31. prosince 2010
30. prosince 2010
28. prosince 2010
27. prosince 2010
25. prosince 2010
24. prosince 2010
A. Lindgrenová: Jak slavíme v Bullerbynu vánoce
Nevím, kdy začínají vánoce jinde, ale u nás v Bullerbynu začínají vánoce ten den, kdy se pečou perníčky. To je u nás skoro tak veselo jako o Štědrém večeru. Lasse, Bosse a já dostaneme každý veliký kus perníkového těsta a z něho si smíme upéci , co kdo chceme. Druhý den po pečení perníčků jsme taky měli zábavu, protože to jsme jeli do lesa řezat vánoční stromky. Když řežeme vánoční stromky, jsou s námi všichni tatínkové z Bullerbynu a všechny děti samozřejmě taky. Maminky musí zůstat doma a vařit, chudinky! Vzali jsme si naše velké mlékařské saně, na kterých vozíme mléko z Bullerbynu. Lasse a Bosse a já a Britta a Anna a Olle jsme se směli na nich vézt. Můj tatínek šel vedle a kočíroval a Ollův tatínek a Brittin a Annnin tatínek šli za saněmi a smáli se a povídali si. My na saních jsme se taky smáli a povídali si.
Sněhu bylo v lese tolik, že jsme ho museli ze smrčků střásat, abychom se mohli podívat, jestli jsou hezké, nebo ne. Uřízli jsme tři velké hezké smrčky, jeden pro Norrgården, jeden pro Mellangården a jeden pro Sörgården. A potom jsme uřízli jeden malý, malinký smrček do pokoje k dědečkovi, a ještě jeden malý smrček, který jsme chtěli dát Kristin z Lövnäsu.
Večer před Štědrým dnem jsem byla moc mrzutá, protože se mi zdálo, že maminka a Agda nebudou se vším včas hotovy. V kuchyni to vypadalo tak nepříjemně a nepořádně. Trochu jsem si kvůli tomu zabrečela, než jsme šla spát.
Na Štědrý den ráno jsme se vzbudila časně a hned jsem běžela dolů do kuchyně jen tak v noční košili a – jejej, jak tam bylo krásně! Na podlaze byly nataženy nové koberce, utkané z barevných hadříků, na železné tyči u plotny byl navinutý červený a zelený a bílý krepový papír, velký rozkládací stůl byl pokryt vánočním ubrusem a všechny měděné mísy byly nově vyleštěny. Měla jsem takovou radost, že jsme musela maminku obejmout.
Na Štědrý den dopoledne chodíme my děti z Bullerbynu vždycky ke Kristin do Lövnäsu s košíkem plným dobrot, které připravily naše maminky. Dřív ale jdeme vždycky k dědečkovi, myslím tím Annina a Brittina dědečka, a popřejeme mu pěkné vánoce a díváme se, jak Britta a Anna strojí jeho malý stromeček. Taky při tom trošku pomáháme, ačkoliv Britta a Anna to nejradši dělají samy. Dědeček už nevidí, co věšíme na stromeček, protože je skoro slepý. Ale my mu o tom všem povídáme a on pak říká, že to v duchu všechno jasně vidí. Když jsme šli ke Kristin do Lövnäsu, bylo venku moc krásně. Bylo to přesně tak, jak to má na Štědrý den být. K domku Kristin vede tak úzká cestička, že jsme ji pro samý sníh skoro neviděli. Lasse nesl košík a Bosse a Olle smrček. Britta a Anna a já jsme nenesly nic. Ach, ta byla překvapená, Kristin, když jsme k ní přišli! Ona to určitě jen tak dělala, že je překvapená, protože přece ví, že k ní chodíme každý rok.
Když jsme přišli domů, strojili jsme Lasse a Bosse a já náš stromeček. Tatínek nám taky pomáhal. Měli jsme na půdě červená jablíčka, která jsme si šetřili na stromeček, a pak taky perníčky, které jsme si sami upekli. A do košíčků, které jsme si udělali u dědečka, jsme dali rozinky a oříšky. A andělíčky z vaty, které kdysi mívala na stromečku maminka, když byla malá, ty jsme taky rozvěsili. A pak jsme nakonec přidali ještě spoustu vlaječek a svíček a karamel. Ach, to byl krásný stromeček, když byl hotový! Pomalu byl čas k obědu. Snědli jsme podle vánočního zvyku chleba namočený v omáčce a potom už nezbývalo nic jiného než čekat.
Když se setmělo, byl konečně čas zajít s našimi vánočními dárky na Norrgården a Sörgården. To se nemůže dělat když je světlo, protože pak to není tak napínavé. Lasse a Bosse a já jsme si nasadili červené skřítkovské čapky a Lasse si vzal samozřejmě i skřítkovskou masku, kterou potřeboval, aby mohl večer dělat vánočního skřítka a rozdělovat nadílku. Potom jsme vzali zabalené dárky a vyklouzli jsme do tmy. Na nebi byla spousta hvězd. Když jsem se podívala k lesu, který se před námi černal, pomyslela jsem si, že tam snad přece jen žije opravdivý skřítek, který co nejdřív vyjde ven a potáhne na saních hromadu vánočních dárků. Skoro jsme si přála, aby to tak bylo.
Nakonec byl přece jen večer a my jsme začali večeřet u rozkládacího stolu v kuchyni. Na stole byly svíčky a ohromná spousta jídel, ale já jsem jedla skoro jen šunku. A pak samozřejmě kaši s mlékem. To abych v ní našla mandli. Ale nenašla jsme ji. Potom jsme se usadili ve velkém pokoji. Stromek byl rozsvícen a na stole hořely také svíčky. Měla jsem husí kůži, já ji mám vždycky, když se děje něco tak hezkého a napínavého. Tatínek nám chvíli předčítal a já jsem přednesla hrozně krásnou básničku. A když jsme potom my ostatní zpívali „Když na Štědrý den svítá“, vytratil se Lasse ven a za chvilku přišel zpátky ustrojen za skřítka s velkým pytlem na zádech.
Dárků jsme dostali všichni stejně. Já dostala novou novou pannu a tři knížky a zábavnou hru a látku na šaty a rukavice a ještě všechno možné. Dostala jsem patnáct dárků. Sama jsme vyšila mamince šátek křížkovým stehem. Měla z něj velkou radost. Tatínkovi jsem koupila kalendář. Měl taky radost. Jsem ráda, když lidé mají radost z mých dárků. Je to stejně milé, jako když dostáváme dárky sami. Lassovi a Bossovi jsem dala cínové vojáčky. Potom jsme tančili okolo stromku, a to k nám přišli všichni z Norrgårdenu i Sörgårdenu a přidali se. Dědeček přišel taky, ačkoliv nemohl tančit.
Před spaním jsem si položila všechny své dárky na stůl u postele, abych je uviděla hned, jak se probudím. Je to báječné, když jsou vánoce. A je to vlastně škoda, že nejsou častěji.
Sněhu bylo v lese tolik, že jsme ho museli ze smrčků střásat, abychom se mohli podívat, jestli jsou hezké, nebo ne. Uřízli jsme tři velké hezké smrčky, jeden pro Norrgården, jeden pro Mellangården a jeden pro Sörgården. A potom jsme uřízli jeden malý, malinký smrček do pokoje k dědečkovi, a ještě jeden malý smrček, který jsme chtěli dát Kristin z Lövnäsu.
Večer před Štědrým dnem jsem byla moc mrzutá, protože se mi zdálo, že maminka a Agda nebudou se vším včas hotovy. V kuchyni to vypadalo tak nepříjemně a nepořádně. Trochu jsem si kvůli tomu zabrečela, než jsme šla spát.
Na Štědrý den ráno jsme se vzbudila časně a hned jsem běžela dolů do kuchyně jen tak v noční košili a – jejej, jak tam bylo krásně! Na podlaze byly nataženy nové koberce, utkané z barevných hadříků, na železné tyči u plotny byl navinutý červený a zelený a bílý krepový papír, velký rozkládací stůl byl pokryt vánočním ubrusem a všechny měděné mísy byly nově vyleštěny. Měla jsem takovou radost, že jsme musela maminku obejmout.
Na Štědrý den dopoledne chodíme my děti z Bullerbynu vždycky ke Kristin do Lövnäsu s košíkem plným dobrot, které připravily naše maminky. Dřív ale jdeme vždycky k dědečkovi, myslím tím Annina a Brittina dědečka, a popřejeme mu pěkné vánoce a díváme se, jak Britta a Anna strojí jeho malý stromeček. Taky při tom trošku pomáháme, ačkoliv Britta a Anna to nejradši dělají samy. Dědeček už nevidí, co věšíme na stromeček, protože je skoro slepý. Ale my mu o tom všem povídáme a on pak říká, že to v duchu všechno jasně vidí. Když jsme šli ke Kristin do Lövnäsu, bylo venku moc krásně. Bylo to přesně tak, jak to má na Štědrý den být. K domku Kristin vede tak úzká cestička, že jsme ji pro samý sníh skoro neviděli. Lasse nesl košík a Bosse a Olle smrček. Britta a Anna a já jsme nenesly nic. Ach, ta byla překvapená, Kristin, když jsme k ní přišli! Ona to určitě jen tak dělala, že je překvapená, protože přece ví, že k ní chodíme každý rok.
Když jsme přišli domů, strojili jsme Lasse a Bosse a já náš stromeček. Tatínek nám taky pomáhal. Měli jsme na půdě červená jablíčka, která jsme si šetřili na stromeček, a pak taky perníčky, které jsme si sami upekli. A do košíčků, které jsme si udělali u dědečka, jsme dali rozinky a oříšky. A andělíčky z vaty, které kdysi mívala na stromečku maminka, když byla malá, ty jsme taky rozvěsili. A pak jsme nakonec přidali ještě spoustu vlaječek a svíček a karamel. Ach, to byl krásný stromeček, když byl hotový! Pomalu byl čas k obědu. Snědli jsme podle vánočního zvyku chleba namočený v omáčce a potom už nezbývalo nic jiného než čekat.
Když se setmělo, byl konečně čas zajít s našimi vánočními dárky na Norrgården a Sörgården. To se nemůže dělat když je světlo, protože pak to není tak napínavé. Lasse a Bosse a já jsme si nasadili červené skřítkovské čapky a Lasse si vzal samozřejmě i skřítkovskou masku, kterou potřeboval, aby mohl večer dělat vánočního skřítka a rozdělovat nadílku. Potom jsme vzali zabalené dárky a vyklouzli jsme do tmy. Na nebi byla spousta hvězd. Když jsem se podívala k lesu, který se před námi černal, pomyslela jsem si, že tam snad přece jen žije opravdivý skřítek, který co nejdřív vyjde ven a potáhne na saních hromadu vánočních dárků. Skoro jsme si přála, aby to tak bylo.
Nakonec byl přece jen večer a my jsme začali večeřet u rozkládacího stolu v kuchyni. Na stole byly svíčky a ohromná spousta jídel, ale já jsem jedla skoro jen šunku. A pak samozřejmě kaši s mlékem. To abych v ní našla mandli. Ale nenašla jsme ji. Potom jsme se usadili ve velkém pokoji. Stromek byl rozsvícen a na stole hořely také svíčky. Měla jsem husí kůži, já ji mám vždycky, když se děje něco tak hezkého a napínavého. Tatínek nám chvíli předčítal a já jsem přednesla hrozně krásnou básničku. A když jsme potom my ostatní zpívali „Když na Štědrý den svítá“, vytratil se Lasse ven a za chvilku přišel zpátky ustrojen za skřítka s velkým pytlem na zádech.
Dárků jsme dostali všichni stejně. Já dostala novou novou pannu a tři knížky a zábavnou hru a látku na šaty a rukavice a ještě všechno možné. Dostala jsem patnáct dárků. Sama jsme vyšila mamince šátek křížkovým stehem. Měla z něj velkou radost. Tatínkovi jsem koupila kalendář. Měl taky radost. Jsem ráda, když lidé mají radost z mých dárků. Je to stejně milé, jako když dostáváme dárky sami. Lassovi a Bossovi jsem dala cínové vojáčky. Potom jsme tančili okolo stromku, a to k nám přišli všichni z Norrgårdenu i Sörgårdenu a přidali se. Dědeček přišel taky, ačkoliv nemohl tančit.
Před spaním jsem si položila všechny své dárky na stůl u postele, abych je uviděla hned, jak se probudím. Je to báječné, když jsou vánoce. A je to vlastně škoda, že nejsou častěji.
/úryvek z knížky Děti z Bullerbynu, SNDK 1968/
21. prosince 2010
H.D.Thoreau: Zimní procházka
H. D. Thoreau Zimní procházka
„V zimě je příroda výstavní skříňkou zajímavostí.“
Celou noc vítr lehce šelestí v okenicích nebo s jemností pírka naráží do oken a občas si povzdechne, jako když letní vánek načechrá listí. Hraboš už spí ve své útulné chodbičce v zemi, sova se usadila v dutém stromě hluboko v bažinách a králík, veverka i liška se zabydleli. Hlídací pes leží klidně u krbu a dobytek tiše stojí v chlévě. I samotná země spí, jako by to nebyl její poslední, ale první spánek. Jen občas venku slabě zavrže nějaká cedule nebo zaskřípou v pantech dveře dřevěného domu a povzbudí osamocenou přírodu v její půlnoční práci. (…)
Zatímco však země dřímá, všechen vzduch ožívá snášejícími se lehounkými vločkami, jako by tu snad vládla nějaká severská Ceres a sypala všude po polích svá stříbřitá zrna.
Člověk spí a pak se náhle probudí do tiché reality zimního rána. Na parapetech leží sníh, hřejivý jako bavlna nebo peří; rozšířené okenní rámy a namrzlé tabulky skla propouštějí jemné a tlumené světlo, které přispívá k útulnu a dobré náladě uvnitř. Ranní ticho je úchvatné. Podlaha pod našima nohama zavrže, jakmile se pohneme k oknu, abychom nějakou jeho neojíněnou částí nahlédli ven do polí. Vidíme střechy obtěžkané břemenem sněhu. Z okapů a plotů visí sněhové stalaktity a ve dvoře zase stojí stalagmity pokrývající nějaké skryté jádro. Stromy a keře ze všech stran vzpínají své bílé paže k nebi a tam, kde bývaly zdi a ploty, vidíme fantastické tvary, které se s rozpustilým dováděním táhnou zšeřelou krajinou, jako kdyby příroda přes noc rozházela po polích svá nová díla jako vzory pro lidské umění.
Tiše zvedneme západku, otevřeme dveře, čímž necháme sběhovou návěj vpadnout dovnitř, a vykročíme abychom se postavili řezavému vzduchu. Hvězdy už ztratily část svého jasu a horizont vroubí pochmurný olověný opar. Zářivě rudé mosazné světlo na východě oznamuje příchod dne, zatímco krajina na západě je ještě potemnělá a přízračná, zahalená do ponurého podsvětního světla jako říše stínů.(…)
Otevřeme bránu a svižně vykročíme po opuštěné venkovské cestě. Suchý a křehký sníh nám křupe pod nohama a možná nás vyruší zřetelný skřípot dřevěných saní odjíždějících na vzdálený trh ode dveří nějakého čilého farmáře, kde stály celé dlouhé léto a snily svůj sen mezi třískami a špalky. Přes závěje a poprášená okna vidíme v dáli farmářovu časně zapálenou svíčku, která jako bledá hvězda vydává jediný paprsek, jako by si tam nějaká přísná ctnost odbývala svou ranní motlitbu. A jeden po druhém začínají z komínů mezi stromy stoupat sloupy kouře.(…)
Přestože zima bývá v kalendářích zobrazována jako stařec potýkající se s větrem a plískanicí a omotávající si kolem těla plášť, představujeme si ji spíš jako bodrého dřevorubce a teplokrevného mladíka, rozzářeného jako léto. Neprobádaná vznešenost bouřky pozvedává poutníkova ducha. Nezahrává si s námi, má v sobě přívětivou vážnost. V zimě žijeme víc vnitřně. Naše srdce se naznačují vřelostí a radostí jako chalupy pod závějemi sněhu, jejichž okna a dveře jsou napůl skryté, ale z jejichž komínů vesele stoupá kouř. Závěje, které nás uvězňují, zvyšují pocit pohodlí, jež skýtá dům, a za nejchladnějších dnů nám ke spokojenosti stačí sedět u krbu a dívat se komínem na oblohu. Užíváme si tichého a poklidného života, jakého se nám dostává ve vyhřátém koutě u komína (…). Dopřáváme si teď nikoliv orientální, ale severskou pohodu u hřejivých kamen a krbů a pozorujeme smítka prachu v paprscích slunce.(…)
U farmářova krbu teď začíná dlouhý zimní večer, kdy se myšlenky těch, co pobývají uvnitř svých domů toulají venku v dálavách a lidé jsou přirozeně i z nutnosti shovívaví a velkorysí ke všem živým tvorům. Nastává období spokojeného odolávání chladu, kdy farmář sklízí plody své práce a přemýšlí o tom, jak dobře se připravil na zimu, a lesknoucím se okenním sklem se v klidu dívá na „palác severského medvěda“, neboť bouře už skončila.
