V nejnovější knize Zdeňka Šmída Starci na Aljašce aneb Proč bychom se nezmrazili (Olympia) se parta, nyní už důchodců (Lucie, Keny, Sumec, Lída), včele se Sumcem vydává opět na sever. Los tentokrát padl na Aljašku. Ta je daleko, je tam zima a tak se tam zpočátku nikomu moc nechce. Nakonec se ale staří přátelé na americký kontinent vydají. Bájná Aljaška je pro účastníky výletu jakýmsi splněným mladickým snem, ve kterém je místem, kde se proháněli dobrodruzi s Jackem Londonem či Eskymo Welzlem v čele a kde mohou na vlastní kůži zažít jména jako je Yukon, Klondajk či Dawson City a přenést se tak do romantických dob drsné, ale krásné krajiny.
Od dob dobrodruhů a hledačů zlata se však Aljaška pochopitelně změnila. Nic není tak jak bývalo ani jak si člověk představoval – indiáni nejsou indiáni ale First Nation, země kolkolem je hledači stokrát přeoraná a rozrytá, místo totemů bilboardy a břehy řek vroubí vysloužilá těžební technika. Ale člověk aspoň tuší, že za tím někde je kousek bývalé krásy, která se pořád ještě dá najít. Soudobá Amerika si je ale většinou podobná, na severu i na jihu unifikovaná a tak i tenhle kousek země pomalu ztrácí svou jedinečnost. Jaká ta Aljaška dnes vlastně je, když už není ani dobrodružná a ani romantická? Šmíd se se svými dojmy otevřeně svěřuje.
První dojem z Aljašky: jaká lidská sorta, tu, u ďasa, žije? Míli pod celnicí, v Boundary, osadě o jednom obyvatelném domě, vládl chaos připomínající ponuré sci-fi filmy o zániku civilizace. Zaprášený stojan benzínové pumpy z padesátých let. Trosky náklaďáků. Dávno odstavené bagry. Rezavá radlice buldozeru, plechové sudy, louže oleje. Obytná kůlna v posledním tažení s cedulí, že tu dostanete všechno, ačkoliv tu očividně neměli nic. Ani prodavače, na dveřích visel zámek. Spíše než na Aljašce se to podobalo vojenskému výcvikovému prostoru Milovice po odchodu spřátelených vojsk.
Zajímaví jsou ve své podstatě i lidé, kteří zde žijí a tak se dočkáme i interakcí s místními. Díky Šmídovi se tak např. dozvíme, jak to chodí v aljašské půjčovně aut, ve kterých barech by si vás spletli s prostitutkami z Ruska a nebo kde seženete zvonečky proti medvědům.
Stařičký Ind v turbanu a s plnovousem vypadal jako učitel východních moudrostí, ale půjčování aut mu moc nešlo. Navíc budil podezření, že neumí počítt na kalkulačce ani bez ní: zamyšleně nás fixíroval uhrančivýma očima, něco si potichu mumlal a pak zavolal manželku. Manželka měla hedvábné sárí a červenou tečku na čele, ale ani ona nespočítala, kolik stojí devítimístný dodge na tři týdny s pojistkou a příplatky. Keny mával papíry, kde měl všechno propočteno, ale stařečkové mu nevěřili a zavolali syna. Nebo vnuka. Mládenec neměl ani sárí, ani tečku na čele, nýbrž černé triko s nápisem I LIKE NEW MEXICO. Vzal stařečkům kompjůtry, zkontroloval Kenyho výpočty, obdivně se na Kenyho zahleděl a optal se, odkud jsme….
Šmíd svou cestu popisuje sice se určitou nostalgií a smutkem, ale také s všudypřítomným humorem a jako vždy v sympatickém mixu, ke kterému patří trocha dějin, nějaká ta legenda (např. ta o Mejdlíčku Smithovi) a vše v poměru, tak akorát, aby vás to bavilo. Bez humoru by taková cesta ani nebyla myslitelná. Ztráta iluzí o dalekém dalekého severu pak bolí aspoň o trochu míň. Ostatně, ani členové party už nejsou už někdejšími mladíky bez bázně a hany a jakoby zplundrovaná krajina tak trochu korespondovala i s nimi a jejich chátrajícími schránkami. Před odjezdem i v průběhu akce je trápí různé zdravotní obtíže, které – jak jinak - opět nezbývá, než brát s humorem. Ale Šmíd dokazuje že i ve stárnoucím těle může vždycky zůstat svěží duch se smyslem pro dobrodružství. A pak už stačí jen přidat partu přátel a vyrazit.
