29. března 2011
26. března 2011
23. března 2011
O Bylinkách, semínkách a vítězství korporací (převzato)
/Článek najdete na internetových stránkách Pod názvem „Symbióza vlád a korporací“ – autor Josef Vít/
Nedávno proběhla tiskem alarmující zpráva, že Evropská unie reguluje používání přírodních bylin. V podstatě jde o likvidaci bylin jako léčebných prostředků. Námitky, že byliny se používají už tisíce let, neobstály. Podle nového zákona musí byliny projít stejnými zkouškami, jako syntetické léky.
Jenže tyto zkoušky stojí statisíce dolarů a žádná bába kořenářka takové peníze nemá. Ani malé firmičky, zabývající se výkupem a prodejem bylin, takové peníze nemají. Takže doba, kdy jste si mohli koupit lipový čaj, řepík, heřmánek, mateřídoušku nebo dobromysl, skončila. Pro příště si pacienti budou muset nasbírat byliny sami. Zatím, než i to bude zakázáno.
Za tímto zákonem stojí mocné farmaceutické firmy, které chtějí zakázat byliny, protože jsou levné, nepatentovatelné a nemohou na nich vydělávat, jako to dělají u svých léků. O cenové politice farmaceutických firem jsem už napsal. Stejně jako o žalobě proti farmaceutickým firmám u mezinárodního soudu v Haagu.
Pokud si někdo myslí, že je to je nějaké nedopatření, je na omylu. Je to začátek útoku nadnárodních koncernů proti lidem na této planetě. Je to začátek.
Pokračováním je americký zákon FDA Food Safety Modernization Act, S510, nazývaný též „Patriot Act for Food“ podle známého zákona, tvrdě omezujícího lidská práva. Česky je to „zákon o zákazu drobného pěstování potravin“. Tento zákon byl schválen americkým senátem dne 30. 11. 2010 poměrem hlasů 73 ku 25 . Bohužel se zjistilo, že agilní autoři do něj vložili článek, odporující americké ústavě, tak platnost byla dočasně pozastavena. To se však rychle napraví a zákon bude platit. Samozřejmě Evropská unie nezůstane pozadu a rychle připraví stejný zákon i pro nás. Stejně jako to bylo s bylinami. Co to pro nás bude znamenat?
Zákon by způsobil absurdní úřednické zatížení, které by bránilo v obchodu malým producentům potravin, a to by mělo za následek, že široké dodávky potravin by se přesunuly k velkým multinárodním korporacím.
Zákon dává vládám do rukou novou moc nad právem veřejnosti pěstovat, prodávat a převážet jakékoliv potraviny. Všichni producenti potravin budou muset mít psaný plán bezpečnosti potravin, který bude popisovat možná rizika a preventivní opatření prováděná na jejich kontrolu. Možná rizika znečištění jsou voda, organické hnojivo, sběr, přepravní zařízení a mnoho dalších. Zajímavé na tom zákonu je, že hnůj je závadný, zatímco pesticidy a umělá hnojiva jsou považována za nezávadná. Zajímavé, že?
Ačkoli je zákon definován jako o potravinách, tento zákon kriminalizuje i uchovávání semen pro další výsadbu. Semena byla do zákona vpašována na přání firmy Monsanto. Je velmi zajímavé, že obilí, vypěstované z produkce Monsanta, je neplodné. Z jejich zrní následující rok už žádné obilí nevypěstujete. Proto si musí rolníci každý rok kupovat od Monsanta nové osivo.
Zákon způsobí nadměrnou zátěž drobných pěstitelů a podnikat v potravinářství budou moci jen velcí producenti. „“Toto je zákon vytvořený pro korporace a monopoly. Je to celé o korporátní kontrole potravin a zdraví veřejnosti“,říká kanadský mikrobiolog, zkoumající bezpečnost potravin pro zdraví. Má pravdu, jde o zdraví obyvatel planety.
Tento tyranský zákon staví veškerou produkci potravin (ano, i to, co si vypěstujete na své zahrádce) pod pravomoc Ministerstva pro domácí bezpečnost. Přesně ti samí lidé, co provozují Agenturu bezpečnosti leteckého provozu, scannery nahého těla a ohmatávací programy cestujících.
Zákon kriminalizuje uchovávání semen, čímž by z drobných pěstitelů, kteří si schovávají svou rodinnou sadbu, udělal zločince. Toto zjevně slouží k tomu, aby korporace jako je Monsanto, získaly monopol nad semeny. Firma Monsanto, která za zákonem stojí, je největším podnikatelem v oboru. Jejich hitem jsou geneticky upravované potraviny – obilí. Přitom po celém světě se šíří zvěsti o nebezpečnosti geneticky upravených potravin.
Od začátku devadesátých let probíhá testování nezávadnosti geneticky upravených potravin. Pokusy, prováděné v Evropě, dokazovaly škodlivost takových potravin. Ve Spojených státech se takový výzkum neprovádí vůbec. Tzv. “Zdravá strava“ ze supermarketu usmrtila krysí mláďata během tří týdnů. Jenže už dnes velkochovy ke krmení zvířat používají patentované, geneticky modifikované drogy a krmiva. Nebojíte se, že dopadneme jako ta krysí mláďata?
Nicméně testování geneticky upravených potravin ustává. Média zesměšňují takový výzkum a spolupracující podsvětí se neštítí ani osobních výhrůžek. Laboratoře, provádějící výzkum, přestávají dostávat granty na svoji činnost. Je to spiknutí vlád ve službách nadnárodních korporací. Pro zajímavost Monsanto v minulém roce utratil 8,7 mil. USD na boj proti povinnému označování geneticky modifikovaných potravin v obchodech. Agrotechnické společnosti mají právo vetovat práce nezávislých výzkumníků.
Nárok publikovat své výzkumy mají jen studie schválené semenářskými společnostmi. Řada vědců si dělá vážné starosti ohledně stále užších vazeb mezi vědou a komercí. Jsou přesvědčeni, že pokud vyjádří své obavy, nebo budou klást nepříjemné otázky, jejich instituce je propustí.
Biolog Sue Kedgley měl nápad. Doporučil zavést klinické pokusy na lidech s využitím dobrovolníků z řad vědců a jejich rodinných příslušníků, provozujících genetické inženýrství. Pokud jsou plně přesvědčeni o nezávadnosti svých produktů, které vytvořili, jistě se velmi ochotně takových testů účastní. Bohužel – žádný dobrovolník se nenašel.
George Hemminger řekl: „Je to absurdní. Dnes, v době krize, kdy jsou lidé nuceni pěstovat si jídlo pro vlastní potřebu a přebytky, prodávají přátelům a sousedům. Tento zákon reguluje, kontroluje a v konečném důsledku likviduje tyto drobné pěstitele. (To je pouze jeden z kroků, kterými se americká vláda sbližuje s korporacemi, což vede ke zničení ekonomiky.)
Nedávno proběhla tiskem alarmující zpráva, že Evropská unie reguluje používání přírodních bylin. V podstatě jde o likvidaci bylin jako léčebných prostředků. Námitky, že byliny se používají už tisíce let, neobstály. Podle nového zákona musí byliny projít stejnými zkouškami, jako syntetické léky.
Jenže tyto zkoušky stojí statisíce dolarů a žádná bába kořenářka takové peníze nemá. Ani malé firmičky, zabývající se výkupem a prodejem bylin, takové peníze nemají. Takže doba, kdy jste si mohli koupit lipový čaj, řepík, heřmánek, mateřídoušku nebo dobromysl, skončila. Pro příště si pacienti budou muset nasbírat byliny sami. Zatím, než i to bude zakázáno.
Za tímto zákonem stojí mocné farmaceutické firmy, které chtějí zakázat byliny, protože jsou levné, nepatentovatelné a nemohou na nich vydělávat, jako to dělají u svých léků. O cenové politice farmaceutických firem jsem už napsal. Stejně jako o žalobě proti farmaceutickým firmám u mezinárodního soudu v Haagu.
Pokud si někdo myslí, že je to je nějaké nedopatření, je na omylu. Je to začátek útoku nadnárodních koncernů proti lidem na této planetě. Je to začátek.
Pokračováním je americký zákon FDA Food Safety Modernization Act
Zákon by způsobil absurdní úřednické zatížení, které by bránilo v obchodu malým producentům potravin, a to by mělo za následek, že široké dodávky potravin by se přesunuly k velkým multinárodním korporacím.
Zákon dává vládám do rukou novou moc nad právem veřejnosti pěstovat, prodávat a převážet jakékoliv potraviny. Všichni producenti potravin budou muset mít psaný plán bezpečnosti potravin, který bude popisovat možná rizika a preventivní opatření prováděná na jejich kontrolu. Možná rizika znečištění jsou voda, organické hnojivo, sběr, přepravní zařízení a mnoho dalších. Zajímavé na tom zákonu je, že hnůj je závadný, zatímco pesticidy a umělá hnojiva jsou považována za nezávadná. Zajímavé, že?
