Vzhůru na Aljašku!

V nejnovější knize Zdeňka Šmída Starci na Aljašce aneb Proč bychom se nezmrazili (Olympia) se parta, nyní už důchodců (Lucie, Keny, Sumec, Lída), včele se Sumcem vydává opět na sever. Los tentokrát padl na Aljašku. Ta je daleko, je tam zima a tak se tam zpočátku nikomu moc nechce. Nakonec se ale staří přátelé na americký kontinent vydají. Bájná Aljaška je pro účastníky výletu jakýmsi splněným mladickým snem, ve kterém je místem, kde se proháněli dobrodruzi s Jackem Londonem či Eskymo Welzlem v čele a kde mohou na vlastní kůži zažít jména jako je Yukon, Klondajk či Dawson City a přenést se tak do romantických dob drsné, ale krásné krajiny.
Od dob dobrodruhů a hledačů zlata se však Aljaška pochopitelně změnila. Nic není tak jak bývalo ani jak si člověk představoval – indiáni nejsou indiáni ale First Nation, země kolkolem je hledači stokrát přeoraná a rozrytá, místo totemů bilboardy a břehy řek vroubí vysloužilá těžební technika. Ale člověk aspoň tuší, že za tím někde je kousek bývalé krásy, která se pořád ještě dá najít. Soudobá Amerika si je ale většinou podobná, na severu i na jihu unifikovaná a tak i tenhle kousek země pomalu ztrácí svou jedinečnost. Jaká ta Aljaška dnes vlastně je, když už není ani dobrodružná a ani romantická? Šmíd se se svými dojmy otevřeně svěřuje.
První dojem z Aljašky: jaká lidská sorta, tu, u ďasa, žije? Míli pod celnicí, v Boundary, osadě o jednom obyvatelném domě, vládl chaos připomínající ponuré sci-fi filmy o zániku civilizace. Zaprášený stojan benzínové pumpy z padesátých let. Trosky náklaďáků. Dávno odstavené bagry. Rezavá radlice buldozeru, plechové sudy, louže oleje. Obytná kůlna v posledním tažení s cedulí, že tu dostanete všechno, ačkoliv tu očividně neměli nic. Ani prodavače, na dveřích visel zámek. Spíše než na Aljašce se to podobalo vojenskému výcvikovému prostoru Milovice po odchodu spřátelených vojsk.
Zajímaví jsou ve své podstatě i lidé, kteří zde žijí a tak se dočkáme i interakcí s místními. Díky Šmídovi se tak např. dozvíme, jak to chodí v aljašské půjčovně aut, ve kterých barech by si vás spletli s prostitutkami z Ruska a nebo kde seženete zvonečky proti medvědům.
Stařičký Ind v turbanu a s plnovousem vypadal jako učitel východních moudrostí, ale půjčování aut mu moc nešlo. Navíc budil podezření, že neumí počítt na kalkulačce ani bez ní: zamyšleně nás fixíroval uhrančivýma očima, něco si potichu mumlal a pak zavolal manželku. Manželka měla hedvábné sárí a červenou tečku na čele, ale ani ona nespočítala, kolik stojí devítimístný dodge na tři týdny s pojistkou a příplatky. Keny mával papíry, kde měl všechno propočteno, ale stařečkové mu nevěřili a zavolali syna. Nebo vnuka. Mládenec neměl ani sárí, ani tečku na čele, nýbrž černé triko s nápisem I LIKE NEW MEXICO. Vzal stařečkům kompjůtry, zkontroloval Kenyho výpočty, obdivně se na Kenyho zahleděl a optal se, odkud jsme….
Šmíd svou cestu popisuje sice se určitou nostalgií a smutkem, ale také s všudypřítomným humorem a jako vždy v sympatickém mixu, ke kterému patří trocha dějin, nějaká ta legenda (např. ta o Mejdlíčku Smithovi) a vše v poměru, tak akorát, aby vás to bavilo. Bez humoru by taková cesta ani nebyla myslitelná. Ztráta iluzí o dalekém dalekého severu pak bolí aspoň o trochu míň. Ostatně, ani členové party už nejsou už někdejšími mladíky bez bázně a hany a jakoby zplundrovaná krajina tak trochu korespondovala i s nimi a jejich chátrajícími schránkami. Před odjezdem i v průběhu akce je trápí různé zdravotní obtíže, které – jak jinak - opět nezbývá, než brát s humorem. Ale Šmíd dokazuje že i ve stárnoucím těle může vždycky zůstat svěží duch se smyslem pro dobrodružství. A pak už stačí jen přidat partu přátel a vyrazit.

