Přestál jsem několik veselých vánic a strávil několik hezkých zimních večerů u krbu, zatímco sníh venku divoce vířil a utichlo dokonce i soví houkání. Po mnoho týdnů jsem na svých toulkách nikoho nepotkal, až na ty, co si tu a tam přišli do lesa nařezat dříví a pak je na saních sváželi do městečka. Ale živly mi vlastně vyšly vstříc, neboť mi v lese v nejhlubším sněhu upravily cestičku: když jsme jím totiž jednou prošel, navál vítr do mých stop dubové listí, které v nich uvízlo a vstřebávalo sluneční paprsky, rozehřívalo sníh a tak vytvořilo nejen suché lože pro mé nohy , ale navíc jsem v noci podle jejich temného obrysu řídil své kroky. Když se mi zachtělo lidské společnosti, nezbývalo mi než si přičarovat někdejší obyvatele zdejších lesů. Mnozí mí spoluobčané se ještě pamatují, jak se po cestě vedoucí poblíž mého domu rozléhal smích a hovor zdejších lidí, a jak do lesů, které vroubily, se místy vkliňovaly jejich zahrádky a chalupy, i když ji tenkrát obrůstaly lesy mnohem hustěji než nyní. V některých úsecích, pokud se sám pamatuji, se stávalo, že větve sosen poškrábaly z obou stran střechu lehkého kočáru, a ženy a děti, které tudy musely jít samy do Lincolnu, se tak bály, že často hodný kus cesty utíkaly. Třebaže byla ponejvíce jen ubohá cestička do sousedních vesnic nebo potahy dřevařů, svou rozmanitostí zabavovala pocestného víc, než za nynějších časů a utkvívala déle v jeho paměti; tam, kde se teď táhnou souvislé lány od městečka k lesům, vedla tenkrát javorovou mokřinou, podložena kmeny, jejichž pozůstatky bezpochyby doposavad spočívají pod dnešní prašnou silnicí od Strattenovy farmy – nyní chudobince – až k Bristenovu kopci.(...)
V této roční době mě zřídkakdy kdo navštívil. Když napadlo sněhu opravdu vrchovatě, žádný pocestný si někdy týden i čtrnáct dní netroufl přiblížit k mému domu, ale já jsem si tam žil pěkně v teploučku jako polní myška anebo jako dobytek a drůbež, které prý přežijí dlouhý čas pohřbeny v závějích a to i bez potravy, anebo jako ta rodina jednoho z prvních osadníků v tomto státě, v obci Sutton; jeho chatrč byla za sněhové kalamity v roce 1717 za jeho nepřítomnosti úplně zasypána a jakýsi Indián ji objevil jen podle průduchu, který si v závěji vytvořil komín, a tak rodinu zachránil.(…)
Když bylo sněhu po pás, dala by se stezka, kterou jsem si razil od silnice k svému domku, dlouhá asi půl míle, znázornit klikatou tečkovanou čarou s širokými mezerami mezi jednotlivými tečkami. Za ustáleného počasí jsem cestou tam a zpátky dělal navlas stejný počet kroků, stoupaje obezřetně a s přesností a s přesností odpichovacího kružítka do svých vlastních hlubokých šlépějí – takové úkony si na nás vynucuje zima. Ale často se v mých stopách zrcadlila nebeská modř. Sebehorší počasí však nemohlo ohrozit mé vycházky či spíše toulky; pravidelně jsem se brouzdal osm až deset mil nejhlubším lesem sněhem, abych se dostavil na smluvenou schůzku s jistým bukem nebo žlutou břízou nebo s některou starou známou mezi sosnami, jejichž větve pod tíhou ledu a sněhu poklesly a vršky se tak zašpičatily, že ze sosen málem byly jedle;prodíral jsem se k vrcholkům nejvyšších kopců, kdy všude leželo na dvě stopy sněhu a já si při každém kroku setřásal na hlavu další metelici; anebo jsem se tam někdy drápal a zmítal po čtyřech, zatímco všechno, co loví, bylo nalezlé v zimních peleších.(…)
Když jsem se někdy, nedbaje sněhu, vracel večer z procházky, překřížil jsem hluboké šlápoty jistého dřevorubce vedoucí od mých dveří, a na ohništi jsem našel haldu třísek a celý dům páchl po jeho dýmce. Anebo v neděli odpoledne, když jsem byl náhodou doma, zaslechl jsem někdy křupat sníh pod nohama jednoho dlouholetého farmáře, který vážil dlouhou cestu lesem, aby si se mnou „trochu zdrbnul“. (…) Hovořili jsem o drsných a prostých dobách, kdy lidé sedávali s jasnou hlavou kolem velkých ohňů v chladném, osvěžujícím počasí; a když jsme neměli už nic jiného k zakousnutí, zkoušeli jsme svůj chrup na ořeších, kterých si chytré veverky už dávno přestaly všímat, protože ty, co mají nejsilnější skořápky, jsou obyčejně prázdné.(...)
Kdo přicházel do mé chaloupky z největší dálky, nejhlubším sněhem a v nejurputnějších vánicích, byl básník. Farmář, lovec, voják, zpravodaj, dokonce i filosof, ti všichni se dají odstrašit, ale nic nemůže zaleknout básníka, protože ho podněcuje čistá láska. A můj malý domek se pak otřásal nespoutaným veselím a zvučel i tlumenými tóny střídmějších rozprav a odškodňoval se tak waldenské dolině za předlouhé odmlky. Broadway byla proti domu tichá a opuštěná. Co chvíli, v pravidelných intervalech se ozval výbuch smíchu, který se mohl stejně dobře vztahovat k žertu právě pronesenému i k tomu, který byl už na jazyku. Vymysleli jsme nejednu „zbrusu novou“ teorii o životě nad řídkou ovesnou kaší, která spojovala přednosti gurmánství s jasnou hlavou, kterou si filosofie vyžaduje.
/vybrané pasáže úryvku jsou z knihy H.D.Thoraua - Walden (Paseka, 2006)/