Ačkoli je zákon definován jako o potravinách, tento zákon kriminalizuje i uchovávání semen pro další výsadbu. Semena byla do zákona vpašována na přání firmy Monsanto. Je velmi zajímavé, že obilí, vypěstované z produkce Monsanta, je neplodné. Z jejich zrní následující rok už žádné obilí nevypěstujete. Proto si musí rolníci každý rok kupovat od Monsanta nové osivo.
Zákon způsobí nadměrnou zátěž drobných pěstitelů a podnikat v potravinářství budou moci jen velcí producenti. „“Toto je zákon vytvořený pro korporace a monopoly. Je to celé o korporátní kontrole potravin a zdraví veřejnosti“,říká kanadský mikrobiolog, zkoumající bezpečnost potravin pro zdraví. Má pravdu, jde o zdraví obyvatel planety.
Tento tyranský zákon staví veškerou produkci potravin (ano, i to, co si vypěstujete na své zahrádce) pod pravomoc Ministerstva pro domácí bezpečnost. Přesně ti samí lidé, co provozují Agenturu bezpečnosti leteckého provozu, scannery nahého těla a ohmatávací programy cestujících.
Zákon kriminalizuje uchovávání semen
Od začátku devadesátých let probíhá testování nezávadnosti geneticky upravených potravin. Pokusy, prováděné v Evropě, dokazovaly škodlivost takových potravin. Ve Spojených státech se takový výzkum neprovádí vůbec. Tzv. “Zdravá strava“ ze supermarketu usmrtila krysí mláďata během tří týdnů. Jenže už dnes velkochovy ke krmení zvířat používají patentované, geneticky modifikované drogy a krmiva. Nebojíte se, že dopadneme jako ta krysí mláďata?
Nicméně testování geneticky upravených potravin ustává. Média zesměšňují takový výzkum a spolupracující podsvětí se neštítí ani osobních výhrůžek. Laboratoře, provádějící výzkum, přestávají dostávat granty na svoji činnost. Je to spiknutí vlád ve službách nadnárodních korporací. Pro zajímavost Monsanto v minulém roce utratil 8,7 mil. USD na boj proti povinnému označování geneticky modifikovaných potravin v obchodech. Agrotechnické společnosti mají právo vetovat práce nezávislých výzkumníků.
Nárok publikovat své výzkumy mají jen studie schválené semenářskými společnostmi. Řada vědců si dělá vážné starosti ohledně stále užších vazeb mezi vědou a komercí. Jsou přesvědčeni, že pokud vyjádří své obavy, nebo budou klást nepříjemné otázky, jejich instituce je propustí.
Biolog Sue Kedgley měl nápad. Doporučil zavést klinické pokusy na lidech s využitím dobrovolníků z řad vědců a jejich rodinných příslušníků, provozujících genetické inženýrství. Pokud jsou plně přesvědčeni o nezávadnosti svých produktů, které vytvořili, jistě se velmi ochotně takových testů účastní. Bohužel – žádný dobrovolník se nenašel.
George Hemminger řekl: „Je to absurdní. Dnes, v době krize, kdy jsou lidé nuceni pěstovat si jídlo pro vlastní potřebu a přebytky, prodávají přátelům a sousedům. Tento zákon reguluje, kontroluje a v konečném důsledku likviduje tyto drobné pěstitele. (To je pouze jeden z kroků, kterými se americká vláda sbližuje s korporacemi, což vede ke zničení ekonomiky.)
Pěstování vlastního jídla by mělo být stejně přirozené, jako pojídání vlastního jídla. Korporace dělají vše pro to, aby monopolizovaly distribuci potravin a dostaly ji pod kontrolu, zvýšily svůj zisk, vydělaly více peněz. A jak bude tento úpadek v Americe pokračovat, uvidíme lidi hladovět, protože si nebudou moci dovolit koupit jídlo dodávané korporacemi“.
V přijetí tohoto zákona se velmi angažovaly i další firmy. Ty utratily přes jednu miliardu dolarů od roku 1998 k ovlivnění Kongresu. Kromě jiných to byly: – „Food Marketing Institute“ (Institut pro potravinový marketing) a „Snack Food Association“ (Sdružení rychlého občerstvení). Příliš by nepřekvapilo, kdyby tyto firmy už připravovaly zákon, zakazující doma vařit a nutící nás jíst hamburgery. Dále je to „International Bottled Water Association“ (Mezinárodní asociace pro balenou vodu). Tato firma vám jednou zakáže pít vodu z vodovodu a ze studánek. Budeme muset pít jen jejich balenou vodu. A vodu z vodovodu tihle chytráci nejspíš nabarví aby pít nešla.
Že se tyto firmy snaží ovládnout trh, je přirozené. Ale spolčení Těchto firem se státem je zločinné spiknutí, které je nutno potrestat. Vlády se pomalu, ale jistě dostávají pod kontrolu nadnárodních korporací. Tomu by sem mělo zabránit. Ale jak? Výše zmíněný George Hemminger to formuloval slovy:“Myslím, že v jistém bodě lidé budou muset povstat a fyzicky vyhodit tyto lidi z jejich kanceláří, aby se zastavilo to, co se děje v této zemi“. (V naší zemi se tomu říká defenestrace a je u nás velmi populární). George Hemminger je Američan a mluvil o své zemi. Myslím ale, že jeho slova jsou univerzální a platí všude, kde dochází ke srůstání korporací a vlád.
Evropská unie je toho důkazem. Tresty za porušení zákona jsou drakonické a likvidující. Pokuta jeden milion dolarů za každý den nebo 10 let kriminálu pro každého, kdo by si chtěl uchovat vlastní osivo na příští rok. Zákon dává pravomoc zatknout a uvěznit lidi prodávající okurky na farmářských trzích.
Kontaminace potravin je jejich oblíbené slovo, na které chtějí chytit veřejnost. Nový zákon stanoví minimální bezpečnost při očištění osiva (jednoduché oddělení semen z rostlin). Nikoho nezajímá, že malý farmář by potřeboval 1 a půl milionu dolarů za povolené zařízení. Zemědělec, pěstující pšenici, kukuřici a soju by potřeboval tři až čtyři a půl milionu dolarů na tři samostatná „čistící“ zařízení za účelem splnění normy na „bezpečnost potravin“.
Každý farmář má tak na vybranou – buď se zadlužit nebo porušit zákon. Výsledek je jasný – buď bude farmář zlikvidován nebo zavřen. Buď jak buď, jeho pozemek je kmání.
Hra o bezpečnost potravin má svá pravidla. Stanovuje zemědělcům normy Tak vysoko, že nejsou schopni je splnit, zatímco pro velké podniky tak nízké, že nemusejí nic dělat ani doplňovat. Tyto sankce jsou tak obrovské Nikoli proto, aby chránily obyvatelstvo před nebezpečnými potravinami, ale „aby se vytvořil monopol na výrobu a zpracování potravin“. Monopol musí být absolutní. Proto ta kontrola nad zemědělci, konec výměny semen, konec ekologických farem, konec normálních hybridů a hlavně konec demokracie.
Nastane období závislosti společnosti na velkých korporacích, kdy lidé Budou muset být vděčni za geneticky zmutované potraviny od Monsanta? „Správná zemědělská praxe“ bude zahrnovat odstranění ekologického zemědělství tím, že odstraní hnůj, bude nařizovat GMO krmiva a aplikací petrochemických hnojiv a pesticidů. Zemědělci tak budou nuceni k nákupu průmyslových výrobků. Budou otroci na pozemku, tedy budou dělat práci, proti své tisíce let staré nejlepší moudrosti.
Monsanto s pomocí americké armády vyplenily starobylé a vzácné semenné Banky v Iráku. Iráčané jsou nyní dáni zcela na milost a nemilost Monsanta a USA o přežití. Musí zaplatit bez ohledu na ceny, jaké jsou stanoveny pro potraviny. Oni už nesmí pěstovat své vlastní obilí, a být svobodní lidé.
Takže, bez ohledu na to, jakou formu vlády, které mohou někdy mít, Iráčané jsou nyní zotročeni, protože kontrola nad nimi je totální. V Afghánistánu, lidé kupují a vysazují boby z Ameriky, které na konci Sezony nemají nic uvnitř, lusky jsou prázdné. V Ekvádoru brambory nevyvinou oka, takže nemohou být v příští sezóně zasazeny. Splnil se sen Henryho Kissingera – kontrolou potravin ovládat lidi.
Na celém světě lidé trpí a umírají hlady. Nový zákon zablokuje přístup Lidí k normálním semenům. Nedostatek potravin se zvýší. V této souvislosti Jsou zajímavé konspirační teorie o snižování populace na planetě v režii NWO.
Před pár lety byla publikována zpráva, že kdesi v Grónsku byla vytvořena banka semen, ve které jsou soustředěna všechna semena, co na světě jsou. Není to příprava na nový světový pořádek podle představ elitářů?