Baaria (IT 2010)

Nešťastné dcery pana Darcyho

Kniha Elizabeth Astonové Dcery pana Darcyho (vyd. LEDA v překladu Evy Kondrysové) by měla navazovat na veleúspěšný román Jane Austenové Pýcha a předsudek. Měla, ale je to trochu jako šaty, které nesedí. Měla by navazovat, ale švy jsou vidět a dokonce dřou. Čtenář se tak proti své vůli stává detektivem, pátrá, jak dalece se asi tak pokračovatelce podařilo sloučit s předlohou navázat nebo ne a neustále srovnává. Přičemž si nevědomky vytváří v hlavě seznam co všechno ze staré dobré Jane postrádá. Ale pokud si někdo troufá na pokračování, neměl by s tím tak trochu počítat? V každém směru je román Dcery pana Darcyho určitě schůdnější pro někoho, kdo Pýchu a předsudek nečetl.
Jádrem příběhu zde jsou milostné eskapády a vdavky Darcyho dcer, kterých se snaží ujmout jejich příbuzní. Astonová mu jich nadělila rovnou pět a přisoudila jim různé charaktery. Tam kde však byla její předchůdkyně elegantní, vtipná a výmluvná, tam je Astonová netrpělivá, přímočará, a trochu humpolácká. Je o škoda, protože by se vzhledem k původnímu obrazu a snaze o pokračování, dalo čekat více. Všech pět sester tak jen vrhá do nekonečného víru londýnských zábav a plesů, který je okořeněn závistivostí a pomluvami londýnské elity, která nemůže v prvé řadě vystát pana Darcyho a mstí se tak trochu právě na jeho dcerách. Je třeba dodat, že autorka je ani příliš nešetří.
Je konečně tak trochu i na čtenářově fantazii, aby si představil, jaké by svým dcerám asi legendární pan Darcy dopřál vychování, a jaké ty dcery asi budou. Dvěma sestrám přiřkne Astonová podobný charakter jako jejich tetě Lydii, z další oproti tomu udělá bigotní katoličku a jedna z nich má připomínat někdejší Elizabeth, ale daří se jí to jen vzdáleně. Znalcům Jane Austenové ale možná novodobé zpracování nedá spát. Byly by dcery pana Darcyho opravdu takové? Ať byl záměr jakýkoliv, je to jako kdyby psala původní část distinguovaná Elizabeth Bennetová a novou rozverná Lydia Polyxfenová. Však ji také v tomto románu najdeme, naopak z manželů Darcyových si autorka v podstatě vypůjčila jen jméno a jako rodiče je pro jistotu odsunula tak daleko (do Turecka), aby nemohli napsat ani dopis. A že se to v románech Jane Austenové dopisováním jen hemžilo. Ne tak v jeho pokračování. Nevím, jestli bych si vůbec troufla tvrdit, že by zkraje 19. století (román je situován do roku 1818) bylo pro někoho dopisování nudné (jiný způsob předávání zpráv neexistoval) ale Astonová mu v myslích svých hrdinek nepřikládá žádný význam. Naopak je to pro ně postě nuda.
Z knihy jsem tak měla trochu rozporuplný pocit, k čemuž tak trochu přispíval i překlad..
Dílo je přiměřeně době svého vzniku psáno dnešním jazykem, O to by ani tak nešlo, ale o to víc mi pak při čtení v textu zaskřípaly, jako písek mezi zuby, zbytečně archaicky znějící termíny. Obzvlášť krutý je výskyt slova doznala, následováno mamičkou. Ačkoliv je otázkou, nakolik je to věc překladu a nakolik autorky.

