30. srpna 2010
Private lives of Pippa Lee (USA 2009)
Dobrej film a skvělá Robin Wright Penn. Bohužel ale jen v DVD půjčovnách.
26. srpna 2010
Rok v Provenci - Peter Mayle (Olympia)
Rok v Provenci (vydala Olympia, v překladu Paula Millara) je přesně o tom, že někdy stačí koupit dům a popsat, co se kolem děje. A napsat taky o tom, jak ten dům dáváte dohromady, jak vás štvou řemeslníci, překvapují sousedi a jak se při tom všem těšíte, až bude hotovo. Přesně tohle před dvaceti lety udělal autor, Angličan, Peter Mayle.
Dům je vždycky důležitý, ale ještě důležitější je místo. Nekoupil si totiž dům ledaskde, ale přímo v Provenci. Říká se tomu splnit si svůj sen.
Jezdívali jsme sem poměrně často, turisté dychtící po každoroční dávce dvou či tří týdnů opravdového tepla a ostrého světla. Pokaždé, když jsme s loupajícími se nosy a s lítostí odjížděli, jsme si slibovali, že jednoho krásného dne se sem odstěhujeme. Snili jsme si o tom za dlouhých šedých zim a mokrých zelených let, a jak jsme si prohlíželi fotografie z dovolených, dychtili jsme jako narkomani po vesnických trzích a po vinicích a po tom, aby nás probouzelo slunce svítící oknem do ložnice. A náhle, vlastně i k našemu vlastnímu překvapení, jsme to udělali. Spáchali jsme to. Koupili jsme dům, brali hodiny francouzštiny, rozloučili se, odvezli naše dva psy a stali se cizinci.
A pak, krok za krokem, měsíc po měsíci, ve své knížce popsal jeden provensálský rok. Rok novopečeného majitele provensálské bastidy.
Cizinec je vždy nadán tím, že vidí běžné věci trochu jinak a to větší, barevnější, voňavější a vůbec si všimne toho, co oku místního leckdy unikne, přičemž co starousedlíkům nestojí za zmínku, vzbuzuje v cizinci nadšení. A tak je Mayleho Rok v Provence plný poznávání místních řemeslníků, sousedů (sousedi, jak jsme si uvědomili, nabývají na vsi zcela jiného významu než ve městě), zvyků, a nadšeného objevování městeček a přírody v Lubéronu (pohoří se celý rok zelená cedry, borovicemi a zakrslými duby...mezi skalami a pod stromy rostou divoké květiny, tymián, levandule a houby) . Mayle konečně také vidí Provence nejen za plného letního slunce, ale i na podzim a v zimě, kdy její atraktivita mizí (i když jen zdánlivě) – a vychutná si ji nejlépe asi zase jen cizinec.
Kromě klidu a prázdné krajiny má zima v Provenci své zvláštní aroma. Přichází s větrem a visí v čistém a svěžím duchu. Když chodíte v kopcích, můžete dům ucítit dříve, než jej spatříte. To díky vůni hořícího dřeva v kouři z neviditelného komínu. Pokaždé, když se večer vracíme se psy domů, zastaví náš pohled dolů do údolí, na klikyháky kouře stoupajícího ze statků, roztroušených kolem cesty do Bonnieux. Ten pohled mně připomíná teplo kuchyně a okořeněný guláš, a bez vyjímky dostanu hlad…
Zmínka o jídle u Mayleho totiž téměř nikdy nechybí. Při troše štěstí lze totiž Rok v Provenci nazvat i malým gurmánským průvodcem - autor představuje oblíbené restaurace a důvěrně čtenáře seznamuje s vybranými pochoutkami provensálské kuchyně, (nezapomeňme, že anglická kuchyně se s francouzskou nedá srovnat) ke kterým zcela jistě patřil i olej z vlastních oliv.
Peripetie s opravami domku se tak mísí s líčením přírody, svéráznými lidmi, a skoro i s vůněmi jídel, která autor popisuje a konzumuje.
Dům je vždycky důležitý, ale ještě důležitější je místo. Nekoupil si totiž dům ledaskde, ale přímo v Provenci. Říká se tomu splnit si svůj sen.
Jezdívali jsme sem poměrně často, turisté dychtící po každoroční dávce dvou či tří týdnů opravdového tepla a ostrého světla. Pokaždé, když jsme s loupajícími se nosy a s lítostí odjížděli, jsme si slibovali, že jednoho krásného dne se sem odstěhujeme. Snili jsme si o tom za dlouhých šedých zim a mokrých zelených let, a jak jsme si prohlíželi fotografie z dovolených, dychtili jsme jako narkomani po vesnických trzích a po vinicích a po tom, aby nás probouzelo slunce svítící oknem do ložnice. A náhle, vlastně i k našemu vlastnímu překvapení, jsme to udělali. Spáchali jsme to. Koupili jsme dům, brali hodiny francouzštiny, rozloučili se, odvezli naše dva psy a stali se cizinci.