/úryvek z knihy Toulky přírodou, PASEKA 2010/
18. prosince 2010
15. prosince 2010
E. Giffinová: Něco modrého (Argo 2010)
Něco modrého americké spisovatelky Emilly Giffinové (vydalo Argo v překladu Zory Šíchové) volně navazuje na úspěšnou prvotinu Něco vypůjčeného a je tak trochu o tom, co se stane, když pyšné ženy začnou dělat hloupé věci a jak drahé někdy bývá životní školné.
V předcházející knize se jedna z dvojice kamarádek, obyčejná a neatraktivní Rachel, zamiluje do snoubence své krásnější přítelkyně Darcy.
Darcy, hlavní hrdinka a vypravečka pokračování, je mladá dáma, které dosud svět, včetně všech mužů, ležel u nohou. Je krásná a tak jí vždycky všechno prošlo. Vždycky bylo po jejím, vždycky jí všichni vyhověli. Kamarádčinou zradou začíná být pomalu ale jistě všechno jinak, ovšem nejen díky ní - .
Na předsvatebním večírku se seznámí s družbou svého nastávajícího a jen tak si s ním začne malý románek – brzy přece bude vdaná paní, tak proč si ještě naposledy nevyhodit z kopýtka. Nenapadne ji, že by se mohlo stát něco podobného… Když později vyjde najevo, že jí snoubence odloudila její nejlepší přítelkyně, ačkoliv sama také nebyla bez viny hluboce ji to zasáhne. Postupně se totiž dozvídá, že ačkoliv sama zradila, nebyla první.
Snaží se vypořádat s dvojitou zradou i svou vlastní uraženou pýchou a urputně se aspoň snaží budovat vztah se svým novým milencem. Lehkomyslně a úmyslně otěhotní, protože si bláhově myslí, že tím ho k sobě připoutá ale ukáže se, že nespolehlivý a sobecký Marcus vůbec nebude ten pravý, ani pro manželství, ani pro otcovství. Jenže Darcy už nemá na vybranou .
Nakonec zůstává opuštěná, těhotná a bez přátel. Zády se k ní otočí i její vlastní rodina a jediný, který ještě zbývá, je dávný kamarád Ethan, který žije v Londýně. K němu, jako k poslední naději, se Darcy rozhodne utéct a věří, že dálka její problémy nějak vyřeší.
Ze začátku vše vypadá dobře, ačkoliv Ethan její přítomností není právě dvakrát nadšený – obchody jsou v Londýně možná ještě nablýskanější než v New Yorku, jenže stejně tak jak jí docházejí peníze, dochází trpělivost i jejímu kamarádovi a ten jednoho dne postaví Darcy před nevyhnutelnou skutečnost, navíc před tu, kterou si sama nadrobila. Musí se situaci postavit čelem a stát se někým úplně jiným, totiž zodpovědnou matkou očekávaných dvojčat. A možná odpustit i své někdejší velké kamarádce. Že na konci čeká i nová láska, to je skoro logické.
Knihu tak lze rozdělit na dvě části – na první polovinu, které vévodí ublížená Darcy, která se stále dokola trápí zjišťováním o nevěře a zradě svých nejbližších a druhá polovina o Darcy, která si za ne úplně ideálních podmínek hledá své nové já a místo v životě. Giffinové se jako vždy daří být dobrým psychologem a celkem věrohodně popisuje duševní pochody a zejména přerod jedné shopaholicky v obětavou mámu. Jako perličku lze dodat, že v jistém směru má román i určité autobiografické prvky - autorka Emilly Giffinová, jednak sama nějaký čas strávila v Londýně, který tak důvěrně popisuje a jako maminka dvojčat podle všeho také využila a věrně popsala peripetie svého vlastní těhotenství.
V předcházející knize se jedna z dvojice kamarádek, obyčejná a neatraktivní Rachel, zamiluje do snoubence své krásnější přítelkyně Darcy.
Darcy, hlavní hrdinka a vypravečka pokračování, je mladá dáma, které dosud svět, včetně všech mužů, ležel u nohou. Je krásná a tak jí vždycky všechno prošlo. Vždycky bylo po jejím, vždycky jí všichni vyhověli. Kamarádčinou zradou začíná být pomalu ale jistě všechno jinak, ovšem nejen díky ní - .
Na předsvatebním večírku se seznámí s družbou svého nastávajícího a jen tak si s ním začne malý románek – brzy přece bude vdaná paní, tak proč si ještě naposledy nevyhodit z kopýtka. Nenapadne ji, že by se mohlo stát něco podobného… Když později vyjde najevo, že jí snoubence odloudila její nejlepší přítelkyně, ačkoliv sama také nebyla bez viny hluboce ji to zasáhne. Postupně se totiž dozvídá, že ačkoliv sama zradila, nebyla první.
Snaží se vypořádat s dvojitou zradou i svou vlastní uraženou pýchou a urputně se aspoň snaží budovat vztah se svým novým milencem. Lehkomyslně a úmyslně otěhotní, protože si bláhově myslí, že tím ho k sobě připoutá ale ukáže se, že nespolehlivý a sobecký Marcus vůbec nebude ten pravý, ani pro manželství, ani pro otcovství. Jenže Darcy už nemá na vybranou .
Nakonec zůstává opuštěná, těhotná a bez přátel. Zády se k ní otočí i její vlastní rodina a jediný, který ještě zbývá, je dávný kamarád Ethan, který žije v Londýně. K němu, jako k poslední naději, se Darcy rozhodne utéct a věří, že dálka její problémy nějak vyřeší.
Ze začátku vše vypadá dobře, ačkoliv Ethan její přítomností není právě dvakrát nadšený – obchody jsou v Londýně možná ještě nablýskanější než v New Yorku, jenže stejně tak jak jí docházejí peníze, dochází trpělivost i jejímu kamarádovi a ten jednoho dne postaví Darcy před nevyhnutelnou skutečnost, navíc před tu, kterou si sama nadrobila. Musí se situaci postavit čelem a stát se někým úplně jiným, totiž zodpovědnou matkou očekávaných dvojčat. A možná odpustit i své někdejší velké kamarádce. Že na konci čeká i nová láska, to je skoro logické.
Knihu tak lze rozdělit na dvě části – na první polovinu, které vévodí ublížená Darcy, která se stále dokola trápí zjišťováním o nevěře a zradě svých nejbližších a druhá polovina o Darcy, která si za ne úplně ideálních podmínek hledá své nové já a místo v životě. Giffinové se jako vždy daří být dobrým psychologem a celkem věrohodně popisuje duševní pochody a zejména přerod jedné shopaholicky v obětavou mámu. Jako perličku lze dodat, že v jistém směru má román i určité autobiografické prvky - autorka Emilly Giffinová, jednak sama nějaký čas strávila v Londýně, který tak důvěrně popisuje a jako maminka dvojčat podle všeho také využila a věrně popsala peripetie svého vlastní těhotenství.
13. prosince 2010
sv. Lucie /zimní slunovrat
Svatá Lucie je svatá jak pro katolickou tak pro pravoslavnou církev, uctívá ji jak církev pravoslavná, tak anglikánská i luteránská a samozřejmě římskokatolická.
O svátku svaté Lucie se traduje, že "Lucie noci upije a dne nepřidá". Původně, podle juliánského kalendáře to byla pravda, protože tento den nastával zimní slunovrat - noc se začala krátit a den prodlužovat. Jenže přijetím kalendáře gregoriánského se vše posunulo o 8-10 dnů a tudíž není vlastně již toto pořekadlo pravdivé, neboť svatá Lucie se neslaví 21. prosince, jak by to v přepočtu vycházelo, ale ve starém datu 13. prosince, tedy o 8 dní dříve. Proto je i v lidových zvycích trochu chyba. Především ve zvyku obchůzek Lucek na kontrolu, mají-li hospodyně již uklizeno na svátky.
Jméno Lucie
Lucie je ženské jméno, pocházející z latinského "lux" = světlo, význam tohoto slova je světlá, zářící. Mužskou podobou tohoto jména je Lucián a Lucius.
Legenda o svaté Lucii
Svatá Lucie je oslavována zhruba od 5. století. Její život je doložen, neboť se našel její hrob v Luciině katakombě v Syrakusách, ale legenda byla pravděpodobně stvořena podle pověstí o jiných svatých jako Agáta, Cecílie atd. Lucie byla za vlády potlačovatele křesťanství císaře Diokleciána zabita pro svou víru. O svaté Lucii píše také Tomáš Akvinský. Pro křesťany je Lucie bílá násilně usmrcená světice. Uctívá ji především Itálie a mnoho poutníků se k ní obrací o uzdravení očí, protože jméno Lucie je odvozeno od latinského výrazu pro světlo.
Lucie pocházela z bohaté rodiny, narodila se roku 286 v Syrakusách, kde prožila celý svůj život. Od dětství byla tajnou křesťankou a tajně se zaslíbila bohu - složila slib věčné čistoty. Když jí matka chtěla vdát za pohana, uprosila ji na odklad svatby. Matka se v této době roznemohla a Lucie ji přesvědčila, aby se vydala do Catanie ke hrobu svaté Agáty. Matka se zde zázrakem uzdravila a za to, že ji dívka tak dobře poradila, slíbila jí splnit jakékoli přání. Lucie se vyprosila zrušení svatby. Matka svolila, avšak uražený mladík udal dívku místodržícímu císaře Diokleciána, který nechal Lucii velmi krutě mučit, až ji nechal usmrtit dýkou v hrdle nebo setnout. Zde se legendy rozcházejí.
Podle jiné pověsti mladíkovi, který si jí chtěl vzít a jenž si zamiloval její krásu, především její oči, poslala své oči, které si předtím vydloubla. Mladík byl uražený a dal ji mučit, až jí nakonec podříznul sám hrdlo.
O svátku svaté Lucie se traduje, že "Lucie noci upije a dne nepřidá". Původně, podle juliánského kalendáře to byla pravda, protože tento den nastával zimní slunovrat - noc se začala krátit a den prodlužovat. Jenže přijetím kalendáře gregoriánského se vše posunulo o 8-10 dnů a tudíž není vlastně již toto pořekadlo pravdivé, neboť svatá Lucie se neslaví 21. prosince, jak by to v přepočtu vycházelo, ale ve starém datu 13. prosince, tedy o 8 dní dříve. Proto je i v lidových zvycích trochu chyba. Především ve zvyku obchůzek Lucek na kontrolu, mají-li hospodyně již uklizeno na svátky.
Jméno Lucie
Lucie je ženské jméno, pocházející z latinského "lux" = světlo, význam tohoto slova je světlá, zářící. Mužskou podobou tohoto jména je Lucián a Lucius.
Legenda o svaté Lucii
Svatá Lucie je oslavována zhruba od 5. století. Její život je doložen, neboť se našel její hrob v Luciině katakombě v Syrakusách, ale legenda byla pravděpodobně stvořena podle pověstí o jiných svatých jako Agáta, Cecílie atd. Lucie byla za vlády potlačovatele křesťanství císaře Diokleciána zabita pro svou víru. O svaté Lucii píše také Tomáš Akvinský. Pro křesťany je Lucie bílá násilně usmrcená světice. Uctívá ji především Itálie a mnoho poutníků se k ní obrací o uzdravení očí, protože jméno Lucie je odvozeno od latinského výrazu pro světlo.
Lucie pocházela z bohaté rodiny, narodila se roku 286 v Syrakusách, kde prožila celý svůj život. Od dětství byla tajnou křesťankou a tajně se zaslíbila bohu - složila slib věčné čistoty. Když jí matka chtěla vdát za pohana, uprosila ji na odklad svatby. Matka se v této době roznemohla a Lucie ji přesvědčila, aby se vydala do Catanie ke hrobu svaté Agáty. Matka se zde zázrakem uzdravila a za to, že ji dívka tak dobře poradila, slíbila jí splnit jakékoli přání. Lucie se vyprosila zrušení svatby. Matka svolila, avšak uražený mladík udal dívku místodržícímu císaře Diokleciána, který nechal Lucii velmi krutě mučit, až ji nechal usmrtit dýkou v hrdle nebo setnout. Zde se legendy rozcházejí.
Podle jiné pověsti mladíkovi, který si jí chtěl vzít a jenž si zamiloval její krásu, především její oči, poslala své oči, které si předtím vydloubla. Mladík byl uražený a dal ji mučit, až jí nakonec podříznul sám hrdlo.
Jiná legenda tvrdí, že nebyla tak krutě mučena, ovšem protože odmítla obětovat pohanským bohům a vzdát se víry, měla být odvezena do nevěstince povozem s volským zápřahem (to byla tehdy velká ostuda). Jenže když dívka usedla na vůz, nemohli s ním hnout. Ani lidé, ani koně. Rozezlený kat jí podříznul hrdlo.
Lucie byla usmrcena ať tak či tak 13. prosince. Nad jejím hrobem postavili kostel. Kosterní ostatky jsou uloženy v Benátkách, ale nárok si na ně činí Syrakusy i francouzský Metz.
Ve chvíli, kdy dívka umírala, vyřkla proroctví, že pronásledování křesťanů brzy skončí. A měla pravdu. Roku 313 povolil křesťanství římský císař Konstantin. Památka svaté Lucie je uctívána především v Itálii, kde se konají každoročně slavnosti s průvody nebo procesím se zapálenými světly.
Patronka
Lucie je především symbolem čistoty a patří k nejuznávanějším světicím, je patronkou velkého množství profesí a řemesel. Např. Kajících se nevěstek, sedláků, sklářů, sedlářů, krejčích, švadlen, tkalců, nožiřů, kočích, písařů, notářů, poduškářů, pedelů i vrátných. V Anglii je patronkou advokátů, podomních obchodníků, spisovatelů a služek. Lidé se k ní modlili proti očním nemocem, bolestem v krku, infekcích, krvácením a úplavici. Je ochránkyní dětí a slepců.
Zobrazení
Na obrazech bývá co panna v bílém dlouhém rouchu - znaku čistoty a atributem jí bývá meč či dýka jako zbraně jejího usmrcení, také různá světla (svíčka, svítilna, pochodeň, olejová lampa), dvojitý kříž či palma - znaky víry a vítězství nebo vůl - zvíře, kterým ji potupně vezli do nevěstince. Objevuje se také s podnosem v ruce se svými uřezanými ňadry (např. v pražské Loretě) nebo miskou se svýma očima, jež odeslala svému ženichovi. Jako světice s jehlicí, na níž jsou napíchnuty její oči, byla zobrazována jako panna uzdravující oči.
Svatá Lucie jako svátek prostého lidu
Svátek svaté Lucie patřil především dívkám a ženám, které měly zakázáno předení, draní, praví a tkaní. Mimoto se k tomuto dni vztahuje mnoho magie a pověr. Lidové tradice týkající se Lucie vznikly kolem 15-16. století, některé ještě dříve. To nám dokazuje právě přechod mezi juliánským a gregoriánským kalendářem. Zvyky až po přechodu kalendářů jsou lehce rozpoznatelné. Např. podle 12 dnů mezi svátkem Lucie a Štědrým dnem se věští počasí příštího roku po měsících. Ovšem zvyky o úklidu a o známém rčení Lucie noci upije, patří do doby před gregoriánských kalendářem. Podle našich počtů by se tedy Lucie měla slavit až 21. prosince, čemuž by tyto dvě zmíněné tradice odpovídaly, neboť na tento den připadá podle nového kalendáře zimní slunovrat.