Příživník

Autorka knihy Příživník (vyd. Kniha Zlin v překladu Pavly Horákové) Geling Yan po masakru na náměstí Tjen-an-men odešla z Číny do USA a nyní žije na Tchajwanu. Po přečtení její knihy Příživník se ani nedivím a co se samotného názvu týká, se nejsilněji vkrádala otázka kdo je vlastně v Číně větší příživník. Jestli páni nahoře nebo chudák, co využil šance, dole.
Celkem zásadní zápletkou v knize je nedostatek jídla, ale je to skutečně jídlo, které není? Není to jen metafora pro nedostatek svobody? Jsou to pestré stoly, nebo možnost „pestré volby“ co tolik chybí? Je to možnost dát si žraločí ploutve či slavičí jazýčky neb mít více svobody, mít svobodu rozhodování a slova?
Kniha poměrně tvrdě popisuje pravděpodobnou čínskou realitu. Ne realitu elit tohoto podivného komunisticko-kapitalistického hybridu, ke kterým patří zlatá mládež rekrutující se z řad dětí komunistických předáků, ačkoliv je také zmíněna, ale mnohem víc popisuje realitu početnějších chudáků kdesi dole, kam není z dvacátého patra luxusního mrakodrapu vidět a kde se lidé živí háčkováním paruk, čas ubíjí sledováním televize a většina jich pochází z venkova. Prostředí, ve kterém se příběh odehrává je trochu bizarní. Všemu vládne systém protislužeb. Podplácí se hostinami nebo erotickými masážemi. Developeři staví iluze domů, stejně iluzivní jsou ale i mzdy za práci. Synové stranických funkcionářů provozují bordely. Nic není skutečné. Korupce všudypřítomná. Kapitalismus nejtvrdšího kalibru smíchaný s komunistickou totalitou nevypadá na směs blahodárnou pro život.
Do tohoto prostředí je zasazen tak trochu kafkovský příběh Tana, který žije se svou ženou Švestičkou (ženské hrdinky mají mmj. poetická jména jako Rubínka, Javorka, Štěstěnka) v bytě udělaném z kanceláře bývalé továrny. Místo sprchy trčí ze stropu krátká gumová hadice, místo toalety je díra v dlažbě, oboje společné pro všechny nájemníky. Elektřinu pro vaření a ohřev vody kradou nájemníci z rozvodu a od továrny, která pro ně nemá práci pak dostávají jako odškodné prošlé konzervy a maso které je možná závadné.
Tana si jednoho dne cestou na pracovní pohovor spletou s novinářem a tak se dostane na svůj první raut, kde jsou hory jídla a zdarma. Venku není co jíst, ale na rautu je jídla dost – a když se nesní, tak se vyhodí. A nejen to – za účast na recepci, jakožto novinář, který může danou společnost nebo produkt zpopularizovat, dostává se i všimné, finanční odměna – „ Dvě stě jüanů za účast, jak se říká pozornosti za námahu. Předložíte vizitku a pořadatel vám vyplatí peníze za článek, který o konferenci případně napíšete. Dvě stě! To je několikanásobek měsíční mzdy záložního pracovníka, a k tomu ještě jídla jako pro krále! A stačí jenom vizitka!“ Tan se rozhodne toho využít a začne navštěvovat recepce pravidelně. Pořídí si dokonce odpovídající vybavení novináře - falešné brýle, falešné vizitky a foťák bez filmu.
„Na všech je až hříšně jídla a většina by ho stejně zbyla a vyhodila se. Co by se změnilo, kdyby ho snědl? Nic.( …) Víte co jedí moji sousedé v ubytovně pod střechou? Jedí dávno prošlé konzervy. Víte jaká je jejich měsíční mzda? Menší než váš honorář za jeden den. S tou almužnou co dostávají, musejí tvrdě smlouvat na smradlavých trzích o svazeček zelených cibulek. Do smrti nepoznají něco takového jako kuličky z holubích prsíček. Myslíte si všichni že je to spravedlivé?“
Z Tana se tak nechtěně stane novinář. Někdo, ke komu stejní chudáci jako on upírají svoje naděje. Valí se ovšem na něj mnohem víc bídy, mnohem víc bídných životů, než je jeho vlastní a než schopen unést. S publikováním článků, které jsou ve své podstatě namířené proti straně a vládě, to však není snadné, ačkoliv se spřátelí se skutečnou novinářkou a obdivovaným umělcem. Přesto se o to několikrát i proti své vůli pokusí. Ovšem proti straně a vládě je zkrátka těžké bojovat. Mnohem snadnější je propagovat falešné výrobky či chválit špatně postavené byty. Boj Tana s mnohozvířetem je pochopitelně dávno prohraný - jednoho ne skončí dobrodružná jízda rauty, on sám nakonec přijímá rétoriku soupeře a označuje sám sebe jako příživníka. Autorka však nechává na čtenáři aby sám posoudil, zda je to opravdu on kdo se přiživuje a cizopasí. Zbývá tak naděje, že život opravdových cizopasníků nezůstane bez povšimnutí. Jen je třeba se nebát a najít vždy ty skutečné. To je možné poselství i této knihy.

