Chceme-li nazývat kraj, v němž žijeme svým domovem, musíme naslouchat jeho dechu. A domnívám se, že právě pověsti jsou oním dechem kraje, říká Zdeněk Šmíd ve své knize příběhů z Karlovarska a Loketska, Strašidla a krásné panny (Olympia).
Jsou to pověsti z dob, kdy se kraji říkalo Egerland, kdy tu žily Grétky a Uršuly, Frickové a Heinzové a s nimi jejich pohádky a jejich pověsti. S nimi se musíme už konečně jednou smířit, stejně jako s krajem tím, že přijmeme jejich dávné obyvatele a jejich příběhy. Čerty, trpaslíky, ale hlavně egerlanďáky.
Zdeněk Šmíd ve své knížce zpracoval a do dnešního jazyka převyprávěl nejen polozapomenuté německé příběhy a pověsti, ale i cenná vyprávění svého dědečka, krušnohorského Němce. - Ukázal mi horu, kde sídlily dřevěné panenky. Skály, jež skrývají poklad. Stráň plnou čarovného kvítí, otisk čertova kopyta, rokli, kde straší…Mluvili jsme šeptem a ohlíželi se zpátky. Trvalo to mnoho dní. Někdy se za řekou mihla rusalka. Blesklo stříbro pod kořeny buku. V soumraku zaržál lapkův kůň, ohnivý pes zavyl u cesty. Dědeček povídal a povídal. Jakoby tušil, že i on brzy odejde ke svým dědkům, jako všichni, ať zůstali či nezůstali. Že on, jeden z posledních, kteří věděli, nestačí předat svou zprávu o duši kraje.
- Dědeček patřil k těm lidem, kteří v Egerlandu a přilehlých horách opravdu bydlili. A věřme, nebyl to zlý lid. Plahočil se na polích a po lesnatých stráních, v porcelánkách a sklárnách vdechovali jedovatý prach. Co je pangermanismus nevěděli a německy mluvili především proto, že je to naučily maminky. Jejich předkové nepřišli na slovanské Sedlčansko šířit věčnou pochodeň němectví, ale z důvodů daleko prostších: věřili, že tu líp uživí rodinu. Že si postaví dům. Klučili lesy, ranami seker stloukali dřevěné chalupy, orali kamenitou půdu, rvali se s horami o každé zrnko ovsa, o každý brambor, báli se vrchnosti, báli se vichřice a tam, kde jejich vesnice narazily na českou řeč, ženili se a vdávaly s lidmi této řeči s takovou radostí, s jakou se vůbec lze ženit a vdávat. V podstatě tak činili ještě ve století devatenáctém. Navzdory velkoněmeckým idejím, Bismarckovi a zjizveným buršákům. Pak se to začalo kazit. Před první světovou válkou poněkud, ve válce silněji, po válce nadobro.
Díky humoru Zdeňka Šmída pak také nejsou tyhle egerlandské pověsti smutné ani vyčítavé, ale svěží a vtipné, ačkoliv je smutek a tesknota vlastností snad všech pověstí a legend. Přesto jsou to pověsti veselé, zrovna tak na podzimní podvečery a nebo výlety a budou bavit jak děti, tak dospělé. Až přijedete do Lokte, budete pak vědět, že ve stráních za městem lze najít kouzelnou jahodu: kdo ji zhltne v pevné víře, zaslechne snad klapot mlýna, cupitání skřítků a broukavou píseň babky kořenářky, že louky tam stříbrně zvoní, že Svatošské skály jsou zbytkem města Hanse Heiliga a že rozeklané a všelijak zakulacené vrcholky Svatošských skal jsou svatebním průvodem, který zkameněl a že v tom má prsty právě ten Hans Heilig…
Dozvíte se, kdo to vlastně Hans Heilig byl (čtvrtý a poslední kníže duchů Země, Vody, Vzduchu a Ohně a navíc ještě knížetem trpaslíků, protože trpaslíci jsou na karlovarsku skoro vůbec nejdůležitější), kde býval Haid a kde žila smutná Hadwabl. A jak říká Zdeněk Šmíd - cesty nevedou jen prostorem.