Lucky
Tam, kde s Luckou průvod masek, bývá veselo. V domech provádějí nezbednosti a hráli divadelní hry o Lucii. V jižních Čechách byla tradice šesti Lucek. Pět bíle oděných a poslední měla oděv kněze. Každá nesla jiné náčiní. První měla mimino, druhá hadr a "rejžák", třetí metlu čtvrtá košík s pamlsky, pátá malířskou štětku a šestá byl kněz. Po vstupu do obydlí obřadně pozdravily, první s dítětem usedla na stoličku a houpala jej, druhá předváděla mytí podlahy, třetí metlou popoháněla děti, aby se modlily, čtvrtá obdarovala děti, pátá předváděla malování a kněží vykropila obydlí za neustálého modlení. Časem se maskou Lucie bavily spíše dívky a chodívaly ve skupinkách. V některých oblastech se tyto obchůzky dochovaly dodnes.
Stávalo se, že bylo zvykem pozměnit roli Lucky. Lucky přepadaly muže přímo v hospodě u piva a to je pak natírali hořčicí, kolomazí, zasypávaly je moukou a šťouchaly je vařečkami. To bude asi dáno tím, že i přesto, že uběhlo pár staletí a máme rovnoprávnost, jsou veškeré přípravy na svátky z valné části prací žen, přičemž muži tuto práci odmítají s tím, že není třeba uklízet, neboť se vše opět rozháže a umaže.
Veselejší variantou Lucie, byla tradice Lucie jako hrbaté ženy s maskou na obličeji a vařečkou v ruce na škádlení mládeže. Na Přerovsku byly Lucky převlečení mládenci a to skýtalo velkou zábavu.
Zákazy
Na tento den se musely zrušit veškeré práce jako předení, tkaní, atd. Lucie je zde považována za patronku přadlen a švadlen, ale také trestá neposlušnost. Tkala-li některá hospodyně v tento den, Lucie jej potrestala. Každé nehodné ženě dala velký koš s přadeny, jež měla za svůj prohřešek opříst přízí.
Jiná pověst praví o lakotné selce, která neuposlechla zákaz a předla. Najednou zaburácel hrom a komínem spal do světnice koš prázdných vřeten. Přadlena věděla, že je musí omotat předivem, aby nebyla potrestána. Na každé vřeteno navinula jen symbolické množství příze. Zaburácelo podruhé, zjevila se Lucie, a když viděla chytré řešení selky, odpustila jí trest a koš si odnesla.
Lucie kontrolující právě předení a podobné práce nosila dlouhý dřevěný nůž, aby jím mohla rozdělané předení rozcuchat. Pokud zastihla ženu při draní, rozfoukala všechno peří, při předení sebrala jí přadeno.
Nůž na děti
Podle nejstarší dochované zprávy o obchůzkách Lucek v díle Jana Jakuba Ryby z roku 1804 Lucky "trestaly " děti. Nosily u sebe dlouhý nůž a strašily děti, že jim rozpářou břicho a naplní jim ho kroupami, pokud se nepostí na advent.
Klapy klap
V jižních Čechách byl trochu odlišný zvyk. Lucky chodily zabalené v bílých plachtách, měly ptačí masku na obličej a na ní klapající zoban. Jinde měly jen pomoučený obličej a klapačku v ruce.
Lucie - a úklid
Lucie je považována za symbol čistoty a podle juliánského kalendáře je to dobré datum na vánoční úklid - 21. 12. Lucie, která chodila kontrolovat, zda má hospodyně uklizeno, nosila s sebou peroutku nebo koště a ve staveních vymetala pavučiny.
Knedlíkový Lutzl
Nechodí jen Lucie, u nás chodívá ještě Lutzl - knedlíkový Lutzl a to v oblastech Šumavy, kde dříve pobývali Němci. Jeho úkolem bylo prohledat všechny mísy a jiné, jestli nezůstaly od oběda knedlíky, jež byly pro tento den tradičním jídlem. Lutzl nosil u sebe dlouhý velký nůž. Ovšem stávalo se mu, že za velkého smíchu byl venku vyplácen a odmaskován.
Perchta
Místo Lucie chodívala v některých krajích jižních Čech také Perchta, nebo jinak Peruchta. Byla strašidelnější než Lucie. Byla spojována s paní Perchtou z Rožmberka (žila v letech 1429-1476), ovšem ve skutečnosti neměly nic společného. Perchta byla bíle oděná s červenou zvířecí maskou se zuby a dlouhým jazykem. Měla nůž na zlobivé děti, škopek na krev a koudel. Obcházela stavení v předvečer svaté Lucie, ale také na Štědrý den. Na slánsku chodila v obráceném kožichu, na hlavě měla králičí kůži. V jedné ruce měla nůž, ve druhé škopek.
Tradice Lucie v Českých zemích
Český lid považoval Lucii za ochránkyni proti čarodějnicím a jejich rejdům. Věřilo se, že tento den se čarodějnice scházejí a páchají škody křesťanům. Prý se scházely na Radhošti.
Pověry
- věřilo se, že když dá hospodyně každý den stranou kousek těsta s kořením, nebudou nad nimi mít čarodějnice moc
- na Slezsku se každý den odložilo stranou jedno poleno a pak se ze všech udělal oheň, který měl zabránit zlým mocem uškodit hospodářství i ledem v něm.
- když si hospodář tento den vyrobil stoličku a v místě suku udělal otvor, mohl jím o mši na Boží hod rozeznat v kostele čarodějnici.
V tomto případě se věřilo, že Lucie je žena neforemné postavy, bíle oděná. Chodila v předvečer svaté Lucie i na Štědrý den.
Jiné svaté Lucie
Santa Lucia - Svatá Lucie - ostrov
Jde o ostrovní stát vulkanického původu v Karibském moři v souostroví Malé Antily. Vládne zde britská královna pomocí generálního guvernéra. Ostrov je členem Commonwealthu
Jezero svaté Lucie
Anglicky Lake St. Lucia, afrikánsky St. Lucia Meer.
Jde o největší africké jezero v provincii KwaZulu - Natal v Jihoafrické republice u pobřeží Indického oceánu, 275 km severně od Durbanu. Jeho rozloha je 360 km čtverečních (délka 60 km, šířka 20 km, hloubka 1-3m) Jezero je součástí národního parku Greater St. Lucia Wetland Park.
/Jana Ossend /
Lucie byla usmrcena ať tak či tak 13. prosince. Nad jejím hrobem postavili kostel. Kosterní ostatky jsou uloženy v Benátkách, ale nárok si na ně činí Syrakusy i francouzský Metz.
Ve chvíli, kdy dívka umírala, vyřkla proroctví, že pronásledování křesťanů brzy skončí. A měla pravdu. Roku 313 povolil křesťanství římský císař Konstantin. Památka svaté Lucie je uctívána především v Itálii, kde se konají každoročně slavnosti s průvody nebo procesím se zapálenými světly.
Patronka
Lucie je především symbolem čistoty a patří k nejuznávanějším světicím, je patronkou velkého množství profesí a řemesel. Např. Kajících se nevěstek, sedláků, sklářů, sedlářů, krejčích, švadlen, tkalců, nožiřů, kočích, písařů, notářů, poduškářů, pedelů i vrátných. V Anglii je patronkou advokátů, podomních obchodníků, spisovatelů a služek. Lidé se k ní modlili proti očním nemocem, bolestem v krku, infekcích, krvácením a úplavici. Je ochránkyní dětí a slepců.
Zobrazení
Na obrazech bývá co panna v bílém dlouhém rouchu - znaku čistoty a atributem jí bývá meč či dýka jako zbraně jejího usmrcení, také různá světla (svíčka, svítilna, pochodeň, olejová lampa), dvojitý kříž či palma - znaky víry a vítězství nebo vůl - zvíře, kterým ji potupně vezli do nevěstince. Objevuje se také s podnosem v ruce se svými uřezanými ňadry (např. v pražské Loretě) nebo miskou se svýma očima, jež odeslala svému ženichovi. Jako světice s jehlicí, na níž jsou napíchnuty její oči, byla zobrazována jako panna uzdravující oči.
Svatá Lucie jako svátek prostého lidu
Svátek svaté Lucie patřil především dívkám a ženám, které měly zakázáno předení, draní, praví a tkaní. Mimoto se k tomuto dni vztahuje mnoho magie a pověr. Lidové tradice týkající se Lucie vznikly kolem 15-16. století, některé ještě dříve. To nám dokazuje právě přechod mezi juliánským a gregoriánským kalendářem. Zvyky až po přechodu kalendářů jsou lehce rozpoznatelné. Např. podle 12 dnů mezi svátkem Lucie a Štědrým dnem se věští počasí příštího roku po měsících. Ovšem zvyky o úklidu a o známém rčení Lucie noci upije, patří do doby před gregoriánských kalendářem. Podle našich počtů by se tedy Lucie měla slavit až 21. prosince, čemuž by tyto dvě zmíněné tradice odpovídaly, neboť na tento den připadá podle nového kalendáře zimní slunovrat.
Lucky
Tam, kde s Luckou průvod masek, bývá veselo. V domech provádějí nezbednosti a hráli divadelní hry o Lucii. V jižních Čechách byla tradice šesti Lucek. Pět bíle oděných a poslední měla oděv kněze. Každá nesla jiné náčiní. První měla mimino, druhá hadr a "rejžák", třetí metlu čtvrtá košík s pamlsky, pátá malířskou štětku a šestá byl kněz. Po vstupu do obydlí obřadně pozdravily, první s dítětem usedla na stoličku a houpala jej, druhá předváděla mytí podlahy, třetí metlou popoháněla děti, aby se modlily, čtvrtá obdarovala děti, pátá předváděla malování a kněží vykropila obydlí za neustálého modlení. Časem se maskou Lucie bavily spíše dívky a chodívaly ve skupinkách. V některých oblastech se tyto obchůzky dochovaly dodnes.
Stávalo se, že bylo zvykem pozměnit roli Lucky. Lucky přepadaly muže přímo v hospodě u piva a to je pak natírali hořčicí, kolomazí, zasypávaly je moukou a šťouchaly je vařečkami. To bude asi dáno tím, že i přesto, že uběhlo pár staletí a máme rovnoprávnost, jsou veškeré přípravy na svátky z valné části prací žen, přičemž muži tuto práci odmítají s tím, že není třeba uklízet, neboť se vše opět rozháže a umaže.
Veselejší variantou Lucie, byla tradice Lucie jako hrbaté ženy s maskou na obličeji a vařečkou v ruce na škádlení mládeže. Na Přerovsku byly Lucky převlečení mládenci a to skýtalo velkou zábavu.
Zákazy
Na tento den se musely zrušit veškeré práce jako předení, tkaní, atd. Lucie je zde považována za patronku přadlen a švadlen, ale také trestá neposlušnost. Tkala-li některá hospodyně v tento den, Lucie jej potrestala. Každé nehodné ženě dala velký koš s přadeny, jež měla za svůj prohřešek opříst přízí.
Jiná pověst praví o lakotné selce, která neuposlechla zákaz a předla. Najednou zaburácel hrom a komínem spal do světnice koš prázdných vřeten. Přadlena věděla, že je musí omotat předivem, aby nebyla potrestána. Na každé vřeteno navinula jen symbolické množství příze. Zaburácelo podruhé, zjevila se Lucie, a když viděla chytré řešení selky, odpustila jí trest a koš si odnesla.
Lucie kontrolující právě předení a podobné práce nosila dlouhý dřevěný nůž, aby jím mohla rozdělané předení rozcuchat. Pokud zastihla ženu při draní, rozfoukala všechno peří, při předení sebrala jí přadeno.
Nůž na děti
Podle nejstarší dochované zprávy o obchůzkách Lucek v díle Jana Jakuba Ryby z roku 1804 Lucky "trestaly " děti. Nosily u sebe dlouhý nůž a strašily děti, že jim rozpářou břicho a naplní jim ho kroupami, pokud se nepostí na advent.
Klapy klap
V jižních Čechách byl trochu odlišný zvyk. Lucky chodily zabalené v bílých plachtách, měly ptačí masku na obličej a na ní klapající zoban. Jinde měly jen pomoučený obličej a klapačku v ruce.
Lucie - a úklid
Lucie je považována za symbol čistoty a podle juliánského kalendáře je to dobré datum na vánoční úklid - 21. 12. Lucie, která chodila kontrolovat, zda má hospodyně uklizeno, nosila s sebou peroutku nebo koště a ve staveních vymetala pavučiny.
Knedlíkový Lutzl
Nechodí jen Lucie, u nás chodívá ještě Lutzl - knedlíkový Lutzl a to v oblastech Šumavy, kde dříve pobývali Němci. Jeho úkolem bylo prohledat všechny mísy a jiné, jestli nezůstaly od oběda knedlíky, jež byly pro tento den tradičním jídlem. Lutzl nosil u sebe dlouhý velký nůž. Ovšem stávalo se mu, že za velkého smíchu byl venku vyplácen a odmaskován.
Perchta
Místo Lucie chodívala v některých krajích jižních Čech také Perchta, nebo jinak Peruchta. Byla strašidelnější než Lucie. Byla spojována s paní Perchtou z Rožmberka (žila v letech 1429-1476), ovšem ve skutečnosti neměly nic společného. Perchta byla bíle oděná s červenou zvířecí maskou se zuby a dlouhým jazykem. Měla nůž na zlobivé děti, škopek na krev a koudel. Obcházela stavení v předvečer svaté Lucie, ale také na Štědrý den. Na slánsku chodila v obráceném kožichu, na hlavě měla králičí kůži. V jedné ruce měla nůž, ve druhé škopek.
Tradice Lucie v Českých zemích
Český lid považoval Lucii za ochránkyni proti čarodějnicím a jejich rejdům. Věřilo se, že tento den se čarodějnice scházejí a páchají škody křesťanům. Prý se scházely na Radhošti.
Pověry
- věřilo se, že když dá hospodyně každý den stranou kousek těsta s kořením, nebudou nad nimi mít čarodějnice moc
- na Slezsku se každý den odložilo stranou jedno poleno a pak se ze všech udělal oheň, který měl zabránit zlým mocem uškodit hospodářství i ledem v něm.
- když si hospodář tento den vyrobil stoličku a v místě suku udělal otvor, mohl jím o mši na Boží hod rozeznat v kostele čarodějnici.
V tomto případě se věřilo, že Lucie je žena neforemné postavy, bíle oděná. Chodila v předvečer svaté Lucie i na Štědrý den.
Jiné svaté Lucie
Santa Lucia - Svatá Lucie - ostrov
Jde o ostrovní stát vulkanického původu v Karibském moři v souostroví Malé Antily. Vládne zde britská královna pomocí generálního guvernéra. Ostrov je členem Commonwealthu
Jezero svaté Lucie
Anglicky Lake St. Lucia, afrikánsky St. Lucia Meer.
Jde o největší africké jezero v provincii KwaZulu - Natal v Jihoafrické republice u pobřeží Indického oceánu, 275 km severně od Durbanu. Jeho rozloha je 360 km čtverečních (délka 60 km, šířka 20 km, hloubka 1-3m) Jezero je součástí národního parku Greater St. Lucia Wetland Park.
/Jana Ossend /
11. prosince 2010
B. Harbisonová: Klub vášnivých botomanek (ARGO 2010)
Hrdinky knížky Klub vášnivých botomanek (vydalo Argo v překladu Dany Vlčkové) Beth Harbisonové jsou botomanky. Co to znamená?
Pro jednu z botomanek v prvé řadě to, že se vám za dveřmi vrší nezaplacené účty za auto, že vám pro neplacení odpojí elektřinu a máte na krku exekuci, ale v šatníku přesto přibývá úžasných bot, všechny jsou krásné a všechny byly skoro zadarmo.
Nebo nevypadáte zrovna jako modelka, možná máte nadváhu, ale krásné boty bez problémů obujete a tak jsou pro vás i pomocníkem k dosažení sebevědomí. Nebo si nákupem bot jen děláte radost, protože vás ničí despotický manžel. Zkrátka to znamená, že milujete boty víc než cokoliv jiného a že existujete prostřednictvím koupě bot. Ovšem, může se stát, že na ně jednoho dne nebudete mít dost peněz.