Všechno zpustošené, všechno spálené

Dobrý spisovatel musí být v prvé řadě dobrý vypravěč. Může se sice snažit dělat s textem různé módní postmoderní kejkle, ale buď se to dá číst i jinak než jen v rauši či záchvatu juvenilní dekadence, nebo nedá. Kniha devíti povídek Wellse Towera pod názvem Všechno zpustošené, všechno spálené (vyd. Kniha Zlin, v překladu Evy Dejmkové) je naštěstí ten první případ.
Wells Tower, který je přirovnáván k legendárnímu Ernestu Hemingwayovi, ušil povídky podle podobně drsné fazóny a až na jednu výjimku jsou jejími vypravěči muži. Zvláštní ztroskotanci, kteří jsou aktéry bizarních příběhů ze současné Ameriky.
Ukazuje se zde možná trochu jiná scéna, než na jakou jsme z Ameriky zvyklí. Žádné pozlátko, ale přehlídka zvláštních outsiderů, kteří jsou trochu vláčeni i trochu využíváni a každý z nich nám bez ohledu na reálie může být až nechtěně blízko. K tomu všemu Tower ještě občas čtenáři uštědří pár méně chutných detailů, ale nevyžívá se v nich – připomíná nám jen jejich bídnou existenci.
Towerovy povídky by se daly také docela dobře nazvat povídkami nezúčastněného pozorování. Jsou výsečí reality stejné, jakou bychom viděli kolem sebe, kdybychom se rozhlédli – vždy uvidíme jen něco, malou část. Bez valného začátku, bez heroického konce a bez servítků.
I ohavnost a ošklivost, široce rozšířená je vlastně normální a život je de facto jen sled drobných příkoří a akceptované mizérie. Člověk se v tom či s tím prostě jen nějak naučí žít. Katastrofy všedního dne jsou mimo to spojeny se scénou prostředí – jak bychom mohli být něco jiného, než jen dodatkem toho co nás obklopuje? Jako např. starý znečištěný domek na pláži v povídce Hnědé pobřeží.
„Randalův dům nebyl moc příjemné místo – domek z betonových tvárnic s loupající se růžovou omítkou. Vybledlé lino na podlaze obývacího pokoje bylo špatně nalepené, uvolňovalo se a stáčelo podél dlouhého spáru, který běžel přes celý pokoj. Dřevěné obložení stěn v obýváku se během mnoha vlhkých let zvlnilo a teď vypadalo jako trojrozměrná mapa nepřátelského, hornatého kraje. (…) Dveře z kuchyně vedly na terasu, ze které tu měl Bob vytrhat dlažbu. Bodláčí a svízel trčely z děr mezi dlaždicemi. Stůl a židle z oplesnivělého bílého plastu seděly nakřivo na vlnách kořenů zdvihajících dlažbu. Udělalo se mu špatně z pohledu na ten bordel a z pomyšlení, kolik práce to bude, dát tohle do pořádku.“