V přijetí tohoto zákona se velmi angažovaly i další firmy. Ty utratily přes jednu miliardu dolarů od roku 1998 k ovlivnění Kongresu. Kromě jiných to byly: – „Food Marketing Institute“ (Institut pro potravinový marketing) a „Snack Food Association“ (Sdružení rychlého občerstvení). Příliš by nepřekvapilo, kdyby tyto firmy už připravovaly zákon, zakazující doma vařit a nutící nás jíst hamburgery. Dále je to „International Bottled Water Association“ (Mezinárodní asociace pro balenou vodu). Tato firma vám jednou zakáže pít vodu z vodovodu a ze studánek. Budeme muset pít jen jejich balenou vodu. A vodu z vodovodu tihle chytráci nejspíš nabarví aby pít nešla.
Že se tyto firmy snaží ovládnout trh, je přirozené. Ale spolčení Těchto firem se státem je zločinné spiknutí, které je nutno potrestat. Vlády se pomalu, ale jistě dostávají pod kontrolu nadnárodních korporací. Tomu by sem mělo zabránit. Ale jak? Výše zmíněný George Hemminger to formuloval slovy:“Myslím, že v jistém bodě lidé budou muset povstat a fyzicky vyhodit tyto lidi z jejich kanceláří, aby se zastavilo to, co se děje v této zemi“. (V naší zemi se tomu říká defenestrace a je u nás velmi populární). George Hemminger je Američan a mluvil o své zemi. Myslím ale, že jeho slova jsou univerzální a platí všude, kde dochází ke srůstání korporací a vlád.
Evropská unie je toho důkazem. Tresty za porušení zákona jsou drakonické a likvidující. Pokuta jeden milion dolarů za každý den nebo 10 let kriminálu pro každého, kdo by si chtěl uchovat vlastní osivo na příští rok. Zákon dává pravomoc zatknout a uvěznit lidi prodávající okurky na farmářských trzích.
Kontaminace potravin je jejich oblíbené slovo, na které chtějí chytit veřejnost. Nový zákon stanoví minimální bezpečnost při očištění osiva (jednoduché oddělení semen z rostlin). Nikoho nezajímá, že malý farmář by potřeboval 1 a půl milionu dolarů za povolené zařízení. Zemědělec, pěstující pšenici, kukuřici a soju by potřeboval tři až čtyři a půl milionu dolarů na tři samostatná „čistící“ zařízení za účelem splnění normy na „bezpečnost potravin“.
Každý farmář má tak na vybranou – buď se zadlužit nebo porušit zákon. Výsledek je jasný – buď bude farmář zlikvidován nebo zavřen. Buď jak buď, jeho pozemek je kmání.
Hra o bezpečnost potravin má svá pravidla. Stanovuje zemědělcům normy Tak vysoko, že nejsou schopni je splnit, zatímco pro velké podniky tak nízké, že nemusejí nic dělat ani doplňovat. Tyto sankce jsou tak obrovské Nikoli proto, aby chránily obyvatelstvo před nebezpečnými potravinami, ale „aby se vytvořil monopol na výrobu a zpracování potravin“. Monopol musí být absolutní. Proto ta kontrola nad zemědělci, konec výměny semen, konec ekologických farem, konec normálních hybridů a hlavně konec demokracie.
Nastane období závislosti společnosti na velkých korporacích, kdy lidé Budou muset být vděčni za geneticky zmutované potraviny od Monsanta? „Správná zemědělská praxe“ bude zahrnovat odstranění ekologického zemědělství tím, že odstraní hnůj, bude nařizovat GMO krmiva a aplikací petrochemických hnojiv a pesticidů. Zemědělci tak budou nuceni k nákupu průmyslových výrobků. Budou otroci na pozemku, tedy budou dělat práci, proti své tisíce let staré nejlepší moudrosti.
Monsanto s pomocí americké armády vyplenily starobylé a vzácné semenné Banky v Iráku. Iráčané jsou nyní dáni zcela na milost a nemilost Monsanta a USA o přežití. Musí zaplatit bez ohledu na ceny, jaké jsou stanoveny pro potraviny. Oni už nesmí pěstovat své vlastní obilí, a být svobodní lidé.
Takže, bez ohledu na to, jakou formu vlády, které mohou někdy mít, Iráčané jsou nyní zotročeni, protože kontrola nad nimi je totální. V Afghánistánu, lidé kupují a vysazují boby z Ameriky, které na konci Sezony nemají nic uvnitř, lusky jsou prázdné. V Ekvádoru brambory nevyvinou oka, takže nemohou být v příští sezóně zasazeny. Splnil se sen Henryho Kissingera – kontrolou potravin ovládat lidi.
Na celém světě lidé trpí a umírají hlady. Nový zákon zablokuje přístup Lidí k normálním semenům. Nedostatek potravin se zvýší. V této souvislosti Jsou zajímavé konspirační teorie o snižování populace na planetě v režii NWO.
Před pár lety byla publikována zpráva, že kdesi v Grónsku byla vytvořena banka semen, ve které jsou soustředěna všechna semena, co na světě jsou. Není to příprava na nový světový pořádek podle představ elitářů?
Poznámka editora:
19. prosince byl zákon Senátem „jednohlasně“ schválen. Nyní bude senátní verze sloučena s kongresovou verzí schválenou v březnu t.r. Pokud umíte anglicky, doporučuji článek The Food Safety Modernization Act: The US Government’s Assault on „Food Freedom“
Pokud chcete pohled z druhé strany, přečtěte si What The Food Safety Modernization Act Means To You
Mám pocit, že jde o velmi důležitý zákon, který patrně bude znamenat naprostou závislost všech lidí na tom, co vyprodukují obří potravinářské komplexy. Dosud jsme „pouze“ otroky bank, teď tedy budeme ještě otroky potravinářských a GM firem. Přesto je veřejnost ukolébana a zcela apatická.
Vsadím se, že 99 lidí ze 100 nemá tušení, o co se právě hraje. Další velké vítězství mega-zmrdích firem na obzoru.
internetové odkazy:
Moje poznámka: nevím jak vy, ale já jdu letos sázet a pěstovat - dokud to ještě jde....
20. března 2011
17. března 2011
15. března 2011
14. března 2011
8. března 2011
La Bella Toscana Frances Mayesové
Na světě jsou dvě krajiny oblíbenější než jiné – jednou z nich je francouzská Provence a druhou italské Toskánsko. Každá má své bardy, opěvovatele a propagátory a nemusí to být nutně místní rodáci. V Provenci je jím totiž anglický spisovatel Peter Mayle, Toskánsko si zase přivlastnila americká básnířka a profesorka tvůrčího psaní Frances Mayesová. Ta do oblíbeného Toskánska jezdívala čtyři léta, než v ní uzrálo rozhodnutí pořídit si v kraji něco svého. S koupí domu pak přišel úplně jiný vztah. Zakoupená venkovská usedlost také mimo jiné obohatila její autorský rejstřík, protože díky ní začala kromě poezie také zaznamenávat své každodenní zážitky a příhody spojené nejen s domem ale i s poznáváním kraje, kultury a kuchyně a odtud už byl jen kousek k nápadu vydat je knižně.Že je taková oprava domu a poznávání kraje činnost nekonečná, dokládá fakt, že nezůstalo u knihy jediné. První díl nazvaný Pod toskánským sluncem (Paseka 2008 - v anglickém originále kniha vyšla poprvé v roce 1997) tak doplnila nedávno další kniha nazvaná La Bella Toscana (Paseka), který volně navazuje na předcházející příhody.
V první knize, jejímž zdrojem byl tlustý sešit s poznámkami, Frances Mayesová popisuje jak v roce 1990 zakoupili spolu s manželem zchátralý dům, se zanedbaným olivovým hájem a rozpadající se terasou, poblíž malebného městečka Cortony a pustili se postupně do jeho oprav.
V druhé knize, která v originále poprvé vyšla už v roce 1999 se italský život rozvíjí se stejným nadšením a stejným způsobem, jako započal. Dům stále potřebuje pozornost a péči; a nyní také zahrada, kde se americká vysokoškolská profesorka věnuje pěstování květin a zeleniny. Stejně tak jako poznávání dalších míst a měst, přičemž se svými objevy s neskrývanou radostí seznamuje také čtenáře (např. s výletem na Sicíliii nebo do Benátek).
Ve druhé knize se tak spolužití a vztah s italskou krajinou, domem, lidmi, chutěmi a vůněmi jen prohlubuje. Mayesová totiž nezastírá, že jedním z velkých zdrojů nadšení je toskánská (resp. italská) kuchyně. Ta je voňavá, plná bylinek, olivového oleje přičemž ji fascinuje zjištění, že velkou část ingrediencí potřebných k vaření si Toskánec jednoduše najde sám ve volné přírodě.
