Zpočátku se idylicky nazvané Věnečky Blandine Le Calletové (v překladu Alana Beguivina vydal HOST) jeví jako vcelku obyčejná sonda do jedné svatby. Na první pohled je možná jen trochu víc pompézní, a možná trochu víc snobská než obyčejně, ale pořád jen svatba. Na druhý pohled už zahlédneme přísnou a sešněrovanou středostavovskou etiketu, na další už je nám dopřáno vidět pod pečlivým dekorem všechny kostlivce ukrývané ve skříni a pod dokonalým povrchem trhliny.
Devět lidí - svatebčanů, hostů a dokonce samotný ženich s nevěstou tvoří mozaiku výpovědí o jedné svatbě. Každý vnímá něco jiného, každý má jiný úhel pohledu, každý hraje jinou roli.
Jaké pocity má jedna malá družička? Na co vzpomíná babička nevěsty? A na co její strýc? Jak vnímá svou svatbu a následné manželství pár, který má svůj velký za sebou právě tak dlouho, aby se do jejich vztahu pomalu vkradla rutina a nuda? A jak vidí svatbu ženich, který na ni pozve svou bývalou?
Zatímco mu jeho budoucí žena vysvětluje pravidla pravidlo jednoty děje, místa a času, které si dokonale sehrané mondénní podání žádá, dívá se na ni a nepoznává ji, nechápe, o čem mluví, a jeho svatba mu od té chvíle připadá jako představení, na které nebyl pozván.
Autorka se prostřednictvím svatebních hostů dotýká jak malých osobních bolestí a nejistot, tak i větších celospolečenských otázek. Jaké to je, když se na svatbě octne dítě s downovým syndromem a je přípustné, aby byla členka vážené rodiny a sestra nevěsty neprovdaná a navíc lesba?
Na postiženou holčičku se díváme očima jedné malé družičky, která svým dětským, ale ne však naivním pohledem sleduje ne příliš vlídné chování ostatních k ní, v druhém případě jde o vnitřní drama, které vyvrcholí veřejnou vzpourou hrdinky vůči přezíravé konformitě a konzervativismu.
Stěžejním prvkem a zároveň nejsilnějším tématem knihy, které prostupuje a poznamenává více osudů, je však úzkostlivě dodržovaná společenská hierarchie a dekorum, což se pochopitelně ne vždy daří.
Jean Philips vzpomíná na den, kdy rodičům oznámil, že se chystá vzít si Silvii, dceru dělníka a uklízečky. Na matku, jak křičí, že nepřichází v úvahu, aby se oženil s holkou ze škarpy. Na otce, jak ho umírněněji prosí, aby přehodnotil své rozhodnutí týkající se „té osoby“. Mluvili o mladé ženě, kterou nikdy neviděli…
Možnost sňatku příslušníka vyšších vrstev za člověka z chudších poměrů se nám s přihlédnutím k francouzským revolučním tradicím a proklamované rovnosti a bratrství, může zdát v pořádku, ale ve Francii 21. století je uvedená situace zjevně velkým společenským problémem. Vzhledem k tomu, že takové pohoršení je nám (prozatím) známo ještě tak z filmů pro pamětníky, o to mrazivější je zjištění, že v zemi galského kohouta je kastovnictví tohoto typu odrazem reálného života (o tom koneckonců svědčí i jiná, např. sociologická literatura, ne jen beletrie – viz. kniha Tři sociální světy Jana Kellera). Možná i právě proto je to v současné Francii aktuální téma, o čemž svědčí velký úspěch knihy tamtéž a její následné uvedení do filmové podoby.
