Baladický příběh Chuť jablečných jadérek (vydal Host v překladu Petra Štědroně) německé spisovatelky Kathariny Hageny, je příběhem několika generací žen a také příběhem jednoho domu, který je svědkem jejich životů.
Mladá knihovnice Iris, jediná nejmladší členka rodiny, získává starý dům jako dědictví po své zesnulé babičce Bertě, a než si rozmyslí, co s domem dál, tráví v něm několik letních dní. Žije v domě, obléká si plesové šaty svých tet a jezdí se koupat na starém kole k rybníku, tak jako když byla malá. Stará se o zarostlou zahradu, hledá v něm staré hlasy, světlo, chvíle a čas nechává plynout.
Mladá knihovnice Iris, jediná nejmladší členka rodiny, získává starý dům jako dědictví po své zesnulé babičce Bertě, a než si rozmyslí, co s domem dál, tráví v něm několik letních dní. Žije v domě, obléká si plesové šaty svých tet a jezdí se koupat na starém kole k rybníku, tak jako když byla malá. Stará se o zarostlou zahradu, hledá v něm staré hlasy, světlo, chvíle a čas nechává plynout.
" Šla jsem do velkého podkrovního pokoje a otevřela skříň z ořechového dřeva. Visely tam ještě všechny šaty, sice už ne tak zářivé, ale byla tady ta tylová paráda z prodloužené tety Harriet, to zlaté , co měla na sobě moje matka při zásnubách, a taky to černé třásňoví s flitry, šikézní odpolední šaty ze třicátých let. Ty byly ještě po Bertě. Šmejdila jsem v té skříni dál, až jsem narazila na zelené hedvábné šaty dlouhé po kotníky, které byly nahoře vyzdobené pajetkami. Patřily tetě Inze. Oblékla jsem je, byly cítit prachem a levandulí, lem byl potrhaný a chyběly nějaké pajetky, ale byly chladivé a tisíckrát příjemnější než ty černé, v nihž jsem se právě prospala.(...)V hedvábných šatech co kdysi patřily tetě Inze, jsem šla zpátky do jejího pokoje a posadila se na proutěnou židli. odpolední slunce, jež do pokoje probleskovalo přes vrcholky stromů, jej pohroužilo do lipového světla. Čárance na linoleu budily zdání, že se pohybuje jako vodní hladina. Oknem vanul vítr a mně připadalo, jako bych seděla v klidném proudu nějaké zelené řeky...."
Její symbolický návrat do dětství pak ještě umocňuje setkání a navázání vztahu s dávným kamarádem a bratrem jedné z kamarádek. To je však jen jedna strana mince. Iris se musí, rozhodnout zda přijme dům nejen svých idylických vzpomínek, ale také těch temnějších, které jsou s domem nevyhnutelně spjaty. Postupně se odhodlává k otvírání starých ran a tajemství, které prostor vstřebal – ovšem nezapomněl je a nezapomněla je ani ona.
„Stála jsem u zahradního plotu a ohmatávala si čelo. Musela jsem myslet na jiné rány. Léta jsme se jim bránila. Ty rány přišly s domem, ty jsem už podědila. A musela jsem se na ně alespoň jednou podívat, než je budu zase moci přelepit náplastí času.“
Lidské tragédie jsou většinou spjaty s úmrtím, s nečekaným odchodem někoho blízkého a Iris vzpomíná na svou sestřenici Rosemarii, která se ve svých šestnácti letech zabila pádem ze střechy. Vzpomíná na úmrtí babiččiny sestry Anny a naposled na úmrtí babičky postižené stařeckou demencí a její neveselý konec života spojený se ztrátou paměti. Přes všechnen smutek okolo odchodu blízkých se ukazuje, jak jsou všechny tragedie svým způsobem všední – jejich tragédií je, že se stávají uprostřed každodennosti, v řetězu dnů, kdy ovšem už ty další nebudou stejné. A ukazuje se, jak zdánlivě banální měly ony události důvody, jak málo kolikrát stačí k osudovým chybám a jak jsou jiné věci v životě člověka nevyhnutelné.
Spolu se vzpomínáním se také nabízí další otázky - kdo je vlastně rodina? Co to je za lidi? Jak žili, když byli mladí? Protože stáří, to které Iris poznala, z nich nechalo jen prázdnou slupku jejich někdejších tužeb a povah. Na konci příběhu pak Iris již ví, že dům i s jeho minulostí dokáže přijmout a také ví, že jakmile poskládala identitu domu, dala dohromady i tu svou.
Lehce melancholický příběh o rodinném odkrývání a paměti, je přes uvedené peripetie lehký a rozmarně poetický – tak jak jen mohou být horká letní odpoledne.
„Stála jsem u zahradního plotu a ohmatávala si čelo. Musela jsem myslet na jiné rány. Léta jsme se jim bránila. Ty rány přišly s domem, ty jsem už podědila. A musela jsem se na ně alespoň jednou podívat, než je budu zase moci přelepit náplastí času.“
Lidské tragédie jsou většinou spjaty s úmrtím, s nečekaným odchodem někoho blízkého a Iris vzpomíná na svou sestřenici Rosemarii, která se ve svých šestnácti letech zabila pádem ze střechy. Vzpomíná na úmrtí babiččiny sestry Anny a naposled na úmrtí babičky postižené stařeckou demencí a její neveselý konec života spojený se ztrátou paměti. Přes všechnen smutek okolo odchodu blízkých se ukazuje, jak jsou všechny tragedie svým způsobem všední – jejich tragédií je, že se stávají uprostřed každodennosti, v řetězu dnů, kdy ovšem už ty další nebudou stejné. A ukazuje se, jak zdánlivě banální měly ony události důvody, jak málo kolikrát stačí k osudovým chybám a jak jsou jiné věci v životě člověka nevyhnutelné.
Spolu se vzpomínáním se také nabízí další otázky - kdo je vlastně rodina? Co to je za lidi? Jak žili, když byli mladí? Protože stáří, to které Iris poznala, z nich nechalo jen prázdnou slupku jejich někdejších tužeb a povah. Na konci příběhu pak Iris již ví, že dům i s jeho minulostí dokáže přijmout a také ví, že jakmile poskládala identitu domu, dala dohromady i tu svou.
Lehce melancholický příběh o rodinném odkrývání a paměti, je přes uvedené peripetie lehký a rozmarně poetický – tak jak jen mohou být horká letní odpoledne.