„Navečer vídám všude podél cesty ženy, v ruce hůl a igelitovou tašku, jak sbírají divoký chřest a planě rostoucí hořké byliny a trávy, kterým se tady říká mescolanza neboli směsice, z nichž pak večer připravují salát, insalata mista. Patří do něj tarassaco, pampeliška, několik druhů čekanky, brutnák, barba di frate, mnišské vousy – a spousta dalších bylin. A co ještě jim nadouvá tašky? Proč se každou chvíli zastaví, upřeně zkoumají půdu pod nohama a dloubají do ní hůlkou? Pak se sehnou a něco vyhrabou nebo uříznou kapesním nožíkem – pár kořínků, hrst lístků, plodnici houby – a jdou zase dál. Viděli jsme i městsky oblečené lidi, jak zastaví auto, vyběhnou po svahu, a když po chvíli seběhnou zpátky, třímají v ruce kytičku máty nebo fenyklu pod pečínku nebo mávají nějakou léčivou rostlinou, které se ještě z kořínků drolí hlína. (…) Pampelišky, vodnice, a nejrůznější další kořínky a oddenky mají na jaře zelenou. Dokonce i ty nenáviděné bodláky, se kterými celé léto na svažitých terasách bojujeme, chutnají skvěle, když je vyrýpneme ještě dřív, než se úplně rozvinou první listy, lehce povaříme a zamícháme do rizota nebo těstovin posypaných praženými piniovými semínky.“
Čtenář si na základě autorčiných postřehů a nadšení může na oplátku představit, jak jiný a přesně opačný je asi takový život v Americe. Vrací-li se totiž Frances Mayesová do Evropy, vrací se ke starým dobrým kořenům. K vlastní zahradě, k doma připravovanému jídlu, k lidským měřítkům života a k věcem vytvořených lidmi. K ručně vyšívanému povlečení, k ručně točené keramice, k zahradě plné zeleniny a květin, a také k chůzi – do Cortony (která za popularizaci města odměnila autorku čestným občanstvím) totiž Frances chodívá ze svého domu pěšky…A to vše popsáno sice střízlivě, ale s pořádnou dávkou poezie, přesně tak, jak lze vlastně od básnířky očekávat.
Zbývá dodat, že na motivy knihy Pod toskánským sluncem mmj. vznikl v roce 2004 úspěšný stejnojmenný film.
/Jednou z dalších knih Frances Mayesové je kniha a CD Bringing Tuscany Home, což bych přeložila jako Udělejte si Toskánsko doma. Uvedenou knihu zatím nemám, ale snad v dohledné době doma už bude. Pak se pokusím napsat, jak si ono Toskánsko udělat doma v Čechách..../
28. února 2011
Kokowääh (SRN 2011)
Nový hezký německý film, který v Čechách asi neuvidíme, ačkoliv je to k sousedům co by kamenem dohodil...Někdy si říkám, proč, na rozdíl od dob socialistických, vymizel přísun francouzských, italských a jiných filmů? Všude jsou k dostání jen americké. Něco jiného uvidíte jen u příležitosti nějakého komorního festivalu a to ještě ve velkém městě. V době po revoluci jsem se těšila na otevření hranic kultuře - např. právě té od sousedů. Ale místo toho se otevřela hranice jen pro americkou produkci. A tak pořádně například nic nevíme o německých hercích, filmech, malířích spisovatelích. Není to škoda? Já si vždycky při návštěvě Německa říkám, že je. A tak mám otázku: neexistuje nějaký spolek na podporu německé kultury v čechách? Případně nemohl by nějaký existovat?
25. února 2011
21. února 2011
20. února 2011
Not only woman
/Z výstavy: Carla Bruni - foto Michel Comte pro Vogue/Chcete-li vidět výstavu fotografií v Galerii Leica (Školská ulice, Praha), nejlepší možná bude, když si tam zajdete na kafe a poté skočíte na záchod (ušetříte stovku a uvidíte i tak všechno). Výstava Not only women slavného fotografa Michaela Comta (proslavil se podle mě teď asi nejvíc nahou fotkou současné první dámy Francie, ještě když nebyla první dámou - fotka je přítomna) je tam totiž od pátku k vidění.
Galerie Leica je spojena s kavárnou, kde je mimo to také prodejna knih s fotografickou tématikou (různé monografie, např. Helmuta Newtona), vzadu jsou pak tři sálky (cestou k WC projdete dva a do dalšího je vidět z ulice :-). My jsme si sice lístky koupili, ale jak jsme zjistili - bohatě by nám bývalo stačilo jen zajít na WC a viděli bysme všechno... Na výstavě jinak bylo ovšem celkem plno. Slavná jména - myslím, že ani ne tak jméno fotografa, ačkoliv asi by se obzvlášť dneska, našli znalci co přišli akorát na něj - jako Cindy Crawford, Carla Bruni (mmj. také tvář plakátu výstavy), Sharon Stone, Uma Thurman či Sophia Loren přitáhla dost lidí (díky masové kampani v časopisech). Což znamenalo trochu problém... Leica je malá, takže chápu, že lépe to rozmístit nešlo, ale v malé místnosti (co je do ní mmj. vidět z ulice na Cindy Crawford) , kde jsou přes celou jednu stěnu dvě obří fotky a na druhé straně taky tak, si člověk moc nemůže udělat potřebný odstup, aby něco viděl a to trochu vadilo. (Fotek je vystaveno něco kolem dvacítky a není to zřejmě všechno, protože další část je k vidění v Galerii Vernon - návštěva po telefonické rezervaci. Což nevím, jestli budu zkoušet - jakékoliv podobné obstrukce mě odrazují). Takže asi bude lepší zajít si sem jindy, až tady bude člověk sám a ne v sobotu či v neděli.
/foto: Henri Cartier Bresson/V kavárně se jinak sedí vcelku příjemně - nabídka pochutin ke kávě sice není velká (je skoro žádná, bohužel :-(, ale kafe celkem ujde a hlavně tam jsou ty fotky :-). Jako bonus mají na prodej také pohledy velikosti XXL z předcházejících výstav, obzvlášť zajímavá je jedna od Roberta Vana, ale mínusem je, že ty pohledy už jsou nejmíň pět let staré (tj. asi asi jako tahle kavárna). Škoda tedy, že neměli nic k současné výstavě. Koupit si sice můžete katalog (za 550,-Kč) kde je fotek daleko víc, ale takový fanda zase nejsem. To už bych si radši koupila Bohemii od Jana Reicha, nějakou monografii Henri Cartiera Bressona nebo kdyby jó už tedy, tak foto-monografii Monicy Bellucci (viděla jsem v Mnichově); je to tedy knížka spíš pro chlapy :-), ale fotky prostě zajímavý a Bellucci pěkná baba (mmj. manželka Vincenta Cassela - to je ten režisér z Černé labutě, abyste byli v obraze).
/Monica Bellucci - foto Helmut Newton/Ve srovnání s jinými mi Comte přijde vcelku normální (tj. třebas s Newtonem), ale ne nijak moc nápaditej...Jak mi řekl Kid, když jsme pak výstavu rozebírali: kromě toho, že by si to podle svých slov užil víc v nějaký knížce, kterou by si v klidu prohlídl, všechno to byly podle něj vcelku už moc kašírovaný pozice, že je dneska daleko zajímavější civilnější fotka a je fakt, že celkový styl snímků byl in někdy v 80.-90. letech, porovnáme-li to.
Výstava v Leice se tak trochu podobá výstavě Modigliani v Obecním domě. Zase velká mediální kampaň a nakonec je to taková malá přefouknutá bublinka. Ani mě neudivuje, když zjišťuju, že kurátorkou obojího je paní Serena Baccaglini. A v souvislosti s titulkem i názvem výstavy mě napadá: je tady i někdo jiný, kdo je schopen dát dohromady výstavu a not only woman Baccaglini?
/přítomné černobílé fotografie na výstavě nehledejte, jsou zde jen pro ilustraci :-)/
17. února 2011
12. února 2011
11. února 2011
9. února 2011
Česko-americký fejk
V novinách (Právo, Café příloha 3.2.2011) je rozhovor s Petrem Fejkem, bývalým ředitelem ZOO a nyní též bývalým ředitelem Českého centra v Americe o tom, proč tam už ředitelem není. Na můj vkus to rozpitvávají ještě málo (ony vnější důvody). V podstatě jde o to, že tam měl fungovat jako nastrčená maškara, bez pravomocí, ovšem za vše zodpovědná. Takže jak praví titulek - Petr Fejk o Americe: První rozčarování přišlo po měsíci, není tak moc o rozčarování z Ameriky, jako z nadřízených v Praze. Když vidím ony obstrukce, kterými dokázalo Ústředí českých center udolat chuť jednoho kreativního člověka něco změnit k lepšímu, říkám si jen proč? Kdo na tom měl zájem?
A co Petr Fejk chtěl dělat? (jakožto ředitel České národní budovy a Českého centra v New Yorku) "Chtěl jsem, aby budova ožila, aby se z ní stalo živé společenské centrum pro všechny, které zajímá česká republika. A také, aby si uměla na sebe vydělat a nebyla závislá jen na dotacích. Vydělané peníze jsem chtěl investovat zpět do kultury. To byl cíl mého projektu. To byl záměr, se kterým mě zřizovatel, tedy ministerstvo zahraničních věcí, do funkce vybralo." Řekněte mi - komu soudnému může taková aktivita vadit? A navíc byl s tímto programem přijat!
Definitivně se k návratu rozhodl až v dubnu. "Na přelomu dubna a května přijela do New Yorku nová podřízená, programová náměstkyně. Přijela z ústředí s pověřením, které mi bránilo jakkoli ovlivňovat rozpočet, personální otázky a program místního Českého centra. Jinými slovy jsem měl odpovídat za něco, co jsem nesměl řídit. V tomto okamžiku jsem se rozhodl k návratu."