Popis reality je u Towera poměrně úsporný a zápletka většinou banální - tak jako všední den. Vztahy na scéně se pak už jen doplňují s neladem kolem a podle nastíněné scény mohou být jen těžko ideálně bezproblémové.
Co se vztahů týče, Wells si hned v několika povídkách bere na mušku rodinu - rodiče ani sourozence si člověk nemůže vybrat – „ Byli jsme jako stůl cizinců na plavbě lodí, kteří se k sobě dostali úplnou náhodou.“(povídka Vykonavatelé důležitých sil). A na rodinné vztahy nahlíží z různých úhlů – syna, bratra, manžela i otce. A je snazší přistoupit na to, že nikdy není nic úplně čisté. „Přejete si, abyste ty lidi nenáviděli, svoje děti a ženu, protože víte, co s nima svět udělá, protože sami jste něco z toho taky dělali. Je to k zešílení, ale lpíte na nich vším, a před zbytkem zavíráte oči.“(v povídce Všechno zpustošené, všechno spálené). Ovšem ani z pohledu dítěte to není lepší. „Když ti tvůj nevlastní otec řekne, abys všeho nechal kvůli nějaké práci, a ty řekneš ne, je to držkování. (…) Počítáš dny, než ti bude šestnáct, což sis zvolil jako věk, kdy budeš schopen vyzvat nevlastního otce na souboj. Nenávist, kterou k nevlastnímu otci cítíš, je neustávající a požírá všechno ostatní, ale jen proto, že tvůj svět je ještě malý a on zaujímá velkou část příběhu tvého života.“(povídka Leopard)
Jediným únikem je možná vytvořit si vlastní svět tak, jako to dělá starý muž v povídce Dveře v tvém oku – „ Píšu si deník. Nepíšu do něj nic jiného, než jaké bylo počasí a ani o tom nepíšu moc. Teplo, jasno – je zhruba tak všechno co tam píšu. A maluju nebe. Ne celé, jen tolik aby se vešlo na hrací kartu. Psával jsem si toho víc, ale když jsem to potom četl, zjistil jsem, že jsem jako laciný novinář, že píšu jenom to špatné ze svého života – že jsme se pohádal se ženou, kolik peněz jsme dal dceři, nebo o tom, jak jsem byl v restauraci a tam dostala nějaká žena záchvat a spadla ze židle. A tak jsme přestal psát slova a držím se jen maleb počasí. Není to ani pořádný deník, ale aspoň je přesný.“ Příběhy možná postrádají výraznější pointu, ale sám život ji v podstatě také nemá.