To se stane jedné z hrdinek, číšnici Lorně, a tak založí klub. Samotné se jí totiž podaří se svými nákupy bot tak zruinovat, že si prostě žádný další pár už nemůže dovolit a tak jediné co ji napadne je najít stejně postižené, se kterými by si své boty mohla aspoň vyměňovat a půjčovat. „Některý lidi pijou, berou drogy, další jsou závislí na sexu a někdo dělá druhejm doopravdy hnusný věci jen proto, že jemu to dělá dobře. Když se s nima porovná – občas přece takovej pár od Ferragama či jindy zase Ugga…to přece není nic tak špatnýho,“ ospravedlňuje svoji vášeň.
Netřeba dodávat, že stejnou lásku k botám chová více žen a tak se jí postupně ozvou další zájemkyně. K Lorně přibude manželka významného místního politika Helena, které manžel zabaví všechny karty, a call-girl Sandra která trpí agorafobií a bojí se vycházet z domu. Každá z nich je jiná, ale všechny bez vyjímky milují značkové boty.
K partě žen se později přidá ještě „holka od vedle“, au-pair Joss, která jediná nemá zájem o boty, ale hledá jakýkoliv aspoň trochu snesitelný „zájmový kroužek“ který jí dá šanci uniknout ve volném čase z domu, aby nebyla stále po ruce své despotické zaměstnavatelce. Díky svérázné zálibě se z nich postupně stanou přítelkyně a tak partička ženských, které milují boty postupem času začnou ve svém úterním vyměňovacím kroužku řešit i jiné věci - potíž s despotickým manželem, s agorafobií, s dluhy na kreditkách až se nakonec dopracují ke společnému podnikání. V čem jiném, než oblasti výroby a prodeje designových bot.
Příjemná oddechovka, která má spád a vtip vlévá na jedné straně optimismus do žil (člověk by skoro začal uvažovat, co na těch lodičkách je?) a na druhé straně také poměrně srozumitelně a velmi poučně seznamuje se způsobem amerického kreditkového života na dluh a možnými příčinami současných krizí. Příběh tudíž není jen o krásných botách, ale také o tom jaké je to po tom, když nakoupíte na co nemáte a pak dlužíte. Sympatická je tudíž idea Beth Harbisonové, kterou ve své knize nabízí nejen všem zoufalým Američankám – totiž přetransformovat svou vášeň ve výdělečný podnik. Klub vášnivých botomanek je zatím první překlad z děl Beth Harbisonové, ale třeba se dočkáme i dalších (volné pokračování Tajemství vášnivých botomanek; Naděje v kelímku na krém; Hubená, blonďatá a hezká.)
Pro jednu z botomanek v prvé řadě to, že se vám za dveřmi vrší nezaplacené účty za auto, že vám pro neplacení odpojí elektřinu a máte na krku exekuci, ale v šatníku přesto přibývá úžasných bot, všechny jsou krásné a všechny byly skoro zadarmo.
Nebo nevypadáte zrovna jako modelka, možná máte nadváhu, ale krásné boty bez problémů obujete a tak jsou pro vás i pomocníkem k dosažení sebevědomí. Nebo si nákupem bot jen děláte radost, protože vás ničí despotický manžel. Zkrátka to znamená, že milujete boty víc než cokoliv jiného a že existujete prostřednictvím koupě bot. Ovšem, může se stát, že na ně jednoho dne nebudete mít dost peněz.
To se stane jedné z hrdinek, číšnici Lorně, a tak založí klub. Samotné se jí totiž podaří se svými nákupy bot tak zruinovat, že si prostě žádný další pár už nemůže dovolit a tak jediné co ji napadne je najít stejně postižené, se kterými by si své boty mohla aspoň vyměňovat a půjčovat. „Některý lidi pijou, berou drogy, další jsou závislí na sexu a někdo dělá druhejm doopravdy hnusný věci jen proto, že jemu to dělá dobře. Když se s nima porovná – občas přece takovej pár od Ferragama či jindy zase Ugga…to přece není nic tak špatnýho,“ ospravedlňuje svoji vášeň.
Netřeba dodávat, že stejnou lásku k botám chová více žen a tak se jí postupně ozvou další zájemkyně. K Lorně přibude manželka významného místního politika Helena, které manžel zabaví všechny karty, a call-girl Sandra která trpí agorafobií a bojí se vycházet z domu. Každá z nich je jiná, ale všechny bez vyjímky milují značkové boty.
K partě žen se později přidá ještě „holka od vedle“, au-pair Joss, která jediná nemá zájem o boty, ale hledá jakýkoliv aspoň trochu snesitelný „zájmový kroužek“ který jí dá šanci uniknout ve volném čase z domu, aby nebyla stále po ruce své despotické zaměstnavatelce. Díky svérázné zálibě se z nich postupně stanou přítelkyně a tak partička ženských, které milují boty postupem času začnou ve svém úterním vyměňovacím kroužku řešit i jiné věci - potíž s despotickým manželem, s agorafobií, s dluhy na kreditkách až se nakonec dopracují ke společnému podnikání. V čem jiném, než oblasti výroby a prodeje designových bot.
Příjemná oddechovka, která má spád a vtip vlévá na jedné straně optimismus do žil (člověk by skoro začal uvažovat, co na těch lodičkách je?) a na druhé straně také poměrně srozumitelně a velmi poučně seznamuje se způsobem amerického kreditkového života na dluh a možnými příčinami současných krizí. Příběh tudíž není jen o krásných botách, ale také o tom jaké je to po tom, když nakoupíte na co nemáte a pak dlužíte. Sympatická je tudíž idea Beth Harbisonové, kterou ve své knize nabízí nejen všem zoufalým Američankám – totiž přetransformovat svou vášeň ve výdělečný podnik. Klub vášnivých botomanek je zatím první překlad z děl Beth Harbisonové, ale třeba se dočkáme i dalších (volné pokračování Tajemství vášnivých botomanek; Naděje v kelímku na krém; Hubená, blonďatá a hezká.)
9. prosince 2010
William Easterly: Břímě bílého muže (Academia 2010)
V době, kdy je takřka povinností přispívat na charitu a pomoc vzdáleným zemím, by nás asi mělo zajímat, co se s ní poté děje. Na to nijak optimistickou odpověď dává americký ekonom William Easterly, autor knihy Břímě bílého muže aneb proč pomoc západu třetímu světu selhává? (vydala Academia, v rámci řady 21. v překladu Jaroslava Veise), přičemž již sám podtitul dává vědět, jak to s pomocí vypadá.
Autor, který sám pobyl několik let v Africe a později pracoval jako poradce a ekonom pro Světovou banku, by měl být proto tím, kdo je kompetentní vysvětlit, jak je možné, že vydává-li se tak dlouho tolik peněz na pomoc chudým a na likvidaci hladu, chudí i hlad bují stále v nijak neumenšené podobě (a sám v knize jmenuje uvolněné částky). Bohužel sám zjišťuje, že málokdy se dostaly peníze tam, kam skutečně měly. Analyzuje situaci a dochází k závěru, že problém je především v tom, jakým způsobem se peníze distribuují, kdo s nimi a jakým způsobem nakládá, jaké programy vévodí. Nepřekvapivě zjišťuje, že velká část pomoci se k potřebným buď vůbec nedostane, případně se peníze vyhazují za věci, které pro chudé nejsou prioritní, ale které se spíš dobře vyjímají ve výročních zprávách.
„Globální společnost sice vyvinula velmi efektivní způsob, jak zásobovat zábavou bohaté dospělé i děti, ale poskytnout lék (na malárii) za dvanáct centů chudým umírajícím dětem nedokáže.“ V tomto případě nic neřeší ani adorovaný volný trh, - chudí jednoduše nemají peníze, a tak nemohou tržní hledače motivovat, aby se jejich potřebu snažili uspokojit.
Kořen problému vidí jednak v tradičním postkoloniálně protekcionistickém přístupu západu, který jedná přesně v duchu – MY víme nejlépe co VY potřebujete a obecně ve způsobu, jak západ zacházel s lidmi a celými zeměmi. V zárodcích většiny dnešních problémů totiž stojí způsob, jak si počínali koloniální plánovači – rozdávaní území sympatizantům západu, rýsování hraničních linií „od stolu podle pravítka“ a spojování znepřátelených skupin do jednoho státu.
Ostatně tak podle Easterlyho postupují úředníci dosud, ovšem mezinárodní pomoc zprostředkovávají převážně oni - plánovači.
Dnešní plánovači sice přicházejí s velkolepými plány pomoci, které dobře vypadají, ale ve své podstatě nesplňují nic z toho co je potřeba – maximálně se za ty peníze obohatí nějaká politicky podporovaná bojůvka, než aby se dostaly peníze či jiná pomoc k potřebným lidem. „Patřit mezi plánovače si může dovolit jen malá elitní skupina obyvatel západu.“ Utopické, ale velké a viditelné plány jsou totiž pro politiky z bohatých zemí stále přitažlivé.
Halasně provolávaná hesla jako Skoncovat s chudobou – zní dobře na volebních plakátech, celebrity si připadají ušlechtile pořádají-li koncerty Live Aid nebo když vezou do Keni krabici telefonů, ale to vůbec problém neřeší. Na co je Keňanovi, který potřebuje očkování a vodu a navíc ani nemá zavedenou elektřinu mobilní telefon? Raději vodojem, než televizi. Podobných případů “neporozumění“ uvádí Easterly ve své knize dost a dost.
Druhou, skromnější ale výkonnější, skupinou lidí jsou oproti tomu hledači. Lidé malých cílů, ale takových, které se daří realizovat. Ti ovšem mají na oplátku jen omezený přístup k penězům. Easterly ale zdůrazňuje, že zatímco velké plány plánovačů se většinou rozplynou, malé plány hledačů mají větší šanci být uskutečněny. Jejich problémem ovšem je, že nejsou tolik vidět a to je hlavní kámen úraz – pomoc hladovějícím má být vidět a proto musí být velká.
Svou knihou tak trochu Easterly apeluje na natvrdlé plánovače a snaží se je upozornit na malé věci, kterých lze prostřednictvím záp. pomoci dosáhnout. Stačilo by zajistit základní věci, - jak píše Easterly, – vodu, cesty, moskytiéry…a navrhuje, jak by pomoc měla vypadat, aby se peníze nevyhazovaly oknem. Snad si ji plánovači přečtou.
Autor, který sám pobyl několik let v Africe a později pracoval jako poradce a ekonom pro Světovou banku, by měl být proto tím, kdo je kompetentní vysvětlit, jak je možné, že vydává-li se tak dlouho tolik peněz na pomoc chudým a na likvidaci hladu, chudí i hlad bují stále v nijak neumenšené podobě (a sám v knize jmenuje uvolněné částky). Bohužel sám zjišťuje, že málokdy se dostaly peníze tam, kam skutečně měly. Analyzuje situaci a dochází k závěru, že problém je především v tom, jakým způsobem se peníze distribuují, kdo s nimi a jakým způsobem nakládá, jaké programy vévodí. Nepřekvapivě zjišťuje, že velká část pomoci se k potřebným buď vůbec nedostane, případně se peníze vyhazují za věci, které pro chudé nejsou prioritní, ale které se spíš dobře vyjímají ve výročních zprávách.
„Globální společnost sice vyvinula velmi efektivní způsob, jak zásobovat zábavou bohaté dospělé i děti, ale poskytnout lék (na malárii) za dvanáct centů chudým umírajícím dětem nedokáže.“ V tomto případě nic neřeší ani adorovaný volný trh, - chudí jednoduše nemají peníze, a tak nemohou tržní hledače motivovat, aby se jejich potřebu snažili uspokojit.
Kořen problému vidí jednak v tradičním postkoloniálně protekcionistickém přístupu západu, který jedná přesně v duchu – MY víme nejlépe co VY potřebujete a obecně ve způsobu, jak západ zacházel s lidmi a celými zeměmi. V zárodcích většiny dnešních problémů totiž stojí způsob, jak si počínali koloniální plánovači – rozdávaní území sympatizantům západu, rýsování hraničních linií „od stolu podle pravítka“ a spojování znepřátelených skupin do jednoho státu.
Ostatně tak podle Easterlyho postupují úředníci dosud, ovšem mezinárodní pomoc zprostředkovávají převážně oni - plánovači.
Dnešní plánovači sice přicházejí s velkolepými plány pomoci, které dobře vypadají, ale ve své podstatě nesplňují nic z toho co je potřeba – maximálně se za ty peníze obohatí nějaká politicky podporovaná bojůvka, než aby se dostaly peníze či jiná pomoc k potřebným lidem. „Patřit mezi plánovače si může dovolit jen malá elitní skupina obyvatel západu.“ Utopické, ale velké a viditelné plány jsou totiž pro politiky z bohatých zemí stále přitažlivé.
Halasně provolávaná hesla jako Skoncovat s chudobou – zní dobře na volebních plakátech, celebrity si připadají ušlechtile pořádají-li koncerty Live Aid nebo když vezou do Keni krabici telefonů, ale to vůbec problém neřeší. Na co je Keňanovi, který potřebuje očkování a vodu a navíc ani nemá zavedenou elektřinu mobilní telefon? Raději vodojem, než televizi. Podobných případů “neporozumění“ uvádí Easterly ve své knize dost a dost.
Druhou, skromnější ale výkonnější, skupinou lidí jsou oproti tomu hledači. Lidé malých cílů, ale takových, které se daří realizovat. Ti ovšem mají na oplátku jen omezený přístup k penězům. Easterly ale zdůrazňuje, že zatímco velké plány plánovačů se většinou rozplynou, malé plány hledačů mají větší šanci být uskutečněny. Jejich problémem ovšem je, že nejsou tolik vidět a to je hlavní kámen úraz – pomoc hladovějícím má být vidět a proto musí být velká.
Svou knihou tak trochu Easterly apeluje na natvrdlé plánovače a snaží se je upozornit na malé věci, kterých lze prostřednictvím záp. pomoci dosáhnout. Stačilo by zajistit základní věci, - jak píše Easterly, – vodu, cesty, moskytiéry…a navrhuje, jak by pomoc měla vypadat, aby se peníze nevyhazovaly oknem. Snad si ji plánovači přečtou.
8. prosince 2010
6. prosince 2010
sv. Mikuláš
Mikuláš je nejuctívanějším světcem i ve východních církvích hned za Pannou Marií. Je u něj upřednostňováno jeho dobré srdce a milosrdenství.
Mikuláš, někdy nazývaný jako Mikuláš z Myry - je postavou mnoha legend, avšak v historických dokladech toho o jeho životě najdeme jen velmi málo. Narodil se pravděpodobně kolem roku 280-286 jako syn bohatého, ale lakomého křesťana.v Pataře (dnes jižní Turecko) Mikuláš záhy osiřel a svůj majetek rozdal chudým. Poté se odebral do Palestiny, odtud se na cestě zpět stavil v Myře, aby se pomodlil. V té době tam zemřel biskup a díky tomu, že neměl žádných možných nástupců, vymysleli v Myře, že první, kdo za jitra vstoupí do kostela, stane se biskupem. Mikuláš byl tím prvním příchozím a tak se stal biskupem (rok 300). Nezapomínal ve svém úřadě na chudé a nemocné, založil školy a sirotčince. O examenu navštěvoval své školy. Examen se konal v sobotu, děti se shromáždily před představeným školy a ten četl pochvaly a přečiny dětí, pak se zkoušelo a nevědomost trestali pomocníci metlou. Z nich se pak vytvořili čerti.
Brzy po nástupu Mikuláše na biskupský stolec přišla pohroma v podobě protikřesťanského tažení, kdy byl i Mikuláš uvězněn a hrubě trestán. Díky povolení křesťanské víry Konstantinem roku 313 byl osvobozen a vrátil se do úřadu biskupa. Ještě se zúčastnil Nicejského koncilu roku 325, vykonal cestu do Říma a vrátil se do Myry. Zde skonal 6. prosince, neznámo přesně kterého roku - 345 - 350. Jeho ostatky byly koncem 11. století přeneseny do Bari v Apulii, kde se slaví svátek Mikuláše na den přenesení jeho ostatků- 8. května. V předvečer svátku se koná historický mnohobarevný průvod za účasti celého města a v den jeho svátku velká hostina.