Petrovi Fejkovi se nedivím. Též bych byla znechucená tím, co se tváří jako zdravý koláč a uvnitř by byl prožraný od myší. Skoro se mi ale díky tomuto případu zdá, jako kdyby podobné instituce byly jen jakýmisi odkladišti zasloužilých či věrných....Těch, kteří nebudou ani náhodou chtít nic vylepšovat, organizovat a prostě něco dělat proto, aby to mělo smysl. Jen budou sedět, držet pusu, krok a brát peníze. Smutné. Ještě lepší otázkou ovšem je, kdo bude ochoten nyní, po Petru Fejkovi, převzít jeho úřad, když se ukázalo, že o aktivitu není zájem. A už teď si může člověk udělat obrázek o tom, k čemu tam vlastně takový člověk bude, jak je asi celá instituce řízena, kdo jezdí do Ameriky dělat kulturu a kde se celé to divadlo tahá za nitky.
A co Petr Fejk chtěl dělat? (jakožto ředitel České národní budovy a Českého centra v New Yorku) "Chtěl jsem, aby budova ožila, aby se z ní stalo živé společenské centrum pro všechny, které zajímá česká republika. A také, aby si uměla na sebe vydělat a nebyla závislá jen na dotacích. Vydělané peníze jsem chtěl investovat zpět do kultury. To byl cíl mého projektu. To byl záměr, se kterým mě zřizovatel, tedy ministerstvo zahraničních věcí, do funkce vybralo." Řekněte mi - komu soudnému může taková aktivita vadit? A navíc byl s tímto programem přijat!
Definitivně se k návratu rozhodl až v dubnu. "Na přelomu dubna a května přijela do New Yorku nová podřízená, programová náměstkyně. Přijela z ústředí s pověřením, které mi bránilo jakkoli ovlivňovat rozpočet, personální otázky a program místního Českého centra. Jinými slovy jsem měl odpovídat za něco, co jsem nesměl řídit. V tomto okamžiku jsem se rozhodl k návratu."
Petrovi Fejkovi se nedivím. Též bych byla znechucená tím, co se tváří jako zdravý koláč a uvnitř by byl prožraný od myší. Skoro se mi ale díky tomuto případu zdá, jako kdyby podobné instituce byly jen jakýmisi odkladišti zasloužilých či věrných....Těch, kteří nebudou ani náhodou chtít nic vylepšovat, organizovat a prostě něco dělat proto, aby to mělo smysl. Jen budou sedět, držet pusu, krok a brát peníze. Smutné. Ještě lepší otázkou ovšem je, kdo bude ochoten nyní, po Petru Fejkovi, převzít jeho úřad, když se ukázalo, že o aktivitu není zájem. A už teď si může člověk udělat obrázek o tom, k čemu tam vlastně takový člověk bude, jak je asi celá instituce řízena, kdo jezdí do Ameriky dělat kulturu a kde se celé to divadlo tahá za nitky.
5. února 2011
2. února 2011
Charlotta Brontëová: Profesor (Daranus)
Román Profesor (vydal Daranus v překladu Květy Palowské) je vůbec jedním z prvních děl anglické spisovatelky Charlotty Brontëové, také tím nejméně známým (v češtině vyšla kniha poprvé) a asi snad jediným, kdy je vypravěčem muž. Autorka sama však je v podstatě jeho předlohou, už proto, že se inspirovala vlastním životem, zejména svým pobytem v Bruselu, kde studovala. Jelikož se většina dění odehrává právě tam, můžeme si lehce představit, jaký asi dojem v ní země, město či lidé zanechali. Postřehy totiž vkládá do úst svému hrdinovi.
„Rozumové schopnosti brabantské mládeže byly obecně chabé, ale vitalita silná. V jejich povahách se tudíž zároveň střetávala nemohoucnost a jistá vnitřní síla – byli nechápaví, ale také podivuhodně zatvrzelí, těžcí jako olovo a stejně jako s olovem se s nimi jen obtížně dalo pohnout. V takovém případě by bylo skutečně nesmyslné vyžadovat od nich nějaké zvláštní duševní úsilí. Při krátké paměti, tupém rozumu a chabé přemýšlivosti couvali s nechutí před každým úkolem, který vyžadoval podrobnější studium nebo hlubší myšlení.“
Protože ani je, ani krajinu autorka ve svém úsudku nešetří, dá se jen tušit, že Charlotta Brontëová, na rozdíl od svého hrdiny, v Bruselu šťastná nebyla.
Mladý muž, William Crimsworth, má sice pevnou vůli a dobré vzdělání díky bohatým příbuzným, ale jejich podpora s koncem studia skončila a tak je zcela bez prostředků. Vydává se za bratrem, který provozuje malou továrnu, ale to se neukáže jako nejlepší volba. Bratr jej sice přijme na nějaký čas do zaměstnání, ale o vřelých rodinných vztazích nemůže být ani řeč, stejně tak jako o dobrém platu. A autorka si dává záležet nejen na vykreslení dobových zvyklostí týkajících se rodiny, ale stejnou měrou se věnuje vypodobnění viktoriánské a ranně industriální Anglie, počítaje v to také počínající nevábnost zaprášených měst a prvních továren.
Ve vlastní zemi tedy nemá Crimsworth bez pomoci příbuzných žádnou šanci na vzestup, na radu přítele tedy Anglii opouští a vydává se do Belgie. V Bruselu se na něj díky přímluvě známého konečně usměje štěstí a začíná vyučovat na chlapeckém lyceu. Konečně se mu daří. K práci časem přibere ještě další úvazek, tentokrát vyučování angličtiny na dívčí škole. Tady dle očekávání však už přicházejí problémy a to se ženami – nejprve je okouzlen samotnou mladou a energickou ředitelkou dívčí ho penzionátu, posléze je to však jedna z jeho žaček a zároveň mladá učitelka vyšívání, která se ukáže být tou pravou vyvolenou pro mladého profesora.
V románech sester Brontëových (Charlotta je jednou z nich a to dokonce tou nejslavnější) je potěšením vedle samotného vyprávění také laskavý jazyk, který vytváří potřebný rámec celého příběhu a stále si zachovává (i v moderním překladu) svou „starožitnost“ . Ve srovnání s další slavnou Angličankou, spisovatelkou Jane Austenovou, se pak sestry Brontëovy, včetně Charlotty, vyznačují přímočařejším stylem - jejich figury tak sice mluví méně a méně květnatě konverzují, ale zato jsou snad srdnatější.
„Rozumové schopnosti brabantské mládeže byly obecně chabé, ale vitalita silná. V jejich povahách se tudíž zároveň střetávala nemohoucnost a jistá vnitřní síla – byli nechápaví, ale také podivuhodně zatvrzelí, těžcí jako olovo a stejně jako s olovem se s nimi jen obtížně dalo pohnout. V takovém případě by bylo skutečně nesmyslné vyžadovat od nich nějaké zvláštní duševní úsilí. Při krátké paměti, tupém rozumu a chabé přemýšlivosti couvali s nechutí před každým úkolem, který vyžadoval podrobnější studium nebo hlubší myšlení.“
Protože ani je, ani krajinu autorka ve svém úsudku nešetří, dá se jen tušit, že Charlotta Brontëová, na rozdíl od svého hrdiny, v Bruselu šťastná nebyla.
Mladý muž, William Crimsworth, má sice pevnou vůli a dobré vzdělání díky bohatým příbuzným, ale jejich podpora s koncem studia skončila a tak je zcela bez prostředků. Vydává se za bratrem, který provozuje malou továrnu, ale to se neukáže jako nejlepší volba. Bratr jej sice přijme na nějaký čas do zaměstnání, ale o vřelých rodinných vztazích nemůže být ani řeč, stejně tak jako o dobrém platu. A autorka si dává záležet nejen na vykreslení dobových zvyklostí týkajících se rodiny, ale stejnou měrou se věnuje vypodobnění viktoriánské a ranně industriální Anglie, počítaje v to také počínající nevábnost zaprášených měst a prvních továren.
Ve vlastní zemi tedy nemá Crimsworth bez pomoci příbuzných žádnou šanci na vzestup, na radu přítele tedy Anglii opouští a vydává se do Belgie. V Bruselu se na něj díky přímluvě známého konečně usměje štěstí a začíná vyučovat na chlapeckém lyceu. Konečně se mu daří. K práci časem přibere ještě další úvazek, tentokrát vyučování angličtiny na dívčí škole. Tady dle očekávání však už přicházejí problémy a to se ženami – nejprve je okouzlen samotnou mladou a energickou ředitelkou dívčí ho penzionátu, posléze je to však jedna z jeho žaček a zároveň mladá učitelka vyšívání, která se ukáže být tou pravou vyvolenou pro mladého profesora.
