Zygmunt Bauman, původem polský sociolog je dnes již žijící legendou (letos pětaosmdesátník). Každá jeho nová kniha je sledována se zájmem - jako málokomu jinému se mu totiž daří přesně (a kriticky) popsat a definovat svět a prostředí ve kterém žijeme a které si ať vědomě či nevědomě vytváříme. Jeho poslední kniha Umění života (Academia v překladu Zuzany Gabajové) de facto navazuje na nedávno vydané Tekuté časy – život ve věku nejistoty (vyšlo též v Academii). Z všeobecnějšího popisu „tekutého“ světa, kterým jsme s obklopili se nyní soustředí na člověka a na jeho odvěkou honbu za štěstím, která se jeví určující pro veškeré jeho současné konání. To, jak štěstí chápeme a čím pocit touhy po štěstí uspokojujeme mu nepřijde vůbec „šťastné“. Štěstí jsme si totiž zvykli uspokojovat především nákupem věcí a to je celé špatně – jisté je jen to, že tímhle štěstí nikdy nedosáhneme. Bauman si např. všímá, jak lehce se necháváme přesvědčovat, že růst štěstí souvisí s HDP a jak jednoduše se necháváme ovládat marketingovými specialisty – těm se povedlo nekomerční touhu po štěstí nejen standardizovat, ale i převést na peníze. Nechali jsme si namluvit, že růst životní úrovně a růst bohatství znamená větší štěstí. A Bauman je k těmto lžím nesmiřitelný. „Jediným sociálním ukazatelem, který podle všeho roste souběžně s úrovní bohatství, vlastně stejně rychle jako očekávaný a slibovaný subjektivní pocit štěstí je výskyt kriminality: vloupání a krádeže aut, distribuce drog, úplatkářství, korupce. A sílí také nepříjemný a tíživý pocit nejistoty, který lidé velmi nelibě snáší, natož aby s ním žili neustále.“ Bauman se zmiňuje také o výskytu deprese, o větší nehodovosti a hlavně o strachu, se kterým se v v rovnici o HDP počítá. Štěstí tedy nepochází z růstu bohatství (obsesi z „růstu růstu“ kritizoval už Václav Bělohradský), spíše naopak. Šťastní jsou v tomto případě ještě tak majitelé podniků, akcionáři, marketingové firmy, ale nikdy ne konzumenti. Na věci, které jsou opravdu zdrojem štěstí zapomínáme a to je špatně, protože jejich nákup nám nikdy štěstí nezpůsobí. Spíše naopak. Dnešní marketingové plány, kterými je obtočen každý výrobek se navíc starají o to, aby i takto pofidérní štěstí nevydrželo nikdy dlouho. Jak ale Bauman připomíná, v dobách před „marketingovou revolucí“ štěstí přece vždycky bylo v něčem jiném. Měli bychom si to připomenout. „Zhruba polovina toho, co má zásadní význam pro lidské štěstí nemá žádnou tržní hodnotu a nelze to koupit v obchodech.(…) Nekoupíte si lásku ani přátelství, rodinnou pohodu, sebeúctu z dobře vykonané práce, ocenění, sympatie ani respekt. Navíc – peníze stojí spoustu času a energie, které byste jinak mohli vynaložit na uvedené nekomerční a neprodejné „zboží“.
Kromě toho jak jsme si nechali změnit zdroj štěstí, tak jsme se marketingovými specialisty nechali připravit o schopnost čekat, odpočívat, být vynalézaví, umět zdolávat překážky. Místo toho jen dokážeme pracovat v monotónních zaměstnáních a obětovat dokážeme maximálně jen peníze, ne sebe. „Člověk dnes může kupovat drahé dary svým milovaným jako kompenzaci za nedostatek společně stráveného času a nedostatek příležitostí k rozhovorům, stejně jako za absenci nebo téměř úplnou absenci přesvědčivých projevů osobního zájmu, soucitu a péče. Ochota obětovat se byla zkomercionalizována.“ Stejný úpadek potkal i vztahy, dlouhodobé závazky a vazby. Zvykli jsme si preferovat vztahy nenáročné – jen potud, pokud trvá uspokojení. Se vším jsme si zvykli zacházet jako se zbožím.
Baumanova kniha je jakýmsi mementem i burcujícím poselstvím. Je o tom, co ztrácíme a co si necháme vnucovat a co si necháváme, omámení věcmi, tak lehce brát. Je o tom, co všechno v dnešní době obětujeme a ztrácíme výměnou za ono prchavé nic, za status, za značky.
Východiskem je odmítat, ačkoliv jak sám Bauman přiznává, v konzumní společnosti takový postoj vyžaduje pevnou vůli – ovšem vyplatí se a je možný. Stejný přístup ostatně nabízel již jím zmiňovaný Seneca, či filozof Václav Bělohradský. Lékem je vědomé omezování se, nejpřísnější cenzura vlastních potřeb. „Tajemství šťastného života spočívá ve spoutání vášní a povolení otěží mysli.“ Moudří na to již jistě přišli.
Kromě toho jak jsme si nechali změnit zdroj štěstí, tak jsme se marketingovými specialisty nechali připravit o schopnost čekat, odpočívat, být vynalézaví, umět zdolávat překážky. Místo toho jen dokážeme pracovat v monotónních zaměstnáních a obětovat dokážeme maximálně jen peníze, ne sebe. „Člověk dnes může kupovat drahé dary svým milovaným jako kompenzaci za nedostatek společně stráveného času a nedostatek příležitostí k rozhovorům, stejně jako za absenci nebo téměř úplnou absenci přesvědčivých projevů osobního zájmu, soucitu a péče. Ochota obětovat se byla zkomercionalizována.“ Stejný úpadek potkal i vztahy, dlouhodobé závazky a vazby. Zvykli jsme si preferovat vztahy nenáročné – jen potud, pokud trvá uspokojení. Se vším jsme si zvykli zacházet jako se zbožím.
Baumanova kniha je jakýmsi mementem i burcujícím poselstvím. Je o tom, co ztrácíme a co si necháme vnucovat a co si necháváme, omámení věcmi, tak lehce brát. Je o tom, co všechno v dnešní době obětujeme a ztrácíme výměnou za ono prchavé nic, za status, za značky.
Východiskem je odmítat, ačkoliv jak sám Bauman přiznává, v konzumní společnosti takový postoj vyžaduje pevnou vůli – ovšem vyplatí se a je možný. Stejný přístup ostatně nabízel již jím zmiňovaný Seneca, či filozof Václav Bělohradský. Lékem je vědomé omezování se, nejpřísnější cenzura vlastních potřeb. „Tajemství šťastného života spočívá ve spoutání vášní a povolení otěží mysli.“ Moudří na to již jistě přišli.