Cesta (USA 2009)

Proměna (FR 2010)

Užívej si, co to jde (USA 2009)

Oko nad Prahou (ČR 2010)

Svět knihy - den čtvrtý: poslední

Den poslední už není dnem pestrých programů ani autogramiád (ačkoliv ještě jedna autogramiáda byla u nakladatelství HOST a to amerického spisovatele George Blechera, který napsal knihu povídek Jsou i jiní lidé, kterou mám na recenzi, takže jsem si s autorem i trochu popovídala - žije část roku v Dánsku na farmě a řekl mi, že Amerika je moc stresující, hektická a o penězích, takže je zrovna rád na té své farmě v Dánsku. George Blecher je moc milý pán a tak jsem mu aspoň trochu pochválila knížku i když jsem ji ještě nečetla - když jsem ji otevřela, hned jsem věděla, že se to bude dobře číst, což jsem mu i řekla. Navíc je tam N.Y...). Poslední den je ponejvíce dnem maximálních slev. Nabídku "happy hours"kdy je i tak nízká veletržní cena za polovinu dělalo nakladatelství Dokořán nebo Garamond aj., tři knihy v ceně dvou BBart, či případně se dočkáte nabídky na zajímavou osobní slevu, vidí-li se zájem a váhání (dneska jsem takto získala od nakl. Vyšehrad výpravnou knihu o kavárnách a literárních salonech). Některým vystavovatelům se podle vlastních slov nechce zboží znovu balit, takže i proto ty slevy. To se to pak nakupuje. Pravda, výběr je sice o něco menší než na začátku veletrhu, ale zase absolutně nejvýhodnější. Ne že bych čekala zrovna na ty největší cenové propady, ale i tak tam, kde bylo doma prázdné místo, už jsou zase knihy. Moje úlovky, moje recenzní výtisky. Ještě nemám čas pořádně číst, ale už jsem včera aspoň několik z nich nedočkavě prolistovala...Samé třešničky na dortu.

Svět knihy - den třetí: nejpernější

Autogramiáda autora úspěšného Gottlandu. Mariusz Szczygiel mluvil česky a měl u nás spoustu polských fanynek. Všechny se s ním chtěly fotit či aspoň vepsat do knihy něco osobního, v čemž jim autor vždy s radostí vyhověl, takže se přetáhl určený čas... Když kolem procházel Václav Cílek, aktér další autogramiády pro stejné nakladatelství, a viděl tu frontu, tak nespěchal.

Gottland vtipně, v kostce a s nadhledem odjinud, pojednává o našem dění. Zatímco my nevíme co si s naší minulostí počít a jak na ni vlastně nahlížet, podává Szczygiel pohled z Polska, který sice není zrovna lichotivý, ale svěží a nezkreslený. Knihu už mám doma také a těším se, až si ji přečtu.

/více fotek z veletrhu na http://www.soonja.rajce.net/ /

Svět knihy - den druhý: autogramiády a dílny

Autogramiádu Emila Hakla ve stánku nakladatelství Argo jsem si nemohla nechat ujít. Honza Beneš alias Emil Hakl je můj oblíbenec. Má šedomodré oči, příjemný hlas a moc hezky například psal o Žižkově, Letné a o rodičích a dětech a nově o pravidlech směšného chování. Dnes také byla autogramiáda Olgy Tokarczukové. Olga se narodila v roce 1962, nosí barevné dredy a ještě jsem ji nečetla, jen jsem ji včera zahlédla na rautu. Podepsala mi Běguny i Pravěk.

Na stánku nakladatelství Olympia podepisoval Zdeněk Šmíd. Přihlásila jsem se mu tam jako jeho recenzentka z Knižních novinek, které se velmi líbí jeho knížky, nafasovala další hromadu recenzních výtisků i s věnováním a nádavkem se mi ještě podepsali ilustrátoři jeho děl - Markéta Vydrová a Miroslav Slejška.

Lenka Civade, která napsala knížku o koupi domu v Provenci, jeho opravě etc., se mi podepsala na stánku nakladatelství Lidových novin. Protože jsem tam byla jediná, měla jsem šanci si s paní Lenkou i trochu popovídat. Ve Francii studovala, pak se vdala a pak s manželem taky koupila onu ruinu, kterou opravili. Jenže jak mi řekla, už ji prodali, protože nejhezčí na tom bylo právě ji opravovat, ten proces. Kromě oprav domů pak také maluje, protože se z ekonomie vrhla na umění, které dodatečně ve Francii vystudovala na Beaux Arts, a možná bude v Čechách i výstava. Paní Lenka má jinak na předsádce i mailovou adresu, a že bude ráda, když napíšu jak se mi to líbilo. Líbí se mi to už předem. Konečně na jihu také nějaká Češka, řekla jsem paní Lence Civade.