V románech sester Brontëových (Charlotta je jednou z nich a to dokonce tou nejslavnější) je potěšením vedle samotného vyprávění také laskavý jazyk, který vytváří potřebný rámec celého příběhu a stále si zachovává (i v moderním překladu) svou „starožitnost“ . Ve srovnání s další slavnou Angličankou, spisovatelkou Jane Austenovou, se pak sestry Brontëovy, včetně Charlotty, vyznačují přímočařejším stylem - jejich figury tak sice mluví méně a méně květnatě konverzují, ale zato jsou snad srdnatější.
Definitivně poslední knihou Charlotty Brontëové pak je nově dokončené torzo jejího románu Emma, která již také vyšlo v nakladatelství Daranus.
1. února 2011
31. ledna 2011
30. ledna 2011
27. ledna 2011
25. ledna 2011
Milena Agusová: Kameny bolesti (Paseka)
Svět žitý a svět představ odjakživa představuje dvě leckdy o sebe jen třeskutě zavazející entity. Je však svět tak jak jej vidíme opravdu ten skutečný a opravdový? A zároveň – jak říká sama autorka a částečně i hrdinka knihy Kameny bolesti (vydala Paseka v překladu Alice Flemrové), italská spisovatelka Milena Agusová, co my můžeme vědět, doopravdy vědět dokonce o svých nejbližších? V tomto případě je objektem takových otázek autorčina babička.
Augusové přístup je velmi otevřený – především nelze opomenout depoetizaci společného života prarodičů, zejména pak způsob jakým její babička s dědečkem šetřili na dům… –„ babička nechtěla aby dědeček utrácel za ženské z veřejného domu a poskytovala mu stejné služby. A po každé poskytnuté služba jí manžel řekl, kolik by stála ve veřejném domě, a tu částku pak dali stranou, na dobu, až znovu postaví dům ve via Manno, a babička chtěla, aby malá část šla pokaždé taky na tabák do fajfky. Ale dál spali na opačných stranách postele a nikdy spolu jeden o druhém nemluvili.“
Ke specifikům jednoho zvláštního manželství pak patří i další, ta která se týkají italského jihu, konkrétně ostrova Sardinie, odkud babička pocházela. V příběhu je vidět, jak asi vypadalo na Sardinii postavení ženy (a potažmo i v celé tehdejší Itálii). Neprovdaná třicetiletá mladá žena byla ostudou rodiny, a tou byla i když měla o muže zájem. Babička Mileny Augusové měla problémy oba (vyhlédnutým mladíkům psala milostné verše).
„Proč je Bůh tak nespravedlivý a odpírá jí poznání lásky, což je ta nejkrásnější věc na světě, to jediné, kvůli čemu stojí za to vést takový život, kdy vstáváte ve čtyři ráno, abyste obstarali domácnost, a pak jdete na pole a pak do školy k nudnému vyšívání a pak pro pitnou vodu se džbánem na hlavě a pak jste každý desátý den vzhůru celou noc a pečete chleba a pak nanosíte vodu ze studně a pak musíte jít nakrmit slepice. Takže pokud jí Bůh nechce umožnit aby poznala lásku, ať ji zabije, jedno jak. Kněz jí při zpovědi říkal, že takové myšlenky jsou přetěžký hřích a že na světě je přece tolik jiných věcí, jenže mojí babičce byly jiné věci ukradené.“
A tak ji rodiče při nejbližší příležitosti provdají za tragicky ovdovělého muže, který se v době války přijede zotavit ze ztráty rodiny do města. Mladá žena se svatbě nebrání – nic jiného jí ani nezbývá, ale aspoň pasivně dává najevo svou nespokojenost tím, že s manželem nespí, aspoň ne z lásky (služby veřejného domu přijdou později a mají, jak víme, jiný účel). Přitom jejím životním cílem byla láska. Ale ta se nedá nařídit, vyprosit ani nakázat, ani zasloužit dobrými skutky a ani hraním si na nevěstku.
„Jak je ta láska divná, když nechce přijít, tak zkrátka nepřijde, ani s postelí, a dokonce ani s laskavostí a dobrými skutky.“
Kameny bolesti jsou metaforou pro život bez nalezení lásky a zároveň znamenají i konkrétní zdravotní problém hlavní hrdinky. Totiž ledvinové kameny. Ty jsou ovšem určitým štěstím v neštěstí - díky nim se totiž hlavní hrdinka, autorčina babička, dostane do lázní a tady se, tehdy už vdaná, seznámí se svou velkou životní láskou, Veteránem. Nebo si ji tak aspoň vysnila ve svých snech a zapsala ve svých denících, jak jednoho dne zjišťuje její vnučka. Ta náhodou najde její zápisky spolu s dopisem od onoho zbožňovaného Veterána při úpravách bytu kde babička žila a zjišťuje, že určité věci, které se kdy dozvěděla asi byly ve skutečnosti úplně jinak…
Augusová je poměrně stručná a jasná, ale přesto je její próza neztrácí zvláštní poetiku.
Na zajímavosti knize pak dodává fakt, že autorka příběh životního hledání lásky své babičky, obroubila rychlými črty z novodobých italských dějin - zmiňuje odchody Sardinců do Milána za prací, majetkovou reformu i politické události v šedesátých letech.
Augusové přístup je velmi otevřený – především nelze opomenout depoetizaci společného života prarodičů, zejména pak způsob jakým její babička s dědečkem šetřili na dům… –„ babička nechtěla aby dědeček utrácel za ženské z veřejného domu a poskytovala mu stejné služby. A po každé poskytnuté služba jí manžel řekl, kolik by stála ve veřejném domě, a tu částku pak dali stranou, na dobu, až znovu postaví dům ve via Manno, a babička chtěla, aby malá část šla pokaždé taky na tabák do fajfky. Ale dál spali na opačných stranách postele a nikdy spolu jeden o druhém nemluvili.“
Ke specifikům jednoho zvláštního manželství pak patří i další, ta která se týkají italského jihu, konkrétně ostrova Sardinie, odkud babička pocházela. V příběhu je vidět, jak asi vypadalo na Sardinii postavení ženy (a potažmo i v celé tehdejší Itálii). Neprovdaná třicetiletá mladá žena byla ostudou rodiny, a tou byla i když měla o muže zájem. Babička Mileny Augusové měla problémy oba (vyhlédnutým mladíkům psala milostné verše).
„Proč je Bůh tak nespravedlivý a odpírá jí poznání lásky, což je ta nejkrásnější věc na světě, to jediné, kvůli čemu stojí za to vést takový život, kdy vstáváte ve čtyři ráno, abyste obstarali domácnost, a pak jdete na pole a pak do školy k nudnému vyšívání a pak pro pitnou vodu se džbánem na hlavě a pak jste každý desátý den vzhůru celou noc a pečete chleba a pak nanosíte vodu ze studně a pak musíte jít nakrmit slepice. Takže pokud jí Bůh nechce umožnit aby poznala lásku, ať ji zabije, jedno jak. Kněz jí při zpovědi říkal, že takové myšlenky jsou přetěžký hřích a že na světě je přece tolik jiných věcí, jenže mojí babičce byly jiné věci ukradené.“
A tak ji rodiče při nejbližší příležitosti provdají za tragicky ovdovělého muže, který se v době války přijede zotavit ze ztráty rodiny do města. Mladá žena se svatbě nebrání – nic jiného jí ani nezbývá, ale aspoň pasivně dává najevo svou nespokojenost tím, že s manželem nespí, aspoň ne z lásky (služby veřejného domu přijdou později a mají, jak víme, jiný účel). Přitom jejím životním cílem byla láska. Ale ta se nedá nařídit, vyprosit ani nakázat, ani zasloužit dobrými skutky a ani hraním si na nevěstku.
„Jak je ta láska divná, když nechce přijít, tak zkrátka nepřijde, ani s postelí, a dokonce ani s laskavostí a dobrými skutky.“
Kameny bolesti jsou metaforou pro život bez nalezení lásky a zároveň znamenají i konkrétní zdravotní problém hlavní hrdinky. Totiž ledvinové kameny. Ty jsou ovšem určitým štěstím v neštěstí - díky nim se totiž hlavní hrdinka, autorčina babička, dostane do lázní a tady se, tehdy už vdaná, seznámí se svou velkou životní láskou, Veteránem. Nebo si ji tak aspoň vysnila ve svých snech a zapsala ve svých denících, jak jednoho dne zjišťuje její vnučka. Ta náhodou najde její zápisky spolu s dopisem od onoho zbožňovaného Veterána při úpravách bytu kde babička žila a zjišťuje, že určité věci, které se kdy dozvěděla asi byly ve skutečnosti úplně jinak…
Augusová je poměrně stručná a jasná, ale přesto je její próza neztrácí zvláštní poetiku.
Na zajímavosti knize pak dodává fakt, že autorka příběh životního hledání lásky své babičky, obroubila rychlými črty z novodobých italských dějin - zmiňuje odchody Sardinců do Milána za prací, majetkovou reformu i politické události v šedesátých letech.
22. ledna 2011
20. ledna 2011
17. ledna 2011
Katharina Hagena: Chuť jablečných jadérek (HOST)
Baladický příběh Chuť jablečných jadérek (vydal Host v překladu Petra Štědroně) německé spisovatelky Kathariny Hageny, je příběhem několika generací žen a také příběhem jednoho domu, který je svědkem jejich životů.
