Dobrý spisovatel musí být v prvé řadě dobrý vypravěč. Může se sice snažit dělat s textem různé módní postmoderní kejkle, ale buď se to dá číst i jinak než jen v rauši či záchvatu juvenilní dekadence, nebo nedá. Kniha devíti povídek Wellse Towera pod názvem Všechno zpustošené, všechno spálené (vyd. Kniha Zlin, v překladu Evy Dejmkové) je naštěstí ten první případ.
Wells Tower, který je přirovnáván k legendárnímu Ernestu Hemingwayovi, ušil povídky podle podobně drsné fazóny a až na jednu výjimku jsou jejími vypravěči muži. Zvláštní ztroskotanci, kteří jsou aktéry bizarních příběhů ze současné Ameriky.
Ukazuje se zde možná trochu jiná scéna, než na jakou jsme z Ameriky zvyklí. Žádné pozlátko, ale přehlídka zvláštních outsiderů, kteří jsou trochu vláčeni i trochu využíváni a každý z nich nám bez ohledu na reálie může být až nechtěně blízko. K tomu všemu Tower ještě občas čtenáři uštědří pár méně chutných detailů, ale nevyžívá se v nich – připomíná nám jen jejich bídnou existenci.
Towerovy povídky by se daly také docela dobře nazvat povídkami nezúčastněného pozorování. Jsou výsečí reality stejné, jakou bychom viděli kolem sebe, kdybychom se rozhlédli – vždy uvidíme jen něco, malou část. Bez valného začátku, bez heroického konce a bez servítků.
I ohavnost a ošklivost, široce rozšířená je vlastně normální a život je de facto jen sled drobných příkoří a akceptované mizérie. Člověk se v tom či s tím prostě jen nějak naučí žít. Katastrofy všedního dne jsou mimo to spojeny se scénou prostředí – jak bychom mohli být něco jiného, než jen dodatkem toho co nás obklopuje? Jako např. starý znečištěný domek na pláži v povídce Hnědé pobřeží.
„Randalův dům nebyl moc příjemné místo – domek z betonových tvárnic s loupající se růžovou omítkou. Vybledlé lino na podlaze obývacího pokoje bylo špatně nalepené, uvolňovalo se a stáčelo podél dlouhého spáru, který běžel přes celý pokoj. Dřevěné obložení stěn v obýváku se během mnoha vlhkých let zvlnilo a teď vypadalo jako trojrozměrná mapa nepřátelského, hornatého kraje. (…) Dveře z kuchyně vedly na terasu, ze které tu měl Bob vytrhat dlažbu. Bodláčí a svízel trčely z děr mezi dlaždicemi. Stůl a židle z oplesnivělého bílého plastu seděly nakřivo na vlnách kořenů zdvihajících dlažbu. Udělalo se mu špatně z pohledu na ten bordel a z pomyšlení, kolik práce to bude, dát tohle do pořádku.“
Popis reality je u Towera poměrně úsporný a zápletka většinou banální - tak jako všední den. Vztahy na scéně se pak už jen doplňují s neladem kolem a podle nastíněné scény mohou být jen těžko ideálně bezproblémové.
Co se vztahů týče, Wells si hned v několika povídkách bere na mušku rodinu - rodiče ani sourozence si člověk nemůže vybrat – „ Byli jsme jako stůl cizinců na plavbě lodí, kteří se k sobě dostali úplnou náhodou.“(povídka Vykonavatelé důležitých sil). A na rodinné vztahy nahlíží z různých úhlů – syna, bratra, manžela i otce. A je snazší přistoupit na to, že nikdy není nic úplně čisté. „Přejete si, abyste ty lidi nenáviděli, svoje děti a ženu, protože víte, co s nima svět udělá, protože sami jste něco z toho taky dělali. Je to k zešílení, ale lpíte na nich vším, a před zbytkem zavíráte oči.“(v povídce Všechno zpustošené, všechno spálené). Ovšem ani z pohledu dítěte to není lepší. „Když ti tvůj nevlastní otec řekne, abys všeho nechal kvůli nějaké práci, a ty řekneš ne, je to držkování. (…) Počítáš dny, než ti bude šestnáct, což sis zvolil jako věk, kdy budeš schopen vyzvat nevlastního otce na souboj. Nenávist, kterou k nevlastnímu otci cítíš, je neustávající a požírá všechno ostatní, ale jen proto, že tvůj svět je ještě malý a on zaujímá velkou část příběhu tvého života.“(povídka Leopard)
Jediným únikem je možná vytvořit si vlastní svět tak, jako to dělá starý muž v povídce Dveře v tvém oku – „ Píšu si deník. Nepíšu do něj nic jiného, než jaké bylo počasí a ani o tom nepíšu moc. Teplo, jasno – je zhruba tak všechno co tam píšu. A maluju nebe. Ne celé, jen tolik aby se vešlo na hrací kartu. Psával jsem si toho víc, ale když jsem to potom četl, zjistil jsem, že jsem jako laciný novinář, že píšu jenom to špatné ze svého života – že jsme se pohádal se ženou, kolik peněz jsme dal dceři, nebo o tom, jak jsem byl v restauraci a tam dostala nějaká žena záchvat a spadla ze židle. A tak jsme přestal psát slova a držím se jen maleb počasí. Není to ani pořádný deník, ale aspoň je přesný.“ Příběhy možná postrádají výraznější pointu, ale sám život ji v podstatě také nemá.