Pak se podepisovalo ještě mnoho lidí, ale mým posledním kandidátem byl Zdeněk Viktor, který sepsal své zážitky z erasmáckého pobytu v Paříži. Zase u něj nikdo nebyl, takže jsme se mohla vyptávat. Zajímalo mě, na co dostal Fulbrightovo stipendium do USA, o kterém se píše na předsádce jeho knížky. Tak prý na práci o Oliveru Stoneovi (studoval filmovou vědu). A taky mi řekl, že jeho manželka se jmenuje také Soňa. Ovšem s i, takže Sonia. Je to prý Bulharka.

Pak byl večer. Posledním programem u nás v dílně v rámci kampaně "Rosteme s knihou" byli Lichožrouti výtvarnice Galiny Miklínové. Tvořili se ze zbylých nesežraných ponožek. tedy z ponožek, které zbyly po lichožroutech. Ti se totiž živí lichými ponožkami a sami vypadají jako ponožky. Jen mají oči z knoflíků a nohy omotané drátky.

Knižní veletrh - den prvý

Vezmeme-li to od konce, byl první den knižního veletrhu zakončen úžasným rautem v zahradě polského velvyslanectví, ohňostrojovou show, studenými mísami, čokoládovou fontánou, saláty a minidezerty, výtečnou kávou, pivem, vínem a šampaňským. K tomu hrála hudba,klasická kytara Tomáše Lišky. Každý rok se potkávají stejní lidé, korzují s talířky a povídají si z různých úhlů o knihách. A protože letošním hlavním vystavovatelem je Polsko, konal se slavnostní večer s rautem právě v zahradách velvyslanectví, pod zahradami Pražského hradu (a obzvlášť večer s ohňostrojem plným tančících jisker se zde dobře vyjímal). Vím, že kolem nás chodila Olga Tokarczuková, snad i Dorota Maslowská, ale já se musím přiznat, že jsem dosud nečetla ještě ani jednu z nich - ačkoliv např. od Olgy Tokarczukové mám doma dneškem už knihy dvě - "Běguni" a nově "Pravěk i jiné časy", protože mi byla doporučena. Pozici letošního hlavního hosta snad jen trochu ztrpčuje fakt, že právě Polsko docela nedávno ztratilo při leteckém neštěstí jak prezidenta, tak i část jeho doprovodu včetně první dámy. Na polském programu to ale naštěstí není znát. Nabídka je široká a je z ní cítit radost. Poláci jsou naši sousedi, ale přesto - a jak říká slogan letošního veletrhu: máme Polsko přečtené? Musím přiznat, že já tedy ne, ačkoliv si třeba dobře vzpomínám na knihy Hanny Ozogowské, které jsme četla v dětství. Vzpomněla bych si také např. na Henryka Sienkiewicze. Ale to je již dávno a člověk by mněl vědět co se děje u sousedů dnes. A protozkusit třeba zrovna tu Tokarczukovou.

Během dne ve veletržním paláci také už proběhlo několik akcí, ačkoliv dnešní den byl vyhrazen spíše pro odbornou veřejnost. Daleko masivnější program začne zítra. Více autorských čtení, více besed, a autogramiád - jak v rámci hlavního programu, tak i na jednotlivých stáncích, kdy je to v režii samotných nakladatelství. Tak zítra například bude podepisovat právě Olga Tokarczuková, ale také Jean Maria Blas de Robbles, oba na stánku brněnského nakladatelství HOST.