Mladá knihovnice Iris, jediná nejmladší členka rodiny, získává starý dům jako dědictví po své zesnulé babičce Bertě, a než si rozmyslí, co s domem dál, tráví v něm několik letních dní. Žije v domě, obléká si plesové šaty svých tet a jezdí se koupat na starém kole k rybníku, tak jako když byla malá. Stará se o zarostlou zahradu, hledá v něm staré hlasy, světlo, chvíle a čas nechává plynout.
Mladá knihovnice Iris, jediná nejmladší členka rodiny, získává starý dům jako dědictví po své zesnulé babičce Bertě, a než si rozmyslí, co s domem dál, tráví v něm několik letních dní. Žije v domě, obléká si plesové šaty svých tet a jezdí se koupat na starém kole k rybníku, tak jako když byla malá. Stará se o zarostlou zahradu, hledá v něm staré hlasy, světlo, chvíle a čas nechává plynout.
" Šla jsem do velkého podkrovního pokoje a otevřela skříň z ořechového dřeva. Visely tam ještě všechny šaty, sice už ne tak zářivé, ale byla tady ta tylová paráda z prodloužené tety Harriet, to zlaté , co měla na sobě moje matka při zásnubách, a taky to černé třásňoví s flitry, šikézní odpolední šaty ze třicátých let. Ty byly ještě po Bertě. Šmejdila jsem v té skříni dál, až jsem narazila na zelené hedvábné šaty dlouhé po kotníky, které byly nahoře vyzdobené pajetkami. Patřily tetě Inze. Oblékla jsem je, byly cítit prachem a levandulí, lem byl potrhaný a chyběly nějaké pajetky, ale byly chladivé a tisíckrát příjemnější než ty černé, v nihž jsem se právě prospala.(...)V hedvábných šatech co kdysi patřily tetě Inze, jsem šla zpátky do jejího pokoje a posadila se na proutěnou židli. odpolední slunce, jež do pokoje probleskovalo přes vrcholky stromů, jej pohroužilo do lipového světla. Čárance na linoleu budily zdání, že se pohybuje jako vodní hladina. Oknem vanul vítr a mně připadalo, jako bych seděla v klidném proudu nějaké zelené řeky...."
Její symbolický návrat do dětství pak ještě umocňuje setkání a navázání vztahu s dávným kamarádem a bratrem jedné z kamarádek. To je však jen jedna strana mince. Iris se musí, rozhodnout zda přijme dům nejen svých idylických vzpomínek, ale také těch temnějších, které jsou s domem nevyhnutelně spjaty. Postupně se odhodlává k otvírání starých ran a tajemství, které prostor vstřebal – ovšem nezapomněl je a nezapomněla je ani ona.
„Stála jsem u zahradního plotu a ohmatávala si čelo. Musela jsem myslet na jiné rány. Léta jsme se jim bránila. Ty rány přišly s domem, ty jsem už podědila. A musela jsem se na ně alespoň jednou podívat, než je budu zase moci přelepit náplastí času.“
Lidské tragédie jsou většinou spjaty s úmrtím, s nečekaným odchodem někoho blízkého a Iris vzpomíná na svou sestřenici Rosemarii, která se ve svých šestnácti letech zabila pádem ze střechy. Vzpomíná na úmrtí babiččiny sestry Anny a naposled na úmrtí babičky postižené stařeckou demencí a její neveselý konec života spojený se ztrátou paměti. Přes všechnen smutek okolo odchodu blízkých se ukazuje, jak jsou všechny tragedie svým způsobem všední – jejich tragédií je, že se stávají uprostřed každodennosti, v řetězu dnů, kdy ovšem už ty další nebudou stejné. A ukazuje se, jak zdánlivě banální měly ony události důvody, jak málo kolikrát stačí k osudovým chybám a jak jsou jiné věci v životě člověka nevyhnutelné.
Spolu se vzpomínáním se také nabízí další otázky - kdo je vlastně rodina? Co to je za lidi? Jak žili, když byli mladí? Protože stáří, to které Iris poznala, z nich nechalo jen prázdnou slupku jejich někdejších tužeb a povah. Na konci příběhu pak Iris již ví, že dům i s jeho minulostí dokáže přijmout a také ví, že jakmile poskládala identitu domu, dala dohromady i tu svou.
Lehce melancholický příběh o rodinném odkrývání a paměti, je přes uvedené peripetie lehký a rozmarně poetický – tak jak jen mohou být horká letní odpoledne.
„Stála jsem u zahradního plotu a ohmatávala si čelo. Musela jsem myslet na jiné rány. Léta jsme se jim bránila. Ty rány přišly s domem, ty jsem už podědila. A musela jsem se na ně alespoň jednou podívat, než je budu zase moci přelepit náplastí času.“
Lidské tragédie jsou většinou spjaty s úmrtím, s nečekaným odchodem někoho blízkého a Iris vzpomíná na svou sestřenici Rosemarii, která se ve svých šestnácti letech zabila pádem ze střechy. Vzpomíná na úmrtí babiččiny sestry Anny a naposled na úmrtí babičky postižené stařeckou demencí a její neveselý konec života spojený se ztrátou paměti. Přes všechnen smutek okolo odchodu blízkých se ukazuje, jak jsou všechny tragedie svým způsobem všední – jejich tragédií je, že se stávají uprostřed každodennosti, v řetězu dnů, kdy ovšem už ty další nebudou stejné. A ukazuje se, jak zdánlivě banální měly ony události důvody, jak málo kolikrát stačí k osudovým chybám a jak jsou jiné věci v životě člověka nevyhnutelné.
Spolu se vzpomínáním se také nabízí další otázky - kdo je vlastně rodina? Co to je za lidi? Jak žili, když byli mladí? Protože stáří, to které Iris poznala, z nich nechalo jen prázdnou slupku jejich někdejších tužeb a povah. Na konci příběhu pak Iris již ví, že dům i s jeho minulostí dokáže přijmout a také ví, že jakmile poskládala identitu domu, dala dohromady i tu svou.
Lehce melancholický příběh o rodinném odkrývání a paměti, je přes uvedené peripetie lehký a rozmarně poetický – tak jak jen mohou být horká letní odpoledne.
15. ledna 2011
13. ledna 2011
Somewhere (USA 2010)
Na festivalu v Benátkách získala režisérka Sophie Coppola za tento film Zlatého lva.
10. ledna 2011
Daniel Glattauer: Dobrý proti severáku (HOST)
Malá vzdálenost ještě není blízkost, dalo by se paradoxně říci o dnešní masově rozšířené elektronické komunikaci, která tolik „sbližuje“ lidi a konečně také přichází román, který uvedenou skutečnost reflektuje. Dobrý proti severáku rakouského spisovatele Daniela Glattauera (vydal HOST v překladu Ivy Kratochvílové) je totiž příběh o jedné lásce přes internet a celý psaný formou emailů.
Díky chybě v internetové adrese se náhodou, virtuálně setkávají dva, muž a žena a postupně den za dnem rozvíjí svou internetovou komunikaci. Od zdvořilostních omluv se dostávají až po vpravdě romantické výměny názorů. A jak je to jen v takovém prostředí možné, zamilují se do sebe. Protože je však člověk odpradávna zařízen jinak, slova – ač krásná nestačí. Ani zjevná inteligence nedokáže nahradit obyčejný kontakt, a slova, která lze pomocí kláves vyťukat do éteru prostě nevyřeší a nedokážou všechno. Specifika internetové komunikace mají svoje slabiny. Lze říct víc, než by se člověk odvážil druhému do očí a zároveň lze říct míň, než kdyby tak doopravdy mohl udělat. Místo pohledu do tváře si tedy navzájem vyprávějí svou podobu. Přesto, že by asi bylo nejjednodušší se sejít a celou věc vyřešit jedním setkáním, bojí se ho – „neviditelná“ forma komunikace je přece jen pohodlnější, riziko, že by si nějakým způsobem „nesedli“ je odsunuto a tak na sebe aspoň střídavě žárlí (což působí trochu komicky – obzvlášť, když víme, že hlavní hrdinka, je na rozdíl od hrdiny, vdaná), střídavě se usmiřují a spějí tak nevyhnutelně k setkání…Kterého se možná stejně v poslední chvíli zaleknou.