Wells Tower, který je přirovnáván k legendárnímu Ernestu Hemingwayovi, ušil povídky podle podobně drsné fazóny a až na jednu výjimku jsou jejími vypravěči muži. Zvláštní ztroskotanci, kteří jsou aktéry bizarních příběhů ze současné Ameriky.
Ukazuje se zde možná trochu jiná scéna, než na jakou jsme z Ameriky zvyklí. Žádné pozlátko, ale přehlídka zvláštních outsiderů, kteří jsou trochu vláčeni i trochu využíváni a každý z nich nám bez ohledu na reálie může být až nechtěně blízko. K tomu všemu Tower ještě občas čtenáři uštědří pár méně chutných detailů, ale nevyžívá se v nich – připomíná nám jen jejich bídnou existenci.
Towerovy povídky by se daly také docela dobře nazvat povídkami nezúčastněného pozorování. Jsou výsečí reality stejné, jakou bychom viděli kolem sebe, kdybychom se rozhlédli – vždy uvidíme jen něco, malou část. Bez valného začátku, bez heroického konce a bez servítků.
I ohavnost a ošklivost, široce rozšířená je vlastně normální a život je de facto jen sled drobných příkoří a akceptované mizérie. Člověk se v tom či s tím prostě jen nějak naučí žít. Katastrofy všedního dne jsou mimo to spojeny se scénou prostředí – jak bychom mohli být něco jiného, než jen dodatkem toho co nás obklopuje? Jako např. starý znečištěný domek na pláži v povídce Hnědé pobřeží.
„Randalův dům nebyl moc příjemné místo – domek z betonových tvárnic s loupající se růžovou omítkou. Vybledlé lino na podlaze obývacího pokoje bylo špatně nalepené, uvolňovalo se a stáčelo podél dlouhého spáru, který běžel přes celý pokoj. Dřevěné obložení stěn v obýváku se během mnoha vlhkých let zvlnilo a teď vypadalo jako trojrozměrná mapa nepřátelského, hornatého kraje. (…) Dveře z kuchyně vedly na terasu, ze které tu měl Bob vytrhat dlažbu. Bodláčí a svízel trčely z děr mezi dlaždicemi. Stůl a židle z oplesnivělého bílého plastu seděly nakřivo na vlnách kořenů zdvihajících dlažbu. Udělalo se mu špatně z pohledu na ten bordel a z pomyšlení, kolik práce to bude, dát tohle do pořádku.“
Popis reality je u Towera poměrně úsporný a zápletka většinou banální - tak jako všední den. Vztahy na scéně se pak už jen doplňují s neladem kolem a podle nastíněné scény mohou být jen těžko ideálně bezproblémové.
Co se vztahů týče, Wells si hned v několika povídkách bere na mušku rodinu - rodiče ani sourozence si člověk nemůže vybrat – „ Byli jsme jako stůl cizinců na plavbě lodí, kteří se k sobě dostali úplnou náhodou.“(povídka Vykonavatelé důležitých sil). A na rodinné vztahy nahlíží z různých úhlů – syna, bratra, manžela i otce. A je snazší přistoupit na to, že nikdy není nic úplně čisté. „Přejete si, abyste ty lidi nenáviděli, svoje děti a ženu, protože víte, co s nima svět udělá, protože sami jste něco z toho taky dělali. Je to k zešílení, ale lpíte na nich vším, a před zbytkem zavíráte oči.“(v povídce Všechno zpustošené, všechno spálené). Ovšem ani z pohledu dítěte to není lepší. „Když ti tvůj nevlastní otec řekne, abys všeho nechal kvůli nějaké práci, a ty řekneš ne, je to držkování. (…) Počítáš dny, než ti bude šestnáct, což sis zvolil jako věk, kdy budeš schopen vyzvat nevlastního otce na souboj. Nenávist, kterou k nevlastnímu otci cítíš, je neustávající a požírá všechno ostatní, ale jen proto, že tvůj svět je ještě malý a on zaujímá velkou část příběhu tvého života.“(povídka Leopard)
Jediným únikem je možná vytvořit si vlastní svět tak, jako to dělá starý muž v povídce Dveře v tvém oku – „ Píšu si deník. Nepíšu do něj nic jiného, než jaké bylo počasí a ani o tom nepíšu moc. Teplo, jasno – je zhruba tak všechno co tam píšu. A maluju nebe. Ne celé, jen tolik aby se vešlo na hrací kartu. Psával jsem si toho víc, ale když jsem to potom četl, zjistil jsem, že jsem jako laciný novinář, že píšu jenom to špatné ze svého života – že jsme se pohádal se ženou, kolik peněz jsme dal dceři, nebo o tom, jak jsem byl v restauraci a tam dostala nějaká žena záchvat a spadla ze židle. A tak jsme přestal psát slova a držím se jen maleb počasí. Není to ani pořádný deník, ale aspoň je přesný.“ Příběhy možná postrádají výraznější pointu, ale sám život ji v podstatě také nemá.