Obešla jsem několikrát tam a sem stánky zejména v levém křídle, protože levé křídlo je vždy vyhrazeno spíše knihám, pravé spíše polygrafii a méně komerčním záležitostem. Nebylo proč čekat - veletržní sleva činí leckdy až polovinu původní ceny, některá vydavatelství nabízí tři knihy za cenu dvou a podobné bonbónky, takže nakoupit se na veletrhu opravdu vyplatí. Nehledě na to, že zde člověk často najde věci, na které v běžné síti třebas nenarazí.

Po mé procházce mi přibylo do knihovny prozatím deset titulů. Možná můj seznam někoho inspiruje.

* Poslední tanga v Paříži, Zdeněk Viktora (NLN) - postřehy ze studií v Paříži

* Pravěk a jiné časy, Olga Tokarczuková (HOST) - ta je již starší, ale byla mi doporučena

* Cestovní pas, Herta Müllerová (MF) - Nobelova cena za literaturu 2009

* Provence jako sen, Lenka Civade (NLN) - opravdová Češka v jižní Francii!

* O klíči, Pavel Čech (Literární čajovna Suzanne Renaud) - dětská knížka, ale kouzelné ilustrace!

* Zemědům, Gary Snyder (Maťa) - pokračovatel transcedentalistických idejí

* Praxe divočiny, Gary Snyder (Maťa) - jak mi řekl sám pan nakladatel, Gary možná přijede! Je možnost uspořádat jeho výstavu, nic není problém, jen vhodné velké prostory.

* Klimt, Gilles Néret (Taschen) - kniha je malou monografií tohoto úžasného umělce vídeňské secese, začal mě intenzivně zajímat po mé poslední návštěvě Vídně

* Agnes, Peter Stamm (Dauphin) - jednoho Stamma mám přečteného a líbil se mi, takže mám chuť na dalšího

* Café Szafé, Lukasz Debski (Dauphin) - končím stylově, polským autorem a knihou o jedné krakowské kavárně....

Nicméně knižní veletrh dnes teprve začal! Zítra jdu tedy na lov opět.

Vítězka soutěže Magnesia litera 2010 - Petra Soukupová

„Zmizet“ (Host) je v poměrně krátké době již druhou knihou začínající české spisovatelky a kromě jiného také scénáristky Petry Soukupové (1982).
Strukturu tří příběhů tvoří obyčejný rodinný život – ten, který probíhá všude tak stejně a stereotypně. Kde se uklízí a pere, kde se jezdí na víkendy k babičce, kde se vaří a peče a mezi jídly se řeší ty drobné události života, které ale prorůstají až na dřeň existence osob i celé rodiny a vždy nakonec idylu naruší. Pro čtenáře jsou vytržením z klidného příběhu autorčina mrazivá
varování, kterými průběžně a jakoby nic oznamuje zvraty.
Každá z povídek má svůj vlastní leitmotiv, ale všem bez rozdílu je společná rivalita sourozenců a pak také problematika otcovství a role muže v rodině vůbec. Co mají nakonec sourozenci společného, když někdy to nejsou ani geny obou rodičů? Všechny příběhy jsou nazírány z perspektivy dětí, s jejich smutky a komunikačními problémy, což je mmj. téma, které se objevilo už v autorčině oceňované prvotině „K moři“.
V první povídce se nenáviděný starší bratr ztratí a mladší se vyrovnává s odcizením rodičů k němu i k sobě navzájem, ve druhém příběhu se opět mladší sourozenec-chlapec po problémech ve škole a se sestrou odstěhuje k náhodně objevenému a idealizovanému vlastnímu otci a třetí povídka je o vztahu dvou sester, který osudově poznamená lež rodičů o otcovství u jedné z nich. V souvislosti se současnými trendy ohledně rodičovství, manželství a módou „mít ke každému dítěti vlastního tatínka“ případně nemít ho vůbec, není bez zajímavosti, že si autorka všímá úskalí, která z těchto volných vztahů – a to zejména pro děti, plynou.