„Zmizet“ (Host) je v poměrně krátké době již druhou knihou začínající české spisovatelky a kromě jiného také scénáristky Petry Soukupové (1982).
Strukturu tří příběhů tvoří obyčejný rodinný život – ten, který probíhá všude tak stejně a stereotypně. Kde se uklízí a pere, kde se jezdí na víkendy k babičce, kde se vaří a peče a mezi jídly se řeší ty drobné události života, které ale prorůstají až na dřeň existence osob i celé rodiny a vždy nakonec idylu naruší. Pro čtenáře jsou vytržením z klidného příběhu autorčina mrazivá
varování, kterými průběžně a jakoby nic oznamuje zvraty.
Každá z povídek má svůj vlastní leitmotiv, ale všem bez rozdílu je společná rivalita sourozenců a pak také problematika otcovství a role muže v rodině vůbec. Co mají nakonec sourozenci společného, když někdy to nejsou ani geny obou rodičů? Všechny příběhy jsou nazírány z perspektivy dětí, s jejich smutky a komunikačními problémy, což je mmj. téma, které se objevilo už v autorčině oceňované prvotině „K moři“.
V první povídce se nenáviděný starší bratr ztratí a mladší se vyrovnává s odcizením rodičů k němu i k sobě navzájem, ve druhém příběhu se opět mladší sourozenec-chlapec po problémech ve škole a se sestrou odstěhuje k náhodně objevenému a idealizovanému vlastnímu otci a třetí povídka je o vztahu dvou sester, který osudově poznamená lež rodičů o otcovství u jedné z nich. V souvislosti se současnými trendy ohledně rodičovství, manželství a módou „mít ke každému dítěti vlastního tatínka“ případně nemít ho vůbec, není bez zajímavosti, že si autorka všímá úskalí, která z těchto volných vztahů – a to zejména pro děti, plynou.
Strukturu tří příběhů tvoří obyčejný rodinný život – ten, který probíhá všude tak stejně a stereotypně. Kde se uklízí a pere, kde se jezdí na víkendy k babičce, kde se vaří a peče a mezi jídly se řeší ty drobné události života, které ale prorůstají až na dřeň existence osob i celé rodiny a vždy nakonec idylu naruší. Pro čtenáře jsou vytržením z klidného příběhu autorčina mrazivá
varování, kterými průběžně a jakoby nic oznamuje zvraty.
Každá z povídek má svůj vlastní leitmotiv, ale všem bez rozdílu je společná rivalita sourozenců a pak také problematika otcovství a role muže v rodině vůbec. Co mají nakonec sourozenci společného, když někdy to nejsou ani geny obou rodičů? Všechny příběhy jsou nazírány z perspektivy dětí, s jejich smutky a komunikačními problémy, což je mmj. téma, které se objevilo už v autorčině oceňované prvotině „K moři“.
V první povídce se nenáviděný starší bratr ztratí a mladší se vyrovnává s odcizením rodičů k němu i k sobě navzájem, ve druhém příběhu se opět mladší sourozenec-chlapec po problémech ve škole a se sestrou odstěhuje k náhodně objevenému a idealizovanému vlastnímu otci a třetí povídka je o vztahu dvou sester, který osudově poznamená lež rodičů o otcovství u jedné z nich. V souvislosti se současnými trendy ohledně rodičovství, manželství a módou „mít ke každému dítěti vlastního tatínka“ případně nemít ho vůbec, není bez zajímavosti, že si autorka všímá úskalí, která z těchto volných vztahů – a to zejména pro děti, plynou.