A pak, krok za krokem, měsíc po měsíci, ve své knížce popsal jeden provensálský rok. Rok novopečeného majitele provensálské bastidy.
Cizinec je vždy nadán tím, že vidí běžné věci trochu jinak a to větší, barevnější, voňavější a vůbec si všimne toho, co oku místního leckdy unikne, přičemž co starousedlíkům nestojí za zmínku, vzbuzuje v cizinci nadšení. A tak je Mayleho Rok v Provence plný poznávání místních řemeslníků, sousedů (sousedi, jak jsme si uvědomili, nabývají na vsi zcela jiného významu než ve městě), zvyků, a nadšeného objevování městeček a přírody v Lubéronu (pohoří se celý rok zelená cedry, borovicemi a zakrslými duby...mezi skalami a pod stromy rostou divoké květiny, tymián, levandule a houby) . Mayle konečně také vidí Provence nejen za plného letního slunce, ale i na podzim a v zimě, kdy její atraktivita mizí (i když jen zdánlivě) – a vychutná si ji nejlépe asi zase jen cizinec.
Kromě klidu a prázdné krajiny má zima v Provenci své zvláštní aroma. Přichází s větrem a visí v čistém a svěžím duchu. Když chodíte v kopcích, můžete dům ucítit dříve, než jej spatříte. To díky vůni hořícího dřeva v kouři z neviditelného komínu. Pokaždé, když se večer vracíme se psy domů, zastaví náš pohled dolů do údolí, na klikyháky kouře stoupajícího ze statků, roztroušených kolem cesty do Bonnieux. Ten pohled mně připomíná teplo kuchyně a okořeněný guláš, a bez vyjímky dostanu hlad…
Zmínka o jídle u Mayleho totiž téměř nikdy nechybí. Při troše štěstí lze totiž Rok v Provenci nazvat i malým gurmánským průvodcem - autor představuje oblíbené restaurace a důvěrně čtenáře seznamuje s vybranými pochoutkami provensálské kuchyně, (nezapomeňme, že anglická kuchyně se s francouzskou nedá srovnat) ke kterým zcela jistě patřil i olej z vlastních oliv.
Peripetie s opravami domku se tak mísí s líčením přírody, svéráznými lidmi, a skoro i s vůněmi jídel, která autor popisuje a konzumuje.
Na to jídlo nikdy nezapomenu. Vlastně, abych to upřesnil, na těch několik jídle nikdy nezapomenu…
Dá se říci, že Peter Mayle si v Provence prostě je, jí a pije a pak o tom jen tak píše. Možná nic zvláštního, ale kniha se setkala se s nebývalým úspěchem a svému autorovi přinesla dokonce takovou popularitu, že svůj původní domek v Ménerbes byl nakonec nucen prodat (jeho fanoušci měli čas od času zvyk koupat se v jeho bazénu, či klepat kdykoliv na jeho dveře), a přestěhoval se jinam (do Lourmarinu) – kam přesně, to vědí jen místní, kteří spisovatele odmítají prozradit. Což mimo jiné znamená, že se stal vzácně součástí komunity - Provensálci hned tak každého mezi sebe nepřijmou. Ale snad neprodělali (aspoň někteří). Však se tam díky Mayleho jeho úspěšným knihám (o Provenci jich poté napsal ještě několik), které mohou docela dobře fungovat jako reklama, zvedly ceny nemovitostí nejméně o 100%. Mayle si tak díky Provenci spolu s domem zařídil i světovou proslulost a nic na tom nemění fakt, že knížka de facto vznikla jako zoufalý čin na apel vydavatele.
Z českých spisovatelů o Provenci moc hezky psal mmj. Miroslav Horníček (Jak hledat slunce - Panorama Praha, 1980 a Listy z Provence - ADART Louny, 2000), ale nevýhodou bylo, že v kraji, který tolik obdivoval, nikdy nežil. Vnímal jej jen jako tesklivý projíždějící, který tuší, že jeho dny tam jsou sečteny.