„….Jestli mě poznáte, budete vědět, jak vypadám. Když poznám já vás, budu vědět jak vypadáte. Vy ale přece vůbec nechcete vědět, jak vypadám. A já se bojím, že se mi nebudete líbit. Bude to konec našeho napínavého společného příběhu? Nebo jinak: Chceme se najednou tak naléhavě poznat, abychom si už nemuseli psát? To mi připadá jako moc vysoká cena za mou zvědavost. To raději zůstat anonymní a až do konce života dostávat poštu od Ledvěda.“
Román Dobrý proti severáku je na jednu stranu velmi romantický a zároveň velmi současným, de facto generačním románem (většina komunikace se dnes, bohužel, již přesunula do virtuálního prostoru, současná generace nebude znát nic jiného), který pojednává o problémech, které přináší nové formy komunikce a o našich očekáváních. Dává nám na vědomí, jak dalece jsme se nechali spoutat a zapřáhnout technikou. Ta nad námi vítězí, ale přesto se ukazuje, jak jsme stále svým založením pozadu. Ať si napíšeme do éteru co chceme, ať využíváme svou představivost jak chceme, stále toužíme po pohledu, po dotyku a to ne-virtuálním…
Díky chybě v internetové adrese se náhodou, virtuálně setkávají dva, muž a žena a postupně den za dnem rozvíjí svou internetovou komunikaci. Od zdvořilostních omluv se dostávají až po vpravdě romantické výměny názorů. A jak je to jen v takovém prostředí možné, zamilují se do sebe. Protože je však člověk odpradávna zařízen jinak, slova – ač krásná nestačí. Ani zjevná inteligence nedokáže nahradit obyčejný kontakt, a slova, která lze pomocí kláves vyťukat do éteru prostě nevyřeší a nedokážou všechno. Specifika internetové komunikace mají svoje slabiny. Lze říct víc, než by se člověk odvážil druhému do očí a zároveň lze říct míň, než kdyby tak doopravdy mohl udělat. Místo pohledu do tváře si tedy navzájem vyprávějí svou podobu. Přesto, že by asi bylo nejjednodušší se sejít a celou věc vyřešit jedním setkáním, bojí se ho – „neviditelná“ forma komunikace je přece jen pohodlnější, riziko, že by si nějakým způsobem „nesedli“ je odsunuto a tak na sebe aspoň střídavě žárlí (což působí trochu komicky – obzvlášť, když víme, že hlavní hrdinka, je na rozdíl od hrdiny, vdaná), střídavě se usmiřují a spějí tak nevyhnutelně k setkání…Kterého se možná stejně v poslední chvíli zaleknou.
„….Jestli mě poznáte, budete vědět, jak vypadám. Když poznám já vás, budu vědět jak vypadáte. Vy ale přece vůbec nechcete vědět, jak vypadám. A já se bojím, že se mi nebudete líbit. Bude to konec našeho napínavého společného příběhu? Nebo jinak: Chceme se najednou tak naléhavě poznat, abychom si už nemuseli psát? To mi připadá jako moc vysoká cena za mou zvědavost. To raději zůstat anonymní a až do konce života dostávat poštu od Ledvěda.“
Román Dobrý proti severáku je na jednu stranu velmi romantický a zároveň velmi současným, de facto generačním románem (většina komunikace se dnes, bohužel, již přesunula do virtuálního prostoru, současná generace nebude znát nic jiného), který pojednává o problémech, které přináší nové formy komunikce a o našich očekáváních. Dává nám na vědomí, jak dalece jsme se nechali spoutat a zapřáhnout technikou. Ta nad námi vítězí, ale přesto se ukazuje, jak jsme stále svým založením pozadu. Ať si napíšeme do éteru co chceme, ať využíváme svou představivost jak chceme, stále toužíme po pohledu, po dotyku a to ne-virtuálním…
8. ledna 2011
H.D. Thoreau: Zima na Waldenu /úryvek/
Přestál jsem několik veselých vánic a strávil několik hezkých zimních večerů u krbu, zatímco sníh venku divoce vířil a utichlo dokonce i soví houkání. Po mnoho týdnů jsem na svých toulkách nikoho nepotkal, až na ty, co si tu a tam přišli do lesa nařezat dříví a pak je na saních sváželi do městečka. Ale živly mi vlastně vyšly vstříc, neboť mi v lese v nejhlubším sněhu upravily cestičku: když jsme jím totiž jednou prošel, navál vítr do mých stop dubové listí, které v nich uvízlo a vstřebávalo sluneční paprsky, rozehřívalo sníh a tak vytvořilo nejen suché lože pro mé nohy , ale navíc jsem v noci podle jejich temného obrysu řídil své kroky. Když se mi zachtělo lidské společnosti, nezbývalo mi než si přičarovat někdejší obyvatele zdejších lesů. Mnozí mí spoluobčané se ještě pamatují, jak se po cestě vedoucí poblíž mého domu rozléhal smích a hovor zdejších lidí, a jak do lesů, které vroubily, se místy vkliňovaly jejich zahrádky a chalupy, i když ji tenkrát obrůstaly lesy mnohem hustěji než nyní. V některých úsecích, pokud se sám pamatuji, se stávalo, že větve sosen poškrábaly z obou stran střechu lehkého kočáru, a ženy a děti, které tudy musely jít samy do Lincolnu, se tak bály, že často hodný kus cesty utíkaly. Třebaže byla ponejvíce jen ubohá cestička do sousedních vesnic nebo potahy dřevařů, svou rozmanitostí zabavovala pocestného víc, než za nynějších časů a utkvívala déle v jeho paměti; tam, kde se teď táhnou souvislé lány od městečka k lesům, vedla tenkrát javorovou mokřinou, podložena kmeny, jejichž pozůstatky bezpochyby doposavad spočívají pod dnešní prašnou silnicí od Strattenovy farmy – nyní chudobince – až k Bristenovu kopci.(...)
V této roční době mě zřídkakdy kdo navštívil. Když napadlo sněhu opravdu vrchovatě, žádný pocestný si někdy týden i čtrnáct dní netroufl přiblížit k mému domu, ale já jsem si tam žil pěkně v teploučku jako polní myška anebo jako dobytek a drůbež, které prý přežijí dlouhý čas pohřbeny v závějích a to i bez potravy, anebo jako ta rodina jednoho z prvních osadníků v tomto státě, v obci Sutton; jeho chatrč byla za sněhové kalamity v roce 1717 za jeho nepřítomnosti úplně zasypána a jakýsi Indián ji objevil jen podle průduchu, který si v závěji vytvořil komín, a tak rodinu zachránil.(…)
Když bylo sněhu po pás, dala by se stezka, kterou jsem si razil od silnice k svému domku, dlouhá asi půl míle, znázornit klikatou tečkovanou čarou s širokými mezerami mezi jednotlivými tečkami. Za ustáleného počasí jsem cestou tam a zpátky dělal navlas stejný počet kroků, stoupaje obezřetně a s přesností a s přesností odpichovacího kružítka do svých vlastních hlubokých šlépějí – takové úkony si na nás vynucuje zima. Ale často se v mých stopách zrcadlila nebeská modř. Sebehorší počasí však nemohlo ohrozit mé vycházky či spíše toulky; pravidelně jsem se brouzdal osm až deset mil nejhlubším lesem sněhem, abych se dostavil na smluvenou schůzku s jistým bukem nebo žlutou břízou nebo s některou starou známou mezi sosnami, jejichž větve pod tíhou ledu a sněhu poklesly a vršky se tak zašpičatily, že ze sosen málem byly jedle;prodíral jsem se k vrcholkům nejvyšších kopců, kdy všude leželo na dvě stopy sněhu a já si při každém kroku setřásal na hlavu další metelici; anebo jsem se tam někdy drápal a zmítal po čtyřech, zatímco všechno, co loví, bylo nalezlé v zimních peleších.(…)
Když jsem se někdy, nedbaje sněhu, vracel večer z procházky, překřížil jsem hluboké šlápoty jistého dřevorubce vedoucí od mých dveří, a na ohništi jsem našel haldu třísek a celý dům páchl po jeho dýmce. Anebo v neděli odpoledne, když jsem byl náhodou doma, zaslechl jsem někdy křupat sníh pod nohama jednoho dlouholetého farmáře, který vážil dlouhou cestu lesem, aby si se mnou „trochu zdrbnul“. (…) Hovořili jsem o drsných a prostých dobách, kdy lidé sedávali s jasnou hlavou kolem velkých ohňů v chladném, osvěžujícím počasí; a když jsme neměli už nic jiného k zakousnutí, zkoušeli jsme svůj chrup na ořeších, kterých si chytré veverky už dávno přestaly všímat, protože ty, co mají nejsilnější skořápky, jsou obyčejně prázdné.(...)
Kdo přicházel do mé chaloupky z největší dálky, nejhlubším sněhem a v nejurputnějších vánicích, byl básník. Farmář, lovec, voják, zpravodaj, dokonce i filosof, ti všichni se dají odstrašit, ale nic nemůže zaleknout básníka, protože ho podněcuje čistá láska. A můj malý domek se pak otřásal nespoutaným veselím a zvučel i tlumenými tóny střídmějších rozprav a odškodňoval se tak waldenské dolině za předlouhé odmlky. Broadway byla proti domu tichá a opuštěná. Co chvíli, v pravidelných intervalech se ozval výbuch smíchu, který se mohl stejně dobře vztahovat k žertu právě pronesenému i k tomu, který byl už na jazyku. Vymysleli jsme nejednu „zbrusu novou“ teorii o životě nad řídkou ovesnou kaší, která spojovala přednosti gurmánství s jasnou hlavou, kterou si filosofie vyžaduje.
/vybrané pasáže úryvku jsou z knihy H.D.Thoraua - Walden (Paseka, 2006)/
5. ledna 2011
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)