Legendy o Mikulášovi
- v Pataře žil chudý šlechtic se třemi dcerami, které musely pracovat v nevěstinci, protože byli chudí. Mikuláš hodil po tři večery do okna toho šlechtice po měšci peněz, aby mohl vykoupit dívky.
- Mikuláš kradl otci peníze a kladl je na práh nebo za okno potřebným - odtud zvyk punčochy za oknem
- v tamní době se při neplacení dluhu unášely děti a prodávaly na ovčím trhu. Když nějaké dítě odvlekli, Mikuláš tajně dávál za okno postižených lidí peníze na splacení dluhu aby bylo dítě zachráněno
- poslouchal, jak vězněné dítě pláče a spouštěl mu dolů dárek - odtud zvyk, že Mikulášovi pomocníci poslouchají komínem
- mokrý Mikuláš - podle legendy zachránil na rozbouřeném moři potápějící se loď a námořníky a když vystoupil z vody byl -jak jinak- mokrý a crčela z něj voda, proto vznikl kult mokrého Mikuláše a proto byl Mikuláš zvolen jako ochránce námořníků, lodníků
- zachránil tři žáky před zlým hostinským, který je chtěl usmrtit a naložit do soli.
Uctívání Mikuláše
Balkán bylo první místo, kde byl Mikuláš uctíván jako světec, později bylo jeho uctívání rozšířeno mezi národy východní Evropy jež později uznávali pravoslaví - např. pro Rusko je jedním z nejdůležitějších světců i zemským patronem. Díky normanským námořníkům se během 10. a 11, století jeho kult šířil i k nám. Brzy jej uctívali ve Francii a ve 12 století jej přijali v Německu. Zvyk návštěv a obdarovávání dětí vzniká díky císařovně Theofaně (řecká manželka císaře Otyll) v 10. století v Porýní. U nás se jeho kult rozšiřuje až ve 13. století.
Svatý Mikuláš Patronem
Mikuláš je patronem dětí, zajatců, dobrých svateb, poutníků a cestujících, obchodníků, právníků, vorařů, mlynářů, lékárníků, soudců, pekařů, sládků, knihařů, dělníků v kamenolomech, hasičů, svíčkařů, zajatců, ale i patron Ruska a Lotrinska, ale i měst jako Amsterdam, Bari, Barranwuilla.
Svátek Mikuláše byl dnem uzavírání obchodních smluv, neboť byl Mikuláš spojován s majetkem a vírou.
Zobrazování
Na obrazech je Mikuláš zobrazován jako muž středního věku, štíhlý, v bílém biskupském rouchu s vysokou čepicí - mitrou, odznakem vysokého postavení v církvi, a pastýřskou berlou - odznakem pastýřské hole - pastýři pasou ovce a Mikuláš je jako pastýř svého lidu. Na tváři mívá dlouhý bílý vous - na východě je malován jako holohlavý.
Jeho atributy jsou tři zlaté koule na knize (pověst o chudém šlechtici a 3 dcerách), nebo tři mince, pruty, pytlíky, chleby (socha ve štrasburském chrámě), kameny a jablka, jindy za ním stojí sud se třemi mladíky (legenda o zachráněných hoších z rukou hostinského), nebo s kotvou (legenda o mokrém Mikulášovi).
Mikuláš, někdy nazývaný jako Mikuláš z Myry - je postavou mnoha legend, avšak v historických dokladech toho o jeho životě najdeme jen velmi málo. Narodil se pravděpodobně kolem roku 280-286 jako syn bohatého, ale lakomého křesťana.v Pataře (dnes jižní Turecko) Mikuláš záhy osiřel a svůj majetek rozdal chudým. Poté se odebral do Palestiny, odtud se na cestě zpět stavil v Myře, aby se pomodlil. V té době tam zemřel biskup a díky tomu, že neměl žádných možných nástupců, vymysleli v Myře, že první, kdo za jitra vstoupí do kostela, stane se biskupem. Mikuláš byl tím prvním příchozím a tak se stal biskupem (rok 300). Nezapomínal ve svém úřadě na chudé a nemocné, založil školy a sirotčince. O examenu navštěvoval své školy. Examen se konal v sobotu, děti se shromáždily před představeným školy a ten četl pochvaly a přečiny dětí, pak se zkoušelo a nevědomost trestali pomocníci metlou. Z nich se pak vytvořili čerti.
Brzy po nástupu Mikuláše na biskupský stolec přišla pohroma v podobě protikřesťanského tažení, kdy byl i Mikuláš uvězněn a hrubě trestán. Díky povolení křesťanské víry Konstantinem roku 313 byl osvobozen a vrátil se do úřadu biskupa. Ještě se zúčastnil Nicejského koncilu roku 325, vykonal cestu do Říma a vrátil se do Myry. Zde skonal 6. prosince, neznámo přesně kterého roku - 345 - 350. Jeho ostatky byly koncem 11. století přeneseny do Bari v Apulii, kde se slaví svátek Mikuláše na den přenesení jeho ostatků- 8. května. V předvečer svátku se koná historický mnohobarevný průvod za účasti celého města a v den jeho svátku velká hostina.
Legendy o Mikulášovi
- v Pataře žil chudý šlechtic se třemi dcerami, které musely pracovat v nevěstinci, protože byli chudí. Mikuláš hodil po tři večery do okna toho šlechtice po měšci peněz, aby mohl vykoupit dívky.
- Mikuláš kradl otci peníze a kladl je na práh nebo za okno potřebným - odtud zvyk punčochy za oknem
- v tamní době se při neplacení dluhu unášely děti a prodávaly na ovčím trhu. Když nějaké dítě odvlekli, Mikuláš tajně dávál za okno postižených lidí peníze na splacení dluhu aby bylo dítě zachráněno
- poslouchal, jak vězněné dítě pláče a spouštěl mu dolů dárek - odtud zvyk, že Mikulášovi pomocníci poslouchají komínem
- mokrý Mikuláš - podle legendy zachránil na rozbouřeném moři potápějící se loď a námořníky a když vystoupil z vody byl -jak jinak- mokrý a crčela z něj voda, proto vznikl kult mokrého Mikuláše a proto byl Mikuláš zvolen jako ochránce námořníků, lodníků
- zachránil tři žáky před zlým hostinským, který je chtěl usmrtit a naložit do soli.
Uctívání Mikuláše
Balkán bylo první místo, kde byl Mikuláš uctíván jako světec, později bylo jeho uctívání rozšířeno mezi národy východní Evropy jež později uznávali pravoslaví - např. pro Rusko je jedním z nejdůležitějších světců i zemským patronem. Díky normanským námořníkům se během 10. a 11, století jeho kult šířil i k nám. Brzy jej uctívali ve Francii a ve 12 století jej přijali v Německu. Zvyk návštěv a obdarovávání dětí vzniká díky císařovně Theofaně (řecká manželka císaře Otyll) v 10. století v Porýní. U nás se jeho kult rozšiřuje až ve 13. století.
Svatý Mikuláš Patronem
Mikuláš je patronem dětí, zajatců, dobrých svateb, poutníků a cestujících, obchodníků, právníků, vorařů, mlynářů, lékárníků, soudců, pekařů, sládků, knihařů, dělníků v kamenolomech, hasičů, svíčkařů, zajatců, ale i patron Ruska a Lotrinska, ale i měst jako Amsterdam, Bari, Barranwuilla.
Svátek Mikuláše byl dnem uzavírání obchodních smluv, neboť byl Mikuláš spojován s majetkem a vírou.
Zobrazování
Na obrazech je Mikuláš zobrazován jako muž středního věku, štíhlý, v bílém biskupském rouchu s vysokou čepicí - mitrou, odznakem vysokého postavení v církvi, a pastýřskou berlou - odznakem pastýřské hole - pastýři pasou ovce a Mikuláš je jako pastýř svého lidu. Na tváři mívá dlouhý bílý vous - na východě je malován jako holohlavý.
Jeho atributy jsou tři zlaté koule na knize (pověst o chudém šlechtici a 3 dcerách), nebo tři mince, pruty, pytlíky, chleby (socha ve štrasburském chrámě), kameny a jablka, jindy za ním stojí sud se třemi mladíky (legenda o zachráněných hoších z rukou hostinského), nebo s kotvou (legenda o mokrém Mikulášovi).
4. prosince 2010
sv. Barbora
Žila ke konci 3. století v Nikomedii (v dnešním Turecku). Byla dcerou zámožného Dioskura. Byla velmi krásná, učená a bystrého rozumu. Nejbohatší a nejhezčí mladíci z města se o ni ucházeli, ale ona cítila, že musí být ještě něco jiného a všechny je odmítala. Chodila mezi skupinku křesťanů, kteří se schovávali před císařským pronásledováním, a v dlouhých rozhovorech se snažila pochopit jejich víru, až dospěla k poznání, že našla to, co hledala. Její otec byl fanatický nepřítel křesťanů a snažil se bránit dceři ve styku s křesťany. Dal proto postavit u domu věž a do ní chtěl Barboru zavřít. Během stavby na krátký čas odjel a Barbora mezitím přikázala dělníkům, aby místo dvou oken udělali tři. Po návratu se rozlícený Dioskuros ptal dcery, co to má znamenat, a ona mu odpověděla, že je to symbol Trojice a že se nechala pokřtít. Když ji chtěl otec zbít, otevřela se prý země a ukryla dívku v trhlině. Později odvlekl Barboru k místodržícímu, který ji dal zbičovat. V noci se jí zjevil Kristus a zahojil její rány. Dalšího dne dal místodržitel Barboru bít kyji, pálit pochodněmi a uříznout jí prsa. Takto znetvořenou ji chtěl hnát ulicemi. Objevil se však anděl z nebe a zakryl její krvácející tělo bílým oděvem. Když bylo vidět, že mučením ničeho nedosáhnou, byl vydán rozkaz usmrtit Barboru mečem. Tento čin vykonal Barbořin otec Dioskuros vlastní rukou. Sotva odložil vražedný nástroj, byl sám zabit bleskem. Stalo se to roku 306, kdy vládl císař Galerius Valerius Maximin, jeden z nejkrutějších pronásledovatelů křesťanů.
Je patronkou :
věží, horníků, sedláků, architektů, stavebních dělníků, pokrývačů, zedníků, slévačů (zvonů), kovářů, kameníků, tesařů, horníků hrobníků, zvoníků, kloboučníků, kuchařů, řezníků, tunelářů; dívek; zajatců; dělostřelectva; pevností; hasičů; umírajících a za dobrou hodinku smrti; proti ohni; proti bouřce; proti horečce a proti moru; pomocnice v nouzi
Atributy:
Kalich s hostií; věž se třemi okny; meč nebo kladivo (nástroje umučení); někdy pochodeň, páv nebo malá postava Dioskura u jejích nohou.
Zvyky
Na svátek sv. Barbory lidé nejenom u nás, ale taky v Německu a Rakousku řežou třešňové větvičky a dávají je do nádob s vodou. Jsou to takzvané barborky. Tyto větvičky mají pro štěstí a Boží požehnání o Vánocích rozkvést a jsou pěknou ozdobou vánočních domácností.
Asi nejznámější pověra je, že když svobodné dívce vykvete větvička barborky na Štědrý den, do roka se vdá. Jiným zvykem bylo řezat větviček více a na každou pověsit jméno chlapce, jež dívce byli sympatičtí. Věřilo se, že se stane nevěstou chlapce, jehož jméno je na první rozkvetlé větvičce. Kvítek z barborky ukrytý za sněrovačkou měl přivábit chlapce, kterého dívka nosila v srdci.
Na Šumavě věřili lidé, že mohou rozpoznat čarodějnice pomocí kvetoucí větvičky, jež vzali s sebou na půlnoční (čarodějnice se prý obvykle stavěly zády k oltáři).Jiná pověra praví, že dívce, jež není čistou pannou, větvičky nevykvetou, proto dívky větvičky schovávaly ve svých komůrkách.
30. listopadu 2010
Zykmunt Bauman: Umění života (Academia 2010)
Zygmunt Bauman, původem polský sociolog je dnes již žijící legendou (letos pětaosmdesátník). Každá jeho nová kniha je sledována se zájmem - jako málokomu jinému se mu totiž daří přesně (a kriticky) popsat a definovat svět a prostředí ve kterém žijeme a které si ať vědomě či nevědomě vytváříme. Jeho poslední kniha Umění života (Academia v překladu Zuzany Gabajové) de facto navazuje na nedávno vydané Tekuté časy – život ve věku nejistoty (vyšlo též v Academii). Z všeobecnějšího popisu „tekutého“ světa, kterým jsme s obklopili se nyní soustředí na člověka a na jeho odvěkou honbu za štěstím, která se jeví určující pro veškeré jeho současné konání. To, jak štěstí chápeme a čím pocit touhy po štěstí uspokojujeme mu nepřijde vůbec „šťastné“. Štěstí jsme si totiž zvykli uspokojovat především nákupem věcí a to je celé špatně – jisté je jen to, že tímhle štěstí nikdy nedosáhneme. Bauman si např. všímá, jak lehce se necháváme přesvědčovat, že růst štěstí souvisí s HDP a jak jednoduše se necháváme ovládat marketingovými specialisty – těm se povedlo nekomerční touhu po štěstí nejen standardizovat, ale i převést na peníze. Nechali jsme si namluvit, že růst životní úrovně a růst bohatství znamená větší štěstí. A Bauman je k těmto lžím nesmiřitelný. „Jediným sociálním ukazatelem, který podle všeho roste souběžně s úrovní bohatství, vlastně stejně rychle jako očekávaný a slibovaný subjektivní pocit štěstí je výskyt kriminality: vloupání a krádeže aut, distribuce drog, úplatkářství, korupce. A sílí také nepříjemný a tíživý pocit nejistoty, který lidé velmi nelibě snáší, natož aby s ním žili neustále.“ Bauman se zmiňuje také o výskytu deprese, o větší nehodovosti a hlavně o strachu, se kterým se v v rovnici o HDP počítá. Štěstí tedy nepochází z růstu bohatství (obsesi z „růstu růstu“ kritizoval už Václav Bělohradský), spíše naopak. Šťastní jsou v tomto případě ještě tak majitelé podniků, akcionáři, marketingové firmy, ale nikdy ne konzumenti. Na věci, které jsou opravdu zdrojem štěstí zapomínáme a to je špatně, protože jejich nákup nám nikdy štěstí nezpůsobí. Spíše naopak. Dnešní marketingové plány, kterými je obtočen každý výrobek se navíc starají o to, aby i takto pofidérní štěstí nevydrželo nikdy dlouho. Jak ale Bauman připomíná, v dobách před „marketingovou revolucí“ štěstí přece vždycky bylo v něčem jiném. Měli bychom si to připomenout. „Zhruba polovina toho, co má zásadní význam pro lidské štěstí nemá žádnou tržní hodnotu a nelze to koupit v obchodech.(…) Nekoupíte si lásku ani přátelství, rodinnou pohodu, sebeúctu z dobře vykonané práce, ocenění, sympatie ani respekt. Navíc – peníze stojí spoustu času a energie, které byste jinak mohli vynaložit na uvedené nekomerční a neprodejné „zboží“.
Kromě toho jak jsme si nechali změnit zdroj štěstí, tak jsme se marketingovými specialisty nechali připravit o schopnost čekat, odpočívat, být vynalézaví, umět zdolávat překážky. Místo toho jen dokážeme pracovat v monotónních zaměstnáních a obětovat dokážeme maximálně jen peníze, ne sebe. „Člověk dnes může kupovat drahé dary svým milovaným jako kompenzaci za nedostatek společně stráveného času a nedostatek příležitostí k rozhovorům, stejně jako za absenci nebo téměř úplnou absenci přesvědčivých projevů osobního zájmu, soucitu a péče. Ochota obětovat se byla zkomercionalizována.“ Stejný úpadek potkal i vztahy, dlouhodobé závazky a vazby. Zvykli jsme si preferovat vztahy nenáročné – jen potud, pokud trvá uspokojení. Se vším jsme si zvykli zacházet jako se zbožím.
Baumanova kniha je jakýmsi mementem i burcujícím poselstvím. Je o tom, co ztrácíme a co si necháme vnucovat a co si necháváme, omámení věcmi, tak lehce brát. Je o tom, co všechno v dnešní době obětujeme a ztrácíme výměnou za ono prchavé nic, za status, za značky.
Východiskem je odmítat, ačkoliv jak sám Bauman přiznává, v konzumní společnosti takový postoj vyžaduje pevnou vůli – ovšem vyplatí se a je možný. Stejný přístup ostatně nabízel již jím zmiňovaný Seneca, či filozof Václav Bělohradský. Lékem je vědomé omezování se, nejpřísnější cenzura vlastních potřeb. „Tajemství šťastného života spočívá ve spoutání vášní a povolení otěží mysli.“ Moudří na to již jistě přišli.
Kromě toho jak jsme si nechali změnit zdroj štěstí, tak jsme se marketingovými specialisty nechali připravit o schopnost čekat, odpočívat, být vynalézaví, umět zdolávat překážky. Místo toho jen dokážeme pracovat v monotónních zaměstnáních a obětovat dokážeme maximálně jen peníze, ne sebe. „Člověk dnes může kupovat drahé dary svým milovaným jako kompenzaci za nedostatek společně stráveného času a nedostatek příležitostí k rozhovorům, stejně jako za absenci nebo téměř úplnou absenci přesvědčivých projevů osobního zájmu, soucitu a péče. Ochota obětovat se byla zkomercionalizována.“ Stejný úpadek potkal i vztahy, dlouhodobé závazky a vazby. Zvykli jsme si preferovat vztahy nenáročné – jen potud, pokud trvá uspokojení. Se vším jsme si zvykli zacházet jako se zbožím.
Baumanova kniha je jakýmsi mementem i burcujícím poselstvím. Je o tom, co ztrácíme a co si necháme vnucovat a co si necháváme, omámení věcmi, tak lehce brát. Je o tom, co všechno v dnešní době obětujeme a ztrácíme výměnou za ono prchavé nic, za status, za značky.
Východiskem je odmítat, ačkoliv jak sám Bauman přiznává, v konzumní společnosti takový postoj vyžaduje pevnou vůli – ovšem vyplatí se a je možný. Stejný přístup ostatně nabízel již jím zmiňovaný Seneca, či filozof Václav Bělohradský. Lékem je vědomé omezování se, nejpřísnější cenzura vlastních potřeb. „Tajemství šťastného života spočívá ve spoutání vášní a povolení otěží mysli.“ Moudří na to již jistě přišli.
29. listopadu 2010
25. listopadu 2010
24. listopadu 2010
23. listopadu 2010
22. listopadu 2010
Věnečky
Zpočátku se idylicky nazvané Věnečky Blandine Le Calletové (v překladu Alana Beguivina vydal HOST) jeví jako vcelku obyčejná sonda do jedné svatby. Na první pohled je možná jen trochu víc pompézní, a možná trochu víc snobská než obyčejně, ale pořád jen svatba. Na druhý pohled už zahlédneme přísnou a sešněrovanou středostavovskou etiketu, na další už je nám dopřáno vidět pod pečlivým dekorem všechny kostlivce ukrývané ve skříni a pod dokonalým povrchem trhliny.
Devět lidí - svatebčanů, hostů a dokonce samotný ženich s nevěstou tvoří mozaiku výpovědí o jedné svatbě. Každý vnímá něco jiného, každý má jiný úhel pohledu, každý hraje jinou roli.
Jaké pocity má jedna malá družička? Na co vzpomíná babička nevěsty? A na co její strýc? Jak vnímá svou svatbu a následné manželství pár, který má svůj velký za sebou právě tak dlouho, aby se do jejich vztahu pomalu vkradla rutina a nuda? A jak vidí svatbu ženich, který na ni pozve svou bývalou?
Zatímco mu jeho budoucí žena vysvětluje pravidla pravidlo jednoty děje, místa a času, které si dokonale sehrané mondénní podání žádá, dívá se na ni a nepoznává ji, nechápe, o čem mluví, a jeho svatba mu od té chvíle připadá jako představení, na které nebyl pozván.
Autorka se prostřednictvím svatebních hostů dotýká jak malých osobních bolestí a nejistot, tak i větších celospolečenských otázek. Jaké to je, když se na svatbě octne dítě s downovým syndromem a je přípustné, aby byla členka vážené rodiny a sestra nevěsty neprovdaná a navíc lesba?
Na postiženou holčičku se díváme očima jedné malé družičky, která svým dětským, ale ne však naivním pohledem sleduje ne příliš vlídné chování ostatních k ní, v druhém případě jde o vnitřní drama, které vyvrcholí veřejnou vzpourou hrdinky vůči přezíravé konformitě a konzervativismu.
Stěžejním prvkem a zároveň nejsilnějším tématem knihy, které prostupuje a poznamenává více osudů, je však úzkostlivě dodržovaná společenská hierarchie a dekorum, což se pochopitelně ne vždy daří.
Jean Philips vzpomíná na den, kdy rodičům oznámil, že se chystá vzít si Silvii, dceru dělníka a uklízečky. Na matku, jak křičí, že nepřichází v úvahu, aby se oženil s holkou ze škarpy. Na otce, jak ho umírněněji prosí, aby přehodnotil své rozhodnutí týkající se „té osoby“. Mluvili o mladé ženě, kterou nikdy neviděli…
Možnost sňatku příslušníka vyšších vrstev za člověka z chudších poměrů se nám s přihlédnutím k francouzským revolučním tradicím a proklamované rovnosti a bratrství, může zdát v pořádku, ale ve Francii 21. století je uvedená situace zjevně velkým společenským problémem. Vzhledem k tomu, že takové pohoršení je nám (prozatím) známo ještě tak z filmů pro pamětníky, o to mrazivější je zjištění, že v zemi galského kohouta je kastovnictví tohoto typu odrazem reálného života (o tom koneckonců svědčí i jiná, např. sociologická literatura, ne jen beletrie – viz. kniha Tři sociální světy Jana Kellera). Možná i právě proto je to v současné Francii aktuální téma, o čemž svědčí velký úspěch knihy tamtéž a její následné uvedení do filmové podoby.
20. listopadu 2010
19. listopadu 2010
17. listopadu 2010
PopCo
PopCo, nová kniha mladé britské spisovatelky Scarlet Thomasové (vydal HOST v překladu Tomáše Kačera) sice pojednává o peripetiích vývoje jednoho produktu, ale stejně dobře by mohlo jít o dobrodružství marketingu a kryptologie dohromady. Protože o to v podstatě jde.
Atraktivní kryptologická tématika šifer, kódů a hádanek kromě toho tak trochu nabízí srovnání s podobně stavěnými romány Dana Browna, ale na rozdíl od čitelného Browna je to v současné době PopCo Scarlet Thomasové, které má v sobě mnohem více energie, napětí a je mnohem méně předvídatelné. Jen v něm nejde o složitá spiknutí zednářů, ale o obyčejný svět výrobců hraček. Ten je ovšem obyčejný jen zdánlivě.
Hlavní postava příběhu je Alice (aspoň svým osudem lehce podobná Brownově Sophii ze Šifry mistra Leonarda), devětadvacetiletá znalkyně šifer a návrhářka her pro děti z oddělení Ideace a designu, podle svých slov trochu divná, ale kdyby nebyla divná, byla by divná právě proto, protože zaměstnanci firmy PopCo divní být musí. Alice má na starosti devíti až jedenáctileté děti a tak nosí culíky, podkolenky a aby její identita zůstala aspoň zčásti zachována, udržuje si malé rituály, které spočívají v balení cigaret a vaření zeleného čaje.
V partách se necítím dobře. Necítím se dobře, když jsem oblíbená. Takto tedy vypadá útěk před módním gestapem: je to můj soukromý ilegální odboj: jsem na cestě o den dřív než ostatní, oblékám se odlišně než ostatní, nosím neslučitelné barvy, když je ostatní nenosí, a neoblékám je, když ostatní ano. Když se však oblékáte úplně jinak nebo když nosíte tak směšné oblečení, které by si ostatní na sebe nevzali, jste cool, máte odvahu a jste individualita – a proto zapadáte.
Autorce se podařilo vykreslit natolik bizarní prostředí, že nikoho nepřekvapí, jací lidé ho obývají – takže zaměstnance firmy PopCo popisuje téměř jako postavičky z videoher.
Musí být jako děti, třeba vypadat jako tokijské vysokoškolačky nebo zfetované holky z vesmíru a snažit se zachovávat si věk svých klientů.
Alice se dostane do vybrané skupiny lidí, kteří se mají pokusit navrhnout úspěšný produkt pro náctileté dívky – přesně takového, který na trhu chybí a který by se dobře prodával. Protože se to dosud nikomu nepodařilo, mají k nápadům jim mají pomoci právě týmové hry a ideační kurzy v v Myšlenkovém táboře na jednom odlehlém místě…
V PopCo jsou nápady všechno, všude, všichni. Žijeme, abychom lákali nápady: lovnou sezonu máme neustále. Svět PopCo je svět jako hra tvůrců a hra konzumentů.
Zatímco v první části knihy čtenář musí pročíst někdy poměrně dlouhými a vysvětlujícími pasážemi, například jsou to podrobné explanace různých šifer a kódů – např. Vigenèrova čtverce (což ovšem není k zahození), ve druhé části se už dočkáme větší dynamiky i vhledů do Aliciny minulosti s důrazem na to co utvářelo její osobnost, zatímco třetí část znamená prozření a graduje snahou dostat se spolu s několika dalšími ze systému ven.
Kromě hádankářského manuálu, seznamu prvočísel, frekvence výskytu písmen v angličtině a v češtině, a receptu na mandlový koláč, pak není bez zajímavosti, že příběh je obohacen o prvky z teambuildingu a marketingu, přičemž si nelze všimnout kritiky těchto manter současnosti. Velmi zajímavý je seznam použité literatury, ze které autorka čerpala – v tomto směru je škoda, že většina knih vyšla zatím jen v angličtině (výjimkou je jen titul Bez loga Naomi Kleinové).
Leitmotivem celého příběhu je v podstatě bizarnost dnešní doby. Thomasové se daří s lehkostí psát a kritizovat svět, kde je alfou a omegou jen prodej a kde výčitky z vydělávání peněz na dětech už dávno nikdo nemá. Všechen marketing se v posledku zaměřuje na děti a náctileté. Mají příjmy, které mohou utratit, a touží zapadnout. Nutí své rodiče, aby jim kupovali věci, které nepotřebují. Můžete je úspěšně atakovat přibližně dvaceti tisíci produkty až do doby, než jim je patnáct let, kdy se jejich vkus začne ustalovat a začnou toho kupovat míň.
Atraktivní kryptologická tématika šifer, kódů a hádanek kromě toho tak trochu nabízí srovnání s podobně stavěnými romány Dana Browna, ale na rozdíl od čitelného Browna je to v současné době PopCo Scarlet Thomasové, které má v sobě mnohem více energie, napětí a je mnohem méně předvídatelné. Jen v něm nejde o složitá spiknutí zednářů, ale o obyčejný svět výrobců hraček. Ten je ovšem obyčejný jen zdánlivě.
Hlavní postava příběhu je Alice (aspoň svým osudem lehce podobná Brownově Sophii ze Šifry mistra Leonarda), devětadvacetiletá znalkyně šifer a návrhářka her pro děti z oddělení Ideace a designu, podle svých slov trochu divná, ale kdyby nebyla divná, byla by divná právě proto, protože zaměstnanci firmy PopCo divní být musí. Alice má na starosti devíti až jedenáctileté děti a tak nosí culíky, podkolenky a aby její identita zůstala aspoň zčásti zachována, udržuje si malé rituály, které spočívají v balení cigaret a vaření zeleného čaje.
V partách se necítím dobře. Necítím se dobře, když jsem oblíbená. Takto tedy vypadá útěk před módním gestapem: je to můj soukromý ilegální odboj: jsem na cestě o den dřív než ostatní, oblékám se odlišně než ostatní, nosím neslučitelné barvy, když je ostatní nenosí, a neoblékám je, když ostatní ano. Když se však oblékáte úplně jinak nebo když nosíte tak směšné oblečení, které by si ostatní na sebe nevzali, jste cool, máte odvahu a jste individualita – a proto zapadáte.
Autorce se podařilo vykreslit natolik bizarní prostředí, že nikoho nepřekvapí, jací lidé ho obývají – takže zaměstnance firmy PopCo popisuje téměř jako postavičky z videoher.
Musí být jako děti, třeba vypadat jako tokijské vysokoškolačky nebo zfetované holky z vesmíru a snažit se zachovávat si věk svých klientů.
Alice se dostane do vybrané skupiny lidí, kteří se mají pokusit navrhnout úspěšný produkt pro náctileté dívky – přesně takového, který na trhu chybí a který by se dobře prodával. Protože se to dosud nikomu nepodařilo, mají k nápadům jim mají pomoci právě týmové hry a ideační kurzy v v Myšlenkovém táboře na jednom odlehlém místě…
V PopCo jsou nápady všechno, všude, všichni. Žijeme, abychom lákali nápady: lovnou sezonu máme neustále. Svět PopCo je svět jako hra tvůrců a hra konzumentů.
Zatímco v první části knihy čtenář musí pročíst někdy poměrně dlouhými a vysvětlujícími pasážemi, například jsou to podrobné explanace různých šifer a kódů – např. Vigenèrova čtverce (což ovšem není k zahození), ve druhé části se už dočkáme větší dynamiky i vhledů do Aliciny minulosti s důrazem na to co utvářelo její osobnost, zatímco třetí část znamená prozření a graduje snahou dostat se spolu s několika dalšími ze systému ven.
Kromě hádankářského manuálu, seznamu prvočísel, frekvence výskytu písmen v angličtině a v češtině, a receptu na mandlový koláč, pak není bez zajímavosti, že příběh je obohacen o prvky z teambuildingu a marketingu, přičemž si nelze všimnout kritiky těchto manter současnosti. Velmi zajímavý je seznam použité literatury, ze které autorka čerpala – v tomto směru je škoda, že většina knih vyšla zatím jen v angličtině (výjimkou je jen titul Bez loga Naomi Kleinové).
Leitmotivem celého příběhu je v podstatě bizarnost dnešní doby. Thomasové se daří s lehkostí psát a kritizovat svět, kde je alfou a omegou jen prodej a kde výčitky z vydělávání peněz na dětech už dávno nikdo nemá. Všechen marketing se v posledku zaměřuje na děti a náctileté. Mají příjmy, které mohou utratit, a touží zapadnout. Nutí své rodiče, aby jim kupovali věci, které nepotřebují. Můžete je úspěšně atakovat přibližně dvaceti tisíci produkty až do doby, než jim je patnáct let, kdy se jejich vkus začne ustalovat a začnou toho kupovat míň.
4. listopadu 2010
31. října 2010
Une pièce montée (Věnečky, FR 2010)
Podle knihy Blandine Le Calletové, Věnečky, česky vydal HOST 2010.
27. října 2010
Lenka Civade - výstava obrazů a kreseb do 31.10.2010 (zámek Prostějov)
Někdy se přihodí, že malíři píší nebo spisovatelé malují. Když je oboje navíc obohaceno o trochu exotiky, do které pro nás spadá i kouzelná Provence, nemůže být nic atraktivnějšího.
Malířce Lence Civade, která žije právě v Provenci se daří obojí.
Tanečnice a baletky z taneční školy v Bonnieux jsou jí modelkami a inspirací pro malbu, provensálská krajina, její obyvatelé a vlastní zkušenosti, zase náplní pro knížku Provence jako sen, která vyšla nedávno v nakladatelství Lidové Noviny. Přes úspěch její literární prvotiny je však pro ni tématem číslo jedna malba.
V do 31.10.2010 Lenka Civade vystavuje své kresby a obrazy v galerii Prostějovského zámku.
http://www.lenka-civade.com/
Malířce Lence Civade, která žije právě v Provenci se daří obojí.
Tanečnice a baletky z taneční školy v Bonnieux jsou jí modelkami a inspirací pro malbu, provensálská krajina, její obyvatelé a vlastní zkušenosti, zase náplní pro knížku Provence jako sen, která vyšla nedávno v nakladatelství Lidové Noviny. Přes úspěch její literární prvotiny je však pro ni tématem číslo jedna malba.
V do 31.10.2010 Lenka Civade vystavuje své kresby a obrazy v galerii Prostějovského zámku.
http://www.lenka-civade.com/
O Lence Civade např. http://www.bkovarikova.cz/texty/dalsi-osobnosti/lenka-civade.htm
24. října 2010
19. října 2010
14. října 2010
Příčiny finanční krize
Omlouvám se, že je to jen v ANJ, ale kdo má zájem, přeloží si to. A leckdy je to díky obrázkům dostatečně srozumitelné i tak...
12. října 2010
10. října 2010
H. D. Thoreau: Toulky přírodou (PASEKA 2010)
Nepočítáme-li Walden (naposledy PASEKA 2006), dlouhých pětaosmdesát let nevyšlo z díla amerického přírodního filozofa a stoupence transcendentalismu, Henryho Davida Thoreaua, nic. Naposledy to byla v roce 1925 sbírka vybraných esejů pod názvem Toulky přírodou.
Toulky přírodou (PASEKA, přeložil Jan Hokeš) vychází nyní opět, ale v jiném složení. Starší vydání obsahovalo jen tři z těch, které vycházejí nyní, a čtyři z celkem sedmi esejů dnes naopak vychází vůbec poprvé. V novém uspořádání se tak objevují vedle známějších statí jako je Chůze či Podzimní barvy, také novinky jako Výprava na horu Wachusett či Divoká jablka. A dlužno říci, že jazykově příjemný je i soudobý překlad esejů již známých.
Esej Chůze je hned po Waldenu asi nejznámějším Thoreauovým dílem. Chodím do přírody tak, jak do ní chodili staří proroci a básníci. Thoreau se vydával do přírody s knihou básní Vergilia v kapse a denně takto strávil čtyři i více hodin - Myslím, že bych si nedokázal zachovat fyzické ani duševní zdraví, kdybych nestrávil alespoň čtyři hodiny denně – a obvykle to bývá ještě víc - touláním po lesích, kopcích a polích, úplně oproštěn od veškerých světských závazků.
Jak je vidět, Chůze pro něj není jen tělo ozdravujícím tělesným úkonem, je to filozofie, názor, životní styl. Thoreau už kdysi v polovině 19. století, v době průmyslové revoluce, odmítal pohled na přírodu z čistě užitkového hlediska. Příroda byla místem, kde už tehdy hledal únik před plytkostí a povrchností civilizace (a to je třeba si představit, že Concord, město kde bydlel nebylo město velké a industrializace té doby nebyla ještě takových rozměrů jako dnes).
Mluví o štěstí se někde v lesích ztratit, vyzývá k dobrodružství a požaduje divokost, počínaje divokostí v myšlení.
Je pravda, že my v dnešní době (…) – a to i chodci – jsme jen bázliví křižáci, kteří nepodnikají nic vytrvalého a nekonečného. Naše výpravy jsou pouze výlety a večer nás zavedou zase zpátky ke starému rodinnému krbu, od něhož jsme vyrazili. Polovina takové vycházky je jen chůzí ve vlastních stopách. I na tu nejkratší cestu bychom se zřejmě měli vydat v duchu nehynoucího dobrodružství s tím, že se nikdy nevrátíme.
Dá se říci, že právě na takových toulkách objevil pro své sousedy také podzim a jeho barvy(!) stejně jako chuť, ba přímo filozofii planých jablek (esej Divoká jablka)!
Tulácké jablko nemůže ani tulák jíst v domě. Jazyk ho tam odmítá stejně jako hložinky a žaludy a dožaduje se vyšlechtěného. Doma vám totiž chybí listopadový vzduch, jenž představuje omáčku, s níž byste ho měli jíst.(…) Jedno jablko, jímž si navoníte kapesník, má větší cenu než jakýkoliv parfém, který prodávají v obchodech.
Ve veřejných přednáškách jim poté řekl o prostoru a o věcech, které přitom denně měli na očích. Byl pro ně objevitel. Co teprve dnes! Vidíme pořád jen to, o čem víme – Vidíme jen ty květy, které jsou na loukách pod našima nohama! Tiskneme se k zemi – jak zřídka stoupáme vzhůru!, všiml si už tehdy Thoreau.
Jeho nadčasové eseje jsou o přírodě, kterou míjíte, ve které jste, o vnímání míst, ale možná ještě víc o schopnosti přemýšlet a být schopen reflektovat jednak prostor, jednak sama sebe v něm. Což je aktuální i po cca 150 letech od sepsání Thoreauových postřehů.
Ukázal lidem, co všechno v přírodě (a v sobě) vidět mohou. A to je myslím potřeba opakovat stále znova.
Za svou osobu doufám, že nakladatelství Paseka bude v thoreauovském směru pokračovat a vydá i další díla, třeba prvotinu Týden na řekách Concordu a Merimacku.
Toulky přírodou (PASEKA, přeložil Jan Hokeš) vychází nyní opět, ale v jiném složení. Starší vydání obsahovalo jen tři z těch, které vycházejí nyní, a čtyři z celkem sedmi esejů dnes naopak vychází vůbec poprvé. V novém uspořádání se tak objevují vedle známějších statí jako je Chůze či Podzimní barvy, také novinky jako Výprava na horu Wachusett či Divoká jablka. A dlužno říci, že jazykově příjemný je i soudobý překlad esejů již známých.
Esej Chůze je hned po Waldenu asi nejznámějším Thoreauovým dílem. Chodím do přírody tak, jak do ní chodili staří proroci a básníci. Thoreau se vydával do přírody s knihou básní Vergilia v kapse a denně takto strávil čtyři i více hodin - Myslím, že bych si nedokázal zachovat fyzické ani duševní zdraví, kdybych nestrávil alespoň čtyři hodiny denně – a obvykle to bývá ještě víc - touláním po lesích, kopcích a polích, úplně oproštěn od veškerých světských závazků.
Jak je vidět, Chůze pro něj není jen tělo ozdravujícím tělesným úkonem, je to filozofie, názor, životní styl. Thoreau už kdysi v polovině 19. století, v době průmyslové revoluce, odmítal pohled na přírodu z čistě užitkového hlediska. Příroda byla místem, kde už tehdy hledal únik před plytkostí a povrchností civilizace (a to je třeba si představit, že Concord, město kde bydlel nebylo město velké a industrializace té doby nebyla ještě takových rozměrů jako dnes).
Mluví o štěstí se někde v lesích ztratit, vyzývá k dobrodružství a požaduje divokost, počínaje divokostí v myšlení.
Je pravda, že my v dnešní době (…) – a to i chodci – jsme jen bázliví křižáci, kteří nepodnikají nic vytrvalého a nekonečného. Naše výpravy jsou pouze výlety a večer nás zavedou zase zpátky ke starému rodinnému krbu, od něhož jsme vyrazili. Polovina takové vycházky je jen chůzí ve vlastních stopách. I na tu nejkratší cestu bychom se zřejmě měli vydat v duchu nehynoucího dobrodružství s tím, že se nikdy nevrátíme.
Dá se říci, že právě na takových toulkách objevil pro své sousedy také podzim a jeho barvy(!) stejně jako chuť, ba přímo filozofii planých jablek (esej Divoká jablka)!
Tulácké jablko nemůže ani tulák jíst v domě. Jazyk ho tam odmítá stejně jako hložinky a žaludy a dožaduje se vyšlechtěného. Doma vám totiž chybí listopadový vzduch, jenž představuje omáčku, s níž byste ho měli jíst.(…) Jedno jablko, jímž si navoníte kapesník, má větší cenu než jakýkoliv parfém, který prodávají v obchodech.
Ve veřejných přednáškách jim poté řekl o prostoru a o věcech, které přitom denně měli na očích. Byl pro ně objevitel. Co teprve dnes! Vidíme pořád jen to, o čem víme – Vidíme jen ty květy, které jsou na loukách pod našima nohama! Tiskneme se k zemi – jak zřídka stoupáme vzhůru!, všiml si už tehdy Thoreau.
Jeho nadčasové eseje jsou o přírodě, kterou míjíte, ve které jste, o vnímání míst, ale možná ještě víc o schopnosti přemýšlet a být schopen reflektovat jednak prostor, jednak sama sebe v něm. Což je aktuální i po cca 150 letech od sepsání Thoreauových postřehů.
Ukázal lidem, co všechno v přírodě (a v sobě) vidět mohou. A to je myslím potřeba opakovat stále znova.
Za svou osobu doufám, že nakladatelství Paseka bude v thoreauovském směru pokračovat a vydá i další díla, třeba prvotinu Týden na řekách Concordu a Merimacku.
8. října 2010
7. října 2010
FESTIVAL NĚMECKÉHO FILMU PRAHA 7.10-13.10 (Lucerna, Evald)
http://www.goethe.de/ins/cz/prj/fdf/csindex.htmMoje osobní tipy:
7.10, Opatrovnice, Evald, 19.15 (jak se o staré lidi v Německu starají mladé ženy z východu)
8.10, Cizinka, Lucerna, 18.30 (se Sibell Kekelli, problematika Turkyň v SRN - vraždy ze cti)
9.10, Žid Süss, Lucerna, 18.30 (z doby fašismu, propaganda, Goebbles)
10.10, Soul Kitchen, Lucerna, 19.00 (turecká hospoda v Hamburku, režie známý Fatih Akin)
6. října 2010
2. října 2010
30. září 2010
26. září 2010
Strašidla a krásné panny, Zdeněk Šmíd (Olympia 2010)
Chceme-li nazývat kraj, v němž žijeme svým domovem, musíme naslouchat jeho dechu. A domnívám se, že právě pověsti jsou oním dechem kraje, říká Zdeněk Šmíd ve své knize příběhů z Karlovarska a Loketska, Strašidla a krásné panny (Olympia).
Jsou to pověsti z dob, kdy se kraji říkalo Egerland, kdy tu žily Grétky a Uršuly, Frickové a Heinzové a s nimi jejich pohádky a jejich pověsti. S nimi se musíme už konečně jednou smířit, stejně jako s krajem tím, že přijmeme jejich dávné obyvatele a jejich příběhy. Čerty, trpaslíky, ale hlavně egerlanďáky.
Zdeněk Šmíd ve své knížce zpracoval a do dnešního jazyka převyprávěl nejen polozapomenuté německé příběhy a pověsti, ale i cenná vyprávění svého dědečka, krušnohorského Němce. - Ukázal mi horu, kde sídlily dřevěné panenky. Skály, jež skrývají poklad. Stráň plnou čarovného kvítí, otisk čertova kopyta, rokli, kde straší…Mluvili jsme šeptem a ohlíželi se zpátky. Trvalo to mnoho dní. Někdy se za řekou mihla rusalka. Blesklo stříbro pod kořeny buku. V soumraku zaržál lapkův kůň, ohnivý pes zavyl u cesty. Dědeček povídal a povídal. Jakoby tušil, že i on brzy odejde ke svým dědkům, jako všichni, ať zůstali či nezůstali. Že on, jeden z posledních, kteří věděli, nestačí předat svou zprávu o duši kraje.
- Dědeček patřil k těm lidem, kteří v Egerlandu a přilehlých horách opravdu bydlili. A věřme, nebyl to zlý lid. Plahočil se na polích a po lesnatých stráních, v porcelánkách a sklárnách vdechovali jedovatý prach. Co je pangermanismus nevěděli a německy mluvili především proto, že je to naučily maminky. Jejich předkové nepřišli na slovanské Sedlčansko šířit věčnou pochodeň němectví, ale z důvodů daleko prostších: věřili, že tu líp uživí rodinu. Že si postaví dům. Klučili lesy, ranami seker stloukali dřevěné chalupy, orali kamenitou půdu, rvali se s horami o každé zrnko ovsa, o každý brambor, báli se vrchnosti, báli se vichřice a tam, kde jejich vesnice narazily na českou řeč, ženili se a vdávaly s lidmi této řeči s takovou radostí, s jakou se vůbec lze ženit a vdávat. V podstatě tak činili ještě ve století devatenáctém. Navzdory velkoněmeckým idejím, Bismarckovi a zjizveným buršákům. Pak se to začalo kazit. Před první světovou válkou poněkud, ve válce silněji, po válce nadobro.
Díky humoru Zdeňka Šmída pak také nejsou tyhle egerlandské pověsti smutné ani vyčítavé, ale svěží a vtipné, ačkoliv je smutek a tesknota vlastností snad všech pověstí a legend. Přesto jsou to pověsti veselé, zrovna tak na podzimní podvečery a nebo výlety a budou bavit jak děti, tak dospělé. Až přijedete do Lokte, budete pak vědět, že ve stráních za městem lze najít kouzelnou jahodu: kdo ji zhltne v pevné víře, zaslechne snad klapot mlýna, cupitání skřítků a broukavou píseň babky kořenářky, že louky tam stříbrně zvoní, že Svatošské skály jsou zbytkem města Hanse Heiliga a že rozeklané a všelijak zakulacené vrcholky Svatošských skal jsou svatebním průvodem, který zkameněl a že v tom má prsty právě ten Hans Heilig…
Dozvíte se, kdo to vlastně Hans Heilig byl (čtvrtý a poslední kníže duchů Země, Vody, Vzduchu a Ohně a navíc ještě knížetem trpaslíků, protože trpaslíci jsou na karlovarsku skoro vůbec nejdůležitější), kde býval Haid a kde žila smutná Hadwabl. A jak říká Zdeněk Šmíd - cesty nevedou jen prostorem.