Dá se říci, že Peter Mayle si v Provence prostě je, jí a pije a pak o tom jen tak píše. Možná nic zvláštního, ale kniha se setkala se s nebývalým úspěchem a svému autorovi přinesla dokonce takovou popularitu, že svůj původní domek v Ménerbes byl nakonec nucen prodat (jeho fanoušci měli čas od času zvyk koupat se v jeho bazénu, či klepat kdykoliv na jeho dveře), a přestěhoval se jinam (do Lourmarinu) – kam přesně, to vědí jen místní, kteří spisovatele odmítají prozradit. Což mimo jiné znamená, že se stal vzácně součástí komunity - Provensálci hned tak každého mezi sebe nepřijmou. Ale snad neprodělali (aspoň někteří). Však se tam díky Mayleho jeho úspěšným knihám (o Provenci jich poté napsal ještě několik), které mohou docela dobře fungovat jako reklama, zvedly ceny nemovitostí nejméně o 100%. Mayle si tak díky Provenci spolu s domem zařídil i světovou proslulost a nic na tom nemění fakt, že knížka de facto vznikla jako zoufalý čin na apel vydavatele.
Z českých spisovatelů o Provenci moc hezky psal mmj. Miroslav Horníček (Jak hledat slunce - Panorama Praha, 1980 a Listy z Provence - ADART Louny, 2000), ale nevýhodou bylo, že v kraji, který tolik obdivoval, nikdy nežil. Vnímal jej jen jako tesklivý projíždějící, který tuší, že jeho dny tam jsou sečteny.
Mám Provence rád. Mám ji - dovolte abych zopakoval to hříšné slovo - jako své rodiště. Jen na dvou místech mívám ten nezaměnitelný pocit příslušnosti a návratu: ve svém skutečném rodišti a v Provenci. Jsou ještě kraje, které bych chtěl poznat. Jsou také kraje, které - při vší jejich kráse - mne nelákají, ale Provence mě bude lákat vždycky.
V jeho knihách je cítit stejné okouzlení jako u Petera Maylea, jen je mnohem poetičtější – co ale taky zbývá, na praktické problémy při krátkém pobytu nikdy ani dojít nemůže. Jeho Provence je jiná a přesto je to stejný kousek z oblíbeného koláče. Provence Petera Maylea je každodenní, poetická i praktická, denní chléb člověka, který si v Provenci spokojeně žije přes dvacet let a dostává ji z první ruky. Kdo ví, jak by psal Miroslav Horníček, kdyby býval měl tu šanci v Provenci žít?
PS:
Momentálně je aktivní obyvatelkou Provence konečně i Češka – malířka Lenka Horňáková-Civade, která spolu se svým francouzským (provensálským) manželem pustila před deseti lety do oprav provensálského zámečku Quentin v Saignonu. Jak to někdy bývá (závist a nepřejícnost není výsadou Čech, jak si někteří Češi myslí), dnes už bydlí jinde, ale o svých zkušenostech s Provencí a tom, jak se dává dohromady zámek, napsala knížku – Provence jako sen (NLN 2010). Lenku Civade (a rozhovor s ní) pak zmiňuje ve své knize Obrázky z Provence podruhé (vydal Gutenberg 2008) Jan Šmíd.
(na fotografii je Mayleho původní dům v Ménerbes)
24. srpna 2010
Skotská romance - Katie Ffordeová (Olympia 2010)
Skotská romance (vydala Olympia, v překladu Marianny Baldwin) by mohla být jednoduchou oddechovou literaturou pro ženy, ale jen v případě, že by tento příběh situovaný do skotské vysočiny napsal někdo jiný a ne Katie Ffordeová. Autorka se totiž ve svých dílech soustředí na akci, spád a nikoho nešetří – své hrdinky staví do situací, kdy si musí plivnout do dlaní a vyrazit do boje (např. v „Téměř perfektní“ dosadí svou hrdinku, architektku, do rozpadajícího se domu). Nutí je nejen přemýšlet jak dál v osobním životě a postarat se o sebe ale i tom, jak začít nový podnik a postavit se na vlastní nohy, ať byla výchozí pozice jakákoliv. Do každé své knihy ovšem také nezapomene vložit přesný návod, jak na to (včetně toho, jak se zbavit nepříjemného mužského) a když je nejhůř, nikdy nezapomene mít po ruce kamarádku s kávou.
Skotská romance to vše obsahuje a krom toho je částečně také sociálním thrillerem, což je v současné době víc než záslužné a je milé, když vám někdo prostřednictvím (přiměřeně) zamilovaného příběhu naservíruje i něco dalšího.
Ffordeová tentokrát svou hrdinku, 27 letou Jenny, pracující jako virtuální asistentka (tip na práci) pošle do studeného Skotska zjistit, co je příčinou špatného fungování rodinné přádelny. Jenny jede aby si dokázala, že to dokáže a doma nechává krachující vztah přesně z těch důvodů, aby ve Skotsku potkala někoho mnohem zajímavějšího.
Ubytování najde v obstarožním hradě majitelů továrny – spolu s podivínskou majitelkou, její ušlápnutou dcerou a synem. Je jasné, že příjezd cizí osoby bez vazeb k rodině a poměrům pomůže vyřešit nejen situaci v podniku (s Jenny přijíždí