H. D. Thoreau Zimní procházka
„V zimě je příroda výstavní skříňkou zajímavostí.“
Celou noc vítr lehce šelestí v okenicích nebo s jemností pírka naráží do oken a občas si povzdechne, jako když letní vánek načechrá listí. Hraboš už spí ve své útulné chodbičce v zemi, sova se usadila v dutém stromě hluboko v bažinách a králík, veverka i liška se zabydleli. Hlídací pes leží klidně u krbu a dobytek tiše stojí v chlévě. I samotná země spí, jako by to nebyl její poslední, ale první spánek. Jen občas venku slabě zavrže nějaká cedule nebo zaskřípou v pantech dveře dřevěného domu a povzbudí osamocenou přírodu v její půlnoční práci. (…)
Zatímco však země dřímá, všechen vzduch ožívá snášejícími se lehounkými vločkami, jako by tu snad vládla nějaká severská Ceres a sypala všude po polích svá stříbřitá zrna.
Člověk spí a pak se náhle probudí do tiché reality zimního rána. Na parapetech leží sníh, hřejivý jako bavlna nebo peří; rozšířené okenní rámy a namrzlé tabulky skla propouštějí jemné a tlumené světlo, které přispívá k útulnu a dobré náladě uvnitř. Ranní ticho je úchvatné. Podlaha pod našima nohama zavrže, jakmile se pohneme k oknu, abychom nějakou jeho neojíněnou částí nahlédli ven do polí. Vidíme střechy obtěžkané břemenem sněhu. Z okapů a plotů visí sněhové stalaktity a ve dvoře zase stojí stalagmity pokrývající nějaké skryté jádro. Stromy a keře ze všech stran vzpínají své bílé paže k nebi a tam, kde bývaly zdi a ploty, vidíme fantastické tvary, které se s rozpustilým dováděním táhnou zšeřelou krajinou, jako kdyby příroda přes noc rozházela po polích svá nová díla jako vzory pro lidské umění.
Tiše zvedneme západku, otevřeme dveře, čímž necháme sběhovou návěj vpadnout dovnitř, a vykročíme abychom se postavili řezavému vzduchu. Hvězdy už ztratily část svého jasu a horizont vroubí pochmurný olověný opar. Zářivě rudé mosazné světlo na východě oznamuje příchod dne, zatímco krajina na západě je ještě potemnělá a přízračná, zahalená do ponurého podsvětního světla jako říše stínů.(…)
Otevřeme bránu a svižně vykročíme po opuštěné venkovské cestě. Suchý a křehký sníh nám křupe pod nohama a možná nás vyruší zřetelný skřípot dřevěných saní odjíždějících na vzdálený trh ode dveří nějakého čilého farmáře, kde stály celé dlouhé léto a snily svůj sen mezi třískami a špalky. Přes závěje a poprášená okna vidíme v dáli farmářovu časně zapálenou svíčku, která jako bledá hvězda vydává jediný paprsek, jako by si tam nějaká přísná ctnost odbývala svou ranní motlitbu. A jeden po druhém začínají z komínů mezi stromy stoupat sloupy kouře.(…)
Přestože zima bývá v kalendářích zobrazována jako stařec potýkající se s větrem a plískanicí a omotávající si kolem těla plášť, představujeme si ji spíš jako bodrého dřevorubce a teplokrevného mladíka, rozzářeného jako léto. Neprobádaná vznešenost bouřky pozvedává poutníkova ducha. Nezahrává si s námi, má v sobě přívětivou vážnost. V zimě žijeme víc vnitřně. Naše srdce se naznačují vřelostí a radostí jako chalupy pod závějemi sněhu, jejichž okna a dveře jsou napůl skryté, ale z jejichž komínů vesele stoupá kouř. Závěje, které nás uvězňují, zvyšují pocit pohodlí, jež skýtá dům, a za nejchladnějších dnů nám ke spokojenosti stačí sedět u krbu a dívat se komínem na oblohu. Užíváme si tichého a poklidného života, jakého se nám dostává ve vyhřátém koutě u komína (…). Dopřáváme si teď nikoliv orientální, ale severskou pohodu u hřejivých kamen a krbů a pozorujeme smítka prachu v paprscích slunce.(…)
U farmářova krbu teď začíná dlouhý zimní večer, kdy se myšlenky těch, co pobývají uvnitř svých domů toulají venku v dálavách a lidé jsou přirozeně i z nutnosti shovívaví a velkorysí ke všem živým tvorům. Nastává období spokojeného odolávání chladu, kdy farmář sklízí plody své práce a přemýšlí o tom, jak dobře se připravil na zimu, a lesknoucím se okenním sklem se v klidu dívá na „palác severského medvěda“, neboť bouře už skončila.
/úryvek z knihy Toulky přírodou, PASEKA 2010/