23. září 2010
18. září 2010
Jičínské radní by Rumcajs vyhodil z okna aneb co se děje v Jičíně
/Tady všude by se mohlo stavět, že developeři.../Když jsem se podíval na územní plán města Jičína docela jsem se zděsil, po prostudování musím říci, že nesouhlasím se všemi spornými místy. Vůbec se mi zdá, že město poslední dobou činí takové kroky z kterých bude mít, respektive má prospěch zase jen určitá skupina lidí. Kterých? Nechť ať si laskavý čtenář sám domyslí. Město víceméně nebere ohled na lidi a jejich skutečné potřeby a dělá vše více méně jen pro sebe a pár vyvolených, přinejmenším to tak alespoň působí. Patrně město namítne, že mu přeci o lidi jde. Tak jak je tedy možné, že činí to co činí? Zdá se tedy, že hlavním cílem asi může být naplnit městskou pokladnu, což může být jistě chvályhodné a doufejme, že tak vedení města činí bez dalších postraních úmyslů. V každém případě tak činí bez ohledu na obyvatele města a jejich skutečné potřeby, což je zase velmi smutné. Ale když jde o Business musí jít city stranou. Důležité jsou cíle a ne způsoby jakým jich bude dosaženo. Ale co je městu po lidech že? V Jičíně se za posledních 10 let vykácelo hodně stromů a zabralo hodně ploch se zelení, že další zabírání okolí Čeřovky a Zebína a jiných lokalit mě už přijde nesmyslné a hodně tragické.. Když se člověk podívá na město Jičín z ptačí perspektivy, není v těsném okolí moc míst kam by člověk mohl vyrazit do přírody, aby měl na chvíli od města pokoj. Okolí Čeřovky a Zebína je právě ještě to jedno z mála míst v těsném sousedství Jičína, kam muže člověk jít a najít tam ještě klid a trošku zapomenout na civilizaci. Nehledě na to že pokud bude zrušena zahr. kolonie Žabínek mnoho lidí také přijde o jedinou možnost relaxace a odpočinku – většina lidí co tyto kolonie využívají řádku let, jsou totiž lidé z bytovek. Všude budou jen domy, domy, domy…zeleň žádná, ano jistě golfový park je také zeleň, ovšem se psem na procházku tam člověk asi nepůjde, už jen proto že ho tam se psem ani nepustí. O likvidaci zeleně v Jičíně víme své, stačí se podívat, jak ubývá zelených ploch a stromů a tohle by byla jen další rána. Místo aby se stavěly parky..staví se satelitní městečka kterážto jsou zase jen oázou plnou betonu. A proč, to je zcela jasné, z parku ani podobných věcí nekoukají žádné peníze, zatímco ze stavebních parcel ano.To je jediný zásadní důvod proč tam stavět. Lukrativní pozemky v klidu (zatím) za městem s výhledem na Zebín mají jistě svou cenu. A řekl bych že ne zrovna malou. S tím blízce souvisí i výstavba golfového hřiště. Nevím k čemu to bude dobré pro běžné občany, když tak obrovskou plochu budou moci navštěvovat zase jen ti co hrají golf, tak že zase to bude věc určena pouze pro hrstku lidí. Nebylo by spíše lepší kdyby tato místa mohla využívat naprostá většina lidí? V každém případě je mnohem příjemnější pohled na koně a louky než na jakási individua s kšiltovkami pobíhající po anglickém trávníku a cvrnkající do míčků. Z golfu bude ve výsledku mít zase užitek maximálně jen pár desítek lidí. Přijde mi to dost málo na to kolik to bude stát. Je ale možné, že golfové hřiště vznikne samo od sebe a zdarma. Pozemky kolem Zebína by se udržovat nějakým způsobem rozhodně měly (sad by měl rozhodně zůstat zachován), ale zároveň by měly také patřit všem. Což zase neznamená že tam musí hned vzniknout nějaký zábavní park. Mělo by to být místo kam by mohli chodit odpočívat a relaxovat všichni obyvatelé Jičína. Golfové hřiště rozhodně není ten nejlepší způsob jak se o toto území starat.Tak že potrženo sečteno, kolem Čeřovky vznikne dejme tomu 50 předražených jakýchsi pidi parcel, tak že možná zhruba 50 rodin tam najde s velkou pompou bydlení, 100 lidi najde zábavu na golfu a ten nepatrný zbytek občanů města třeba 5000 lidí bude mít prostě smůlu…Zatím jsou pozemky na této lokalitě atraktivní kvůli klidu a přírodě, ale v momentě kdy tam začnou vznikat nové stavby a silnice, začne se možná atraktivita vytrácet a přijde rozčarování. To už ale bude stejně pozdě. Protože příroda a i s tím onen klid za kterým mnozí na tato místa chodíme bude ztracen. Stačí se například podívat jak to vypadá na lokalitě Šibeňák - kdysi klidné místo a nyní klid žádný, budovy doslova nalepeny u sebe jak vlaštovčí hnízda, bez minima soukromí, ovšem lokalita Čeřovky a Zebína je mnohem cennější. "Satelity" jsou sice zajímavý nicméně hodně děsivý trend poslední doby, od kterého se pomalu začíná upouštět. Bohužel to pořád nezáleží na běžných lidech, ale spíše na developerských firmách jak se rozhodnou. V každém případě je to trend velmi špatný. V souvislosti s těmito tzv. "satelity" se mi vkrádá myšlenka o jakémsi paneláku či činžáku naležato. Vůbec mě napadá takový paradox…vedení města chce na jedné straně jednu malou zelenou kolonii zrušit a na straně druhé, zase jednu betonovou kolonii postavit. Bodejť by taky ne, z kolonie Žabínek město nic nemá, ačkoliv lidé z ní rozhodně užitek mají. "Je alespoň vidět že městu opravdu záleží na lidech a jejich zdraví hned na prvním místě. Alespoň už se lidé přeci nebudou zbytečně unavovat tou manuální prací a dýchat přeci ten hrozný vzduch který vane z luk". Je zkrátka milé že město tak dbá o zdraví svých občanů. Nicméně abych se vrátil k tématu, tato nová tzv. betonová kolonie bude mít ničivý dopad na ekologii prostředí, už jen proto že ve městě má vzniknout také množství dalších nesmyslných staveb, zbytečných silnic a záborů půdy, které pro klidný a zdravý život tady v Jičíně také rozhodně mnoho dobrého nepřinesou. Město by se mělo zamyslet nad těmito projekty, které pro zdravé a klidné bydlení ve městě rozhodně nejsou dobré. Bude to stát ohromné investice, ale užitek (jestli tedy vůbec nějaký bude) pro většinu občanů města bude dosti pochybný. Mám pocit, že jediný kdo na tomto může opravdu vydělat, je jen městská kasa a stavební firmy, nebo je tu ještě někdo další? Nevím. Když tak sleduji plány a konání vedení města, napadá mě, že První pražská defenestrace která se odehrála v neděli 30. července 1419 nebyla až tak špatným nápadem.
Tomáš
/článek napsal můj brácha - otiskuji v nezměněné podobě, jak jej dostali v místních novinách - jako odezvu na plány města s okolní krajinou. Osobně musím říct, že mmj. nápad s golfovým hřištěm je hodně velká zhovadilost. Ti nahoře v Jičíně už se snad totálně zbláznili. Golfový hřiště. Taková snobárna. Ví někdo kolik stojí golfový bag? Já jo. Nic pro běžného Čecha. To jen tak na okraj. Takže krajinka jen pro vyvolené....Čím dál lépe. Už mě dlouho takhle nikdo (s prominutím)nenasral....Mám chuť na to zasedání zajít taky. 20.9.2010 od 15.00/
A ještě jedna douška - v jičínských novinách se zvažuje, zda si vůbec mohou dovolit něco takového otisknout (No - uvidím - poradím se se šéfovou, na té vše záleží. Je to teď aktuální - v pondělí má být projednávání - třeba se s tím něco ještě i změní, kdoví...
red.)....přece jen, je to kritika vůči představitelům města a mohli by se třebas, ač nejmenováni, urazit....TOHLE JE SVOBODA PROJEVU??????? TOHLE JE DEMOKRACIE????? A to jde jen o přirovnání (viz defenestrace)!
red.)....přece jen, je to kritika vůči představitelům města a mohli by se třebas, ač nejmenováni, urazit....TOHLE JE SVOBODA PROJEVU??????? TOHLE JE DEMOKRACIE????? A to jde jen o přirovnání (viz defenestrace)!
PS: po malém boji článek nakonec vyjde v Jičínském deníku dnes, 21.9.2010. Další informace o situaci přinesu později, k dispozici mám záznam z jednání.
17. září 2010
Za divadlem...
Člověk vidí co vidět chce ale taky co vidět dokáže. Každá procházka může být cestou neznámým městem. Leckdy stačí jen pozvednout oči a mysl, podívat se výš...
16. září 2010
14. září 2010
10. září 2010
9. září 2010
7. září 2010
Světlo ve tmě (Half light, USA 2006)
Aneb co mi bylo pro dnešek doporučeno v mé půjčovně. Tam se ví, které atributy mi dělají dobře - takže roli hrála krajina a dům - zde Skotské pobřeží. Krom toho to vypadá dostatečně ponuře, takže by to mohl být dobrý podzimní filmový tip...
4. září 2010
1. září 2010
Co nás čeká....aneb dávno rozhodnuto: Eurabia
Kdo nevíte, co nás čeká a nemine, tak si přečtěte tento článek převzatý z www.eurabia.cz
EUrabia - budování euroarabského kalifátu
Autor: Benjamin Kuras Publikováno: 6.7.2006
Autor: Benjamin Kuras Publikováno: 6.7.2006
Proč v zakládacích dokumentech EU není ani zmínka o tom, že jejím základem je židovsko-křesťanská civilizace, jak jim vytýkají věřící v nových členských zemích? Z téhož důvodu, proč staré státy EU až na pár výjimek nedovolily občanům nových členských zemí stěhovat se tam za prací. Na odpověď se budete muset hodně hluboko nadechnout.
Aby neurazili a nerozzlobili Araby.
Co že mají Arabové co zakazovat nebo přikazovat svrchovaným svobodným Evropanům? Prakticky všechno – už od roku 1973. Šéfové EU už přes třicet let řídí EU k plnění arabských zájmů. Bez vědomí evropských občanů, k nimž se tyto informace teprve teď pomalu dostávají díky brilantně dokumentované studii švýcarské historičky egyptského původu jménem Bat Ye’or. Její titul „Eurabia“ se už sice stal běžně používaným termínem pro postupující islamizaci Evropy. Ale její kniha, vydaná v roce 2005 s podtitulkem „Evropsko-arabská osa“, Eurabii popisuje jako již pevně zakořeněnou a dobře fungující realitu, jejíž pilné instituce, placené z daní nic netušících evropských poplatníků, systematicky přetvářejí Evropu na součást středomořského arabsko-evropského islámského kalifátu. Jeho vnitřní politikou je kulturní a etnická islamizace Evropy, jeho zahraniční politikou je nový mocenský blok proti USA a Izraeli. To vše výměnou za výhody v obchodě s arabskými státy a nepřerušené dodávky ropy po ropné krizi 1973.
Oficiální název instituce provádějící politickou, ekonomickou, kulturní, vzdělávací a etnickou islamizaci Evropy je „Euro-arabský dialog“ (EAD) a jejími zakladateli byly tehdejší EHS a Arabská liga (AL). Má hlavní úřad v Paříži a zaměstnává několik stovek úředníků, včetně vysokých politických činitelů. Fungují ve třech výborech: Všeobecný, Pracovní a Koordinační. Předsedají jim společně činitelé EU a AL a pracují v ní vysocí odborníci na ekonomiku, business, ropu, politiku, kulturu, vzdělání a média. Jejím pracovním zadáním je evropsko arabská symbióza.
Na zakládací schůzi EAD v Paříži 31. června 1974 byla ze všech členských států EHS vytvořena „Evropská parlamentní asociace pro euro-arabskou spolupráci“, která v září téhož roku na konferenci v Damašku přijala od Arabské ligy pro svou zahraniční politiku tyto podmínky:
Bezpodmínečné stažení Izraele do hranic příměří z roku 1949. Arabská svrchovanost nad starým městem Jeruzalémem. Účast OOP a Arafata na všech jednáních. Tlak na USA, aby se distancovaly od Izraele a sjednotily svou politiku se zájmy arabských států. Naprosté a bezvýjimečné plnění těchto bodů jako podmínka arabské ekonomické spolupráce s Evropou.
To pro začátek. Jako odnož EAD se pak vytvořila „Parlamentní asociace pro euro-arabskou spolupráci“ (PAEAC) sdružující na dvě stovky západoevropských parlamentních poslanců. Ta vytvořila základ pro společnou celoevropskou proarabskou zahraniční politiku jako protiváhu k moci USA. Během let 1974 a 1975 PAEAC a EAD vypracovaly své základní principy:
V politice, kultuře a ideologii: Uznání „historického příspěvku arabské kultury k rozvoji Evropy“ a příspěvku, který evropské země stále ještě „mohou očekávat od arabské kultury, především v oblasti lidských hodnot“. Potřeba vytvářet „ přívětivější prostředí pro arabské přistěhovalce šířením arabské kultury a islámského náboženství v Evropě“. Povinnost evropských vlád „přistupovat ke kulturní složce euro-arabského dialogu v konstruktivním duchu a věnovat největší prioritu šíření arabské kultury v Evropě“. Odsouzení „sionistických tendencí nahrazovat v palestinských územích arabskou kulturu kulturou židovskou a tím zbavovat palestinský lid jeho národní identity.“ Povzbuzování mediálních a vzdělávacích pracovníků k „zlepšování veřejného mínění o arabském světě“.
V ekonomice: Vytváření „základních podmínek pro rozvoj arabského světa jako celku a zúžení technologické mezery, která odděluje arabské země od evropských“. Spolupráce v „jaderné technologii, financích, podnikání, vědeckém výzkumu, technologickém rozvoji, technickém a profesním výcviku, jaderné energii, plánování a stavbě měst a infrastruktur, industrializaci, dopravě, urbanizaci, zdravotnictví, školství, telekomunikacích a turismu“.
Samotné slovo Eurabia se objevilo poprvé jako název publikace propagující činnost EAD a jejích přidružených institucí. Ta zdůrazňovala „povinnost Evropanů chápat politické i ekonomické zájmy arabského světa“ a potřebu vytvářet „názorové klima příznivé Arabům“. A upozorňovala Evropany, že chtějí-li skutečně spolupracovat s arabským světem, „musí potvrzovat svoji důvěru v euro-arabské přátelství a úctu k tisíciletému příspěvku arabského světa k světové civilizaci“.
Tak se ekonomicky, politicky, kulturně a postupně i demograficky Evropa svázala s arabským světem smlouvami, institucemi a aktivitami, které z ní udělaly nástroj arabské politiky a propagace islámu, antiamerikanismu a antisemitismu. Spolupracuje na ní již tři desetiletí čile většina médiálních, kulturních a vzdělávacích institucí. O tom, jak úspěšně se jí daří přetvářet mysl Evropanů, svědčil v roce 2004 průzkum, v němž 60% označilo USA a Izrael za největší zdroje válečných konfliktů v celém světě.
Ochotně se na ní podílejí i některé křesťanské instituce vytvářením nové teologie zvané replacement theology. „Nahrazovacím“ prvkem v této theologii je odstraňování židovského prvku a společných židovsko-křesťanských hodnot. Ono to křesťanství, víte, nevzniklo z judaismu, nýbrž z islámu, jehož je jen pochybeným výkladem a do něhož se musí vrátit. Praotec Hebrejů Abrahám byl ve skutečnosti islámský prorok Ibrahim. Osvoboditel hebrejských otroků Mojžíš byl ve skutečnosti islámský prorok Musa. A křesťanský syn Boží Ježíš byl islámský prorok Isa, kterého perzekvovala jakási banda zvaná Židé, „potomci opic a prasat“. Tak dějiny monotheistického náboženství učí islám a tak se jim pomalu začíná učit Evropa.
A zde máte odpověď, proč nebylo možné – po bezmála dvaceti letech EAD – do dokumentů EU začlenit zmínku o civilizaci, která nikdy neexistovala.
Pro odpověď na tu druhou otázku si zalistujeme v projevu, který 13. října 2003 v Káhyře pronesl tehdejší prezident Evropské komise Romano Prodi o své vizi „euro-středomořské“ oblasti budované na základě „politiky přibližování“. A ve zprávě pro tuto příležitost na Prodiho příkaz vypracované pod názvem „Dialog mezi národy a kulturami euro-středomořské oblasti“.
Prodi v nich arabské partnery ujišťuje, že „rozšíření EU je velká příležitost, nikoli ohrožení.“ Že proarabská politika EU bude za své rozšíření na východ Arabské partnery kompenzovat. Že arabským partnerům poskytne stejný status jako svým novým členům. Že devět z patnácti členských států EU zamezí východním Evropanům přístup k pracovním příležitostem, aby mohly plnit své závazky ke svým „jižním partnerům“. A že islámské země budou mít nadále „přistěhovaleckou prioritu na další dvě či tři desetiletí“.
Proto dodnes nemůžete pracovat ve Francii, Itálii nebo Německu.
A budete-li si v Prodiho geniálním dokumentu listovat dál, najdete tam ještě toto:
„Nové členské státy EU by se samy mohly otevřít jižní muslimské imigraci.“
A k tomu prognózu, že muslimská imigrace do nových členských států a početní nárůst muslimů v Evropě „bude mít pozitivní účinky na vyhlídky pro imigraci a na postavení islámu v Evropě. Ukáží, že vznikl evropský islám, který rozptýlí představy o rozsáhlé islamizaci Evropy.“
Co že na tom všem Evropa získává a za jakou cenu?
Stručně by se to dalo shrnout takto: EAD a její přidružené instituce vytvořily některým Evropanům v arabském světě obrovský kšeft. Výměnou za to mu odevzdali duši, loajalitu a úslužnost celé Evropy, aniž by si od ní k tomu vyžádali svolení. Pravda, někteří z nich jistě chvilku upřímně doufali, že vliv bude vzájemný. Totiž že snad se od nich při tom muslimové naučí tolerovat alespoň něco z evropské demokracie, evropské kultury a jejích židovsko-křesťanských kořenů.
Jenže se stal pravý opak. A zatímco předtím muslimové Evropu nenáviděli jako povýšenou, dnes jí pohrdají jako méněcennou.
PS: Věděli jste to? Nejspíš ne - když se tento dokument podepisoval, ještě jsme v Uniii nebyli...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)