Autorka knihy Příživník (vyd. Kniha Zlin v překladu Pavly Horákové) Geling Yan po masakru na náměstí Tjen-an-men odešla z Číny do USA a nyní žije na Tchajwanu. Po přečtení její knihy Příživník se ani nedivím a co se samotného názvu týká, se nejsilněji vkrádala otázka kdo je vlastně v Číně větší příživník. Jestli páni nahoře nebo chudák, co využil šance, dole.
Celkem zásadní zápletkou v knize je nedostatek jídla, ale je to skutečně jídlo, které není? Není to jen metafora pro nedostatek svobody? Jsou to pestré stoly, nebo možnost „pestré volby“ co tolik chybí? Je to možnost dát si žraločí ploutve či slavičí jazýčky neb mít více svobody, mít svobodu rozhodování a slova?
Kniha poměrně tvrdě popisuje pravděpodobnou čínskou realitu. Ne realitu elit tohoto podivného komunisticko-kapitalistického hybridu, ke kterým patří zlatá mládež rekrutující se z řad dětí komunistických předáků, ačkoliv je také zmíněna, ale mnohem víc popisuje realitu početnějších chudáků kdesi dole, kam není z dvacátého patra luxusního mrakodrapu vidět a kde se lidé živí háčkováním paruk, čas ubíjí sledováním televize a většina jich pochází z venkova. Prostředí, ve kterém se příběh odehrává je trochu bizarní. Všemu vládne systém protislužeb. Podplácí se hostinami nebo erotickými masážemi. Developeři staví iluze domů, stejně iluzivní jsou ale i mzdy za práci. Synové stranických funkcionářů provozují bordely. Nic není skutečné. Korupce všudypřítomná. Kapitalismus nejtvrdšího kalibru smíchaný s komunistickou totalitou nevypadá na směs blahodárnou pro život.
Do tohoto prostředí je zasazen tak trochu kafkovský příběh Tana, který žije se svou ženou Švestičkou (ženské hrdinky mají mmj. poetická jména jako Rubínka, Javorka, Štěstěnka) v bytě udělaném z kanceláře bývalé továrny. Místo sprchy trčí ze stropu krátká gumová hadice, místo toalety je díra v dlažbě, oboje společné pro všechny nájemníky. Elektřinu pro vaření a ohřev vody kradou nájemníci z rozvodu a od továrny, která pro ně nemá práci pak dostávají jako odškodné prošlé konzervy a maso které je možná závadné.
Tana si jednoho dne cestou na pracovní pohovor spletou s novinářem a tak se dostane na svůj první raut, kde jsou hory jídla a zdarma. Venku není co jíst, ale na rautu je jídla dost – a když se nesní, tak se vyhodí. A nejen to – za účast na recepci, jakožto novinář, který může danou společnost nebo produkt zpopularizovat, dostává se i všimné, finanční odměna – „ Dvě stě jüanů za účast, jak se říká pozornosti za námahu. Předložíte vizitku a pořadatel vám vyplatí peníze za článek, který o konferenci případně napíšete. Dvě stě! To je několikanásobek měsíční mzdy záložního pracovníka, a k tomu ještě jídla jako pro krále! A stačí jenom vizitka!“ Tan se rozhodne toho využít a začne navštěvovat recepce pravidelně. Pořídí si dokonce odpovídající vybavení novináře - falešné brýle, falešné vizitky a foťák bez filmu.
„Na všech je až hříšně jídla a většina by ho stejně zbyla a vyhodila se. Co by se změnilo, kdyby ho snědl? Nic.( …) Víte co jedí moji sousedé v ubytovně pod střechou? Jedí dávno prošlé konzervy. Víte jaká je jejich měsíční mzda? Menší než váš honorář za jeden den. S tou almužnou co dostávají, musejí tvrdě smlouvat na smradlavých trzích o svazeček zelených cibulek. Do smrti nepoznají něco takového jako kuličky z holubích prsíček. Myslíte si všichni že je to spravedlivé?“
Z Tana se tak nechtěně stane novinář. Někdo, ke komu stejní chudáci jako on upírají svoje naděje. Valí se ovšem na něj mnohem víc bídy, mnohem víc bídných životů, než je jeho vlastní a než schopen unést. S publikováním článků, které jsou ve své podstatě namířené proti straně a vládě, to však není snadné, ačkoliv se spřátelí se skutečnou novinářkou a obdivovaným umělcem. Přesto se o to několikrát i proti své vůli pokusí. Ovšem proti straně a vládě je zkrátka těžké bojovat. Mnohem snadnější je propagovat falešné výrobky či chválit špatně postavené byty. Boj Tana s mnohozvířetem je pochopitelně dávno prohraný - jednoho ne skončí dobrodružná jízda rauty, on sám nakonec přijímá rétoriku soupeře a označuje sám sebe jako příživníka. Autorka však nechává na čtenáři aby sám posoudil, zda je to opravdu on kdo se přiživuje a cizopasí. Zbývá tak naděje, že život opravdových cizopasníků nezůstane bez povšimnutí. Jen je třeba se nebát a najít vždy ty skutečné. To je možné poselství i této knihy.
Celkem zásadní zápletkou v knize je nedostatek jídla, ale je to skutečně jídlo, které není? Není to jen metafora pro nedostatek svobody? Jsou to pestré stoly, nebo možnost „pestré volby“ co tolik chybí? Je to možnost dát si žraločí ploutve či slavičí jazýčky neb mít více svobody, mít svobodu rozhodování a slova?
Kniha poměrně tvrdě popisuje pravděpodobnou čínskou realitu. Ne realitu elit tohoto podivného komunisticko-kapitalistického hybridu, ke kterým patří zlatá mládež rekrutující se z řad dětí komunistických předáků, ačkoliv je také zmíněna, ale mnohem víc popisuje realitu početnějších chudáků kdesi dole, kam není z dvacátého patra luxusního mrakodrapu vidět a kde se lidé živí háčkováním paruk, čas ubíjí sledováním televize a většina jich pochází z venkova. Prostředí, ve kterém se příběh odehrává je trochu bizarní. Všemu vládne systém protislužeb. Podplácí se hostinami nebo erotickými masážemi. Developeři staví iluze domů, stejně iluzivní jsou ale i mzdy za práci. Synové stranických funkcionářů provozují bordely. Nic není skutečné. Korupce všudypřítomná. Kapitalismus nejtvrdšího kalibru smíchaný s komunistickou totalitou nevypadá na směs blahodárnou pro život.
Do tohoto prostředí je zasazen tak trochu kafkovský příběh Tana, který žije se svou ženou Švestičkou (ženské hrdinky mají mmj. poetická jména jako Rubínka, Javorka, Štěstěnka) v bytě udělaném z kanceláře bývalé továrny. Místo sprchy trčí ze stropu krátká gumová hadice, místo toalety je díra v dlažbě, oboje společné pro všechny nájemníky. Elektřinu pro vaření a ohřev vody kradou nájemníci z rozvodu a od továrny, která pro ně nemá práci pak dostávají jako odškodné prošlé konzervy a maso které je možná závadné.
Tana si jednoho dne cestou na pracovní pohovor spletou s novinářem a tak se dostane na svůj první raut, kde jsou hory jídla a zdarma. Venku není co jíst, ale na rautu je jídla dost – a když se nesní, tak se vyhodí. A nejen to – za účast na recepci, jakožto novinář, který může danou společnost nebo produkt zpopularizovat, dostává se i všimné, finanční odměna – „ Dvě stě jüanů za účast, jak se říká pozornosti za námahu. Předložíte vizitku a pořadatel vám vyplatí peníze za článek, který o konferenci případně napíšete. Dvě stě! To je několikanásobek měsíční mzdy záložního pracovníka, a k tomu ještě jídla jako pro krále! A stačí jenom vizitka!“ Tan se rozhodne toho využít a začne navštěvovat recepce pravidelně. Pořídí si dokonce odpovídající vybavení novináře - falešné brýle, falešné vizitky a foťák bez filmu.
„Na všech je až hříšně jídla a většina by ho stejně zbyla a vyhodila se. Co by se změnilo, kdyby ho snědl? Nic.( …) Víte co jedí moji sousedé v ubytovně pod střechou? Jedí dávno prošlé konzervy. Víte jaká je jejich měsíční mzda? Menší než váš honorář za jeden den. S tou almužnou co dostávají, musejí tvrdě smlouvat na smradlavých trzích o svazeček zelených cibulek. Do smrti nepoznají něco takového jako kuličky z holubích prsíček. Myslíte si všichni že je to spravedlivé?“
Z Tana se tak nechtěně stane novinář. Někdo, ke komu stejní chudáci jako on upírají svoje naděje. Valí se ovšem na něj mnohem víc bídy, mnohem víc bídných životů, než je jeho vlastní a než schopen unést. S publikováním článků, které jsou ve své podstatě namířené proti straně a vládě, to však není snadné, ačkoliv se spřátelí se skutečnou novinářkou a obdivovaným umělcem. Přesto se o to několikrát i proti své vůli pokusí. Ovšem proti straně a vládě je zkrátka těžké bojovat. Mnohem snadnější je propagovat falešné výrobky či chválit špatně postavené byty. Boj Tana s mnohozvířetem je pochopitelně dávno prohraný - jednoho ne skončí dobrodružná jízda rauty, on sám nakonec přijímá rétoriku soupeře a označuje sám sebe jako příživníka. Autorka však nechává na čtenáři aby sám posoudil, zda je to opravdu on kdo se přiživuje a cizopasí. Zbývá tak naděje, že život opravdových cizopasníků nezůstane bez povšimnutí. Jen je třeba se nebát a najít vždy ty skutečné. To je možné poselství i této knihy.
