charlotta Brontëová, na rozdíl od svého hrdiny, v Bruselu šťastná nebyla.
Mladý muž, William Crimsworth, má sice pevnou vůli a dobré vzdělání díky bohatým příbuzným, ale jejich podpora s koncem studia skončila a tak je zcela bez prostředků. Vydává se za bratrem, který provozuje malou továrnu, ale to se neukáže jako nejlepší volba. Bratr jej sice přijme na nějaký čas do zaměstnání, ale o vřelých rodinných vztazích nemůže být ani řeč, stejně tak jako o dobrém platu. A autorka si dává záležet nejen na vykreslení dobových zvyklostí týkajících se rodiny, ale stejnou měrou se věnuje vypodobnění viktoriánské a ranně industriální Anglie, počítaje v to také počínající nevábnost zaprášených měst a prvních továren.
Ve vlastní zemi tedy nemá Crimsworth bez pomoci příbuzných žádnou šanci na vzestup, na radu přítele tedy Anglii opouští a vydává se do Belgie. V Bruselu se na něj díky přímluvě známého konečně usměje štěstí a začíná vyučovat na chlapeckém lyceu. Konečně se mu daří. K práci časem přibere ještě další úvazek, tentokrát vyučování angličtiny na dívčí škole. Tady dle očekávání však už přicházejí problémy a to se ženami – nejprve je okouzlen samotnou mladou a energickou ředitelkou dívčí ho penzionátu, posléze je to však jedna z jeho žaček a zároveň mladá učitelka vyšívání, která se ukáže být tou pravou vyvolenou pro mladého profesora.
V románech sester Brontëových (Charlotta je jednou z nich a to dokonce tou nejslavnější) je potěšením vedle samotného vyprávění také laskavý jazyk, který vytváří potřebný rámec celého příběhu a stále si zachovává (i v moderním překladu) svou „starožitnost“ . Ve srovnání s další slavnou Angličankou, spisovatelkou Jane Austenovou, se pak sestry Brontëovy, včetně Charlotty, vyznačují přímočařejším stylem - jejich figury tak sice mluví méně a méně květnatě konverzují, ale zato jsou snad srdnatější.
„Rozumové schopnosti brabantské mládeže byly obecně chabé, ale vitalita silná. V jejich povahách se tudíž zároveň střetávala nemohoucnost a jistá vnitřní síla – byli nechápaví, ale také podivuhodně zatvrzelí, těžcí jako olovo a stejně jako s olovem se s nimi jen obtížně dalo pohnout. V takovém případě by bylo skutečně nesmyslné vyžadovat od nich nějaké zvláštní duševní úsilí. Při krátké paměti, tupém rozumu a chabé přemýšlivosti couvali s nechutí před každým úkolem, který vyžadoval podrobnější studium nebo hlubší myšlení.“
Protože ani je, ani krajinu autorka ve svém úsudku nešetří, dá se jen tušit, že Charlotta Brontëová, na rozdíl od svého hrdiny, v Bruselu šťastná nebyla.
Mladý muž, William Crimsworth, má sice pevnou vůli a dobré vzdělání díky bohatým příbuzným, ale jejich podpora s koncem studia skončila a tak je zcela bez prostředků. Vydává se za bratrem, který provozuje malou továrnu, ale to se neukáže jako nejlepší volba. Bratr jej sice přijme na nějaký čas do zaměstnání, ale o vřelých rodinných vztazích nemůže být ani řeč, stejně tak jako o dobrém platu. A autorka si dává záležet nejen na vykreslení dobových zvyklostí týkajících se rodiny, ale stejnou měrou se věnuje vypodobnění viktoriánské a ranně industriální Anglie, počítaje v to také počínající nevábnost zaprášených měst a prvních továren.
Ve vlastní zemi tedy nemá Crimsworth bez pomoci příbuzných žádnou šanci na vzestup, na radu přítele tedy Anglii opouští a vydává se do Belgie. V Bruselu se na něj díky přímluvě známého konečně usměje štěstí a začíná vyučovat na chlapeckém lyceu. Konečně se mu daří. K práci časem přibere ještě další úvazek, tentokrát vyučování angličtiny na dívčí škole. Tady dle očekávání však už přicházejí problémy a to se ženami – nejprve je okouzlen samotnou mladou a energickou ředitelkou dívčí ho penzionátu, posléze je to však jedna z jeho žaček a zároveň mladá učitelka vyšívání, která se ukáže být tou pravou vyvolenou pro mladého profesora.
V románech sester Brontëových (Charlotta je jednou z nich a to dokonce tou nejslavnější) je potěšením vedle samotného vyprávění také laskavý jazyk, který vytváří potřebný rámec celého příběhu a stále si zachovává (i v moderním překladu) svou „starožitnost“ . Ve srovnání s další slavnou Angličankou, spisovatelkou Jane Austenovou, se pak sestry Brontëovy, včetně Charlotty, vyznačují přímočařejším stylem - jejich figury tak sice mluví méně a méně květnatě konverzují, ale zato jsou snad srdnatější.
Definitivně poslední knihou Charlotty Brontëové pak je nově dokončené torzo jejího románu Emma, která již také vyšlo v nakladatelství Daranus.