Svět žitý a svět představ odjakživa představuje dvě leckdy o sebe jen třeskutě zavazející entity. Je však svět tak jak jej vidíme opravdu ten skutečný a opravdový? A zároveň – jak říká sama autorka a částečně i hrdinka knihy Kameny bolesti (vydala Paseka v překladu Alice Flemrové), italská spisovatelka Milena Agusová, co my můžeme vědět, doopravdy vědět dokonce o svých nejbližších? V tomto případě je objektem takových otázek autorčina babička.
Augusové přístup je velmi otevřený – především nelze opomenout depoetizaci společného života prarodičů, zejména pak způsob jakým její babička s dědečkem šetřili na dům… –„ babička nechtěla aby dědeček utrácel za ženské z veřejného domu a poskytovala mu stejné služby. A po každé poskytnuté služba jí manžel řekl, kolik by stála ve veřejném domě, a tu částku pak dali stranou, na dobu, až znovu postaví dům ve via Manno, a babička chtěla, aby malá část šla pokaždé taky na tabák do fajfky. Ale dál spali na opačných stranách postele a nikdy spolu jeden o druhém nemluvili.“
Ke specifikům jednoho zvláštního manželství pak patří i další, ta která se týkají italského jihu, konkrétně ostrova Sardinie, odkud babička pocházela. V příběhu je vidět, jak asi vypadalo na Sardinii postavení ženy (a potažmo i v celé tehdejší Itálii). Neprovdaná třicetiletá mladá žena byla ostudou rodiny, a tou byla i když měla o muže zájem. Babička Mileny Augusové měla problémy oba (vyhlédnutým mladíkům psala milostné verše).
„Proč je Bůh tak nespravedlivý a odpírá jí poznání lásky, což je ta nejkrásnější věc na světě, to jediné, kvůli čemu stojí za to vést takový život, kdy vstáváte ve čtyři ráno, abyste obstarali domácnost, a pak jdete na pole a pak do školy k nudnému vyšívání a pak pro pitnou vodu se džbánem na hlavě a pak jste každý desátý den vzhůru celou noc a pečete chleba a pak nanosíte vodu ze studně a pak musíte jít nakrmit slepice. Takže pokud jí Bůh nechce umožnit aby poznala lásku, ať ji zabije, jedno jak. Kněz jí při zpovědi říkal, že takové myšlenky jsou přetěžký hřích a že na světě je přece tolik jiných věcí, jenže mojí babičce byly jiné věci ukradené.“
A tak ji rodiče při nejbližší příležitosti provdají za tragicky ovdovělého muže, který se v době války přijede zotavit ze ztráty rodiny do města. Mladá žena se svatbě nebrání – nic jiného jí ani nezbývá, ale aspoň pasivně dává najevo svou nespokojenost tím, že s manželem nespí, aspoň ne z lásky (služby veřejného domu přijdou později a mají, jak víme, jiný účel). Přitom jejím životním cílem byla láska. Ale ta se nedá nařídit, vyprosit ani nakázat, ani zasloužit dobrými skutky a ani hraním si na nevěstku.
„Jak je ta láska divná, když nechce přijít, tak zkrátka nepřijde, ani s postelí, a dokonce ani s laskavostí a dobrými skutky.“
Kameny bolesti jsou metaforou pro život bez nalezení lásky a zároveň znamenají i konkrétní zdravotní problém hlavní hrdinky. Totiž ledvinové kameny. Ty jsou ovšem určitým štěstím v neštěstí - díky nim se totiž hlavní hrdinka, autorčina babička, dostane do lázní a tady se, tehdy už vdaná, seznámí se svou velkou životní láskou, Veteránem. Nebo si ji tak aspoň vysnila ve svých snech a zapsala ve svých denících, jak jednoho dne zjišťuje její vnučka. Ta náhodou najde její zápisky spolu s dopisem od onoho zbožňovaného Veterána při úpravách bytu kde babička žila a zjišťuje, že určité věci, které se kdy dozvěděla asi byly ve skutečnosti úplně jinak…
Augusová je poměrně stručná a jasná, ale přesto je její próza neztrácí zvláštní poetiku.
Na zajímavosti knize pak dodává fakt, že autorka příběh životního hledání lásky své babičky, obroubila rychlými črty z novodobých italských dějin - zmiňuje odchody Sardinců do Milána za prací, majetkovou reformu i politické události v šedesátých letech.
Augusové přístup je velmi otevřený – především nelze opomenout depoetizaci společného života prarodičů, zejména pak způsob jakým její babička s dědečkem šetřili na dům… –„ babička nechtěla aby dědeček utrácel za ženské z veřejného domu a poskytovala mu stejné služby. A po každé poskytnuté služba jí manžel řekl, kolik by stála ve veřejném domě, a tu částku pak dali stranou, na dobu, až znovu postaví dům ve via Manno, a babička chtěla, aby malá část šla pokaždé taky na tabák do fajfky. Ale dál spali na opačných stranách postele a nikdy spolu jeden o druhém nemluvili.“
Ke specifikům jednoho zvláštního manželství pak patří i další, ta která se týkají italského jihu, konkrétně ostrova Sardinie, odkud babička pocházela. V příběhu je vidět, jak asi vypadalo na Sardinii postavení ženy (a potažmo i v celé tehdejší Itálii). Neprovdaná třicetiletá mladá žena byla ostudou rodiny, a tou byla i když měla o muže zájem. Babička Mileny Augusové měla problémy oba (vyhlédnutým mladíkům psala milostné verše).
„Proč je Bůh tak nespravedlivý a odpírá jí poznání lásky, což je ta nejkrásnější věc na světě, to jediné, kvůli čemu stojí za to vést takový život, kdy vstáváte ve čtyři ráno, abyste obstarali domácnost, a pak jdete na pole a pak do školy k nudnému vyšívání a pak pro pitnou vodu se džbánem na hlavě a pak jste každý desátý den vzhůru celou noc a pečete chleba a pak nanosíte vodu ze studně a pak musíte jít nakrmit slepice. Takže pokud jí Bůh nechce umožnit aby poznala lásku, ať ji zabije, jedno jak. Kněz jí při zpovědi říkal, že takové myšlenky jsou přetěžký hřích a že na světě je přece tolik jiných věcí, jenže mojí babičce byly jiné věci ukradené.“
A tak ji rodiče při nejbližší příležitosti provdají za tragicky ovdovělého muže, který se v době války přijede zotavit ze ztráty rodiny do města. Mladá žena se svatbě nebrání – nic jiného jí ani nezbývá, ale aspoň pasivně dává najevo svou nespokojenost tím, že s manželem nespí, aspoň ne z lásky (služby veřejného domu přijdou později a mají, jak víme, jiný účel). Přitom jejím životním cílem byla láska. Ale ta se nedá nařídit, vyprosit ani nakázat, ani zasloužit dobrými skutky a ani hraním si na nevěstku.
„Jak je ta láska divná, když nechce přijít, tak zkrátka nepřijde, ani s postelí, a dokonce ani s laskavostí a dobrými skutky.“
Kameny bolesti jsou metaforou pro život bez nalezení lásky a zároveň znamenají i konkrétní zdravotní problém hlavní hrdinky. Totiž ledvinové kameny. Ty jsou ovšem určitým štěstím v neštěstí - díky nim se totiž hlavní hrdinka, autorčina babička, dostane do lázní a tady se, tehdy už vdaná, seznámí se svou velkou životní láskou, Veteránem. Nebo si ji tak aspoň vysnila ve svých snech a zapsala ve svých denících, jak jednoho dne zjišťuje její vnučka. Ta náhodou najde její zápisky spolu s dopisem od onoho zbožňovaného Veterána při úpravách bytu kde babička žila a zjišťuje, že určité věci, které se kdy dozvěděla asi byly ve skutečnosti úplně jinak…
Augusová je poměrně stručná a jasná, ale přesto je její próza neztrácí zvláštní poetiku.
Na zajímavosti knize pak dodává fakt, že autorka příběh životního hledání lásky své babičky, obroubila rychlými črty z novodobých italských dějin - zmiňuje odchody Sardinců do Milána za prací, majetkovou reformu i politické události v šedesátých letech.