Od dob dobrodruhů a hledačů zlata se však Aljaška pochopitelně změnila. Nic není tak jak bývalo ani jak si člověk představoval – indiáni nejsou indiáni ale First Nation, země kolkolem je hledači stokrát přeoraná a rozrytá, místo totemů bilboardy a břehy řek vroubí vysloužilá těžební technika. Ale člověk aspoň tuší, že za tím někde je kousek bývalé krásy, která se pořád ještě dá najít. Soudobá Amerika si je ale většinou podobná, na severu i na jihu unifikovaná a tak i tenhle kousek země pomalu ztrácí svou jedinečnost. Jaká ta Aljaška dnes vlastně je, když už není ani dobrodružná a ani romantická? Šmíd se se svými dojmy otevřeně svěřuje.
První dojem z Aljašky: jaká lidská sorta, tu, u ďasa, žije? Míli pod celnicí, v Boundary, osadě o jednom obyvatelném domě, vládl chaos připomínající ponuré sci-fi filmy o zániku civilizace. Zaprášený stojan benzínové pumpy z padesátých let. Trosky náklaďáků. Dávno odstavené bagry. Rezavá radlice buldozeru, plechové sudy, louže oleje. Obytná kůlna v posledním tažení s cedulí, že tu dostanete všechno, ačkoliv tu očividně neměli nic. Ani prodavače, na dveřích visel zámek. Spíše než na Aljašce se to podobalo vojenskému výcvikovému prostoru Milovice po odchodu spřátelených vojsk.
Zajímaví jsou ve své podstatě i lidé, kteří zde žijí a tak se dočkáme i interakcí s místními. Díky Šmídovi se tak např. dozvíme, jak to chodí v aljašské půjčovně aut, ve kterých barech by si vás spletli s prostitutkami z Ruska a nebo kde seženete zvonečky proti medvědům.
Stařičký Ind v turbanu a s plnovousem vypadal jako učitel východních moudrostí, ale půjčování aut mu moc nešlo. Navíc budil podezření, že neumí počítt na kalkulačce ani bez ní: zamyšleně nás fixíroval uhrančivýma očima, něco si potichu mumlal a pak zavolal manželku. Manželka měla hedvábné sárí a červenou tečku na čele, ale ani ona nespočítala, kolik stojí devítimístný dodge na tři týdny s pojistkou a příplatky. Keny mával papíry, kde měl všechno propočteno, ale stařečkové mu nevěřili a zavolali syna. Nebo vnuka. Mládenec neměl ani sárí, ani tečku na čele, nýbrž černé triko s nápisem I LIKE NEW MEXICO. Vzal stařečkům kompjůtry, zkontroloval Kenyho výpočty, obdivně se na Kenyho zahleděl a optal se, odkud jsme….
Šmíd svou cestu popisuje sice se určitou nostalgií a smutkem, ale také s všudypřítomným humorem a jako vždy v sympatickém mixu, ke kterému patří trocha dějin, nějaká ta legenda (např. ta o Mejdlíčku Smithovi) a vše v poměru, tak akorát, aby vás to bavilo. Bez humoru by taková cesta ani nebyla myslitelná. Ztráta iluzí o dalekém dalekého severu pak bolí aspoň o trochu míň. Ostatně, ani členové party už nejsou už někdejšími mladíky bez bázně a hany a jakoby zplundrovaná krajina tak trochu korespondovala i s nimi a jejich chátrajícími schránkami. Před odjezdem i v průběhu akce je trápí různé zdravotní obtíže, které – jak jinak - opět nezbývá, než brát s humorem. Ale Šmíd dokazuje že i ve stárnoucím těle může vždycky zůstat svěží duch se smyslem pro dobrodružství. A pak už stačí jen přidat partu přátel a vyrazit.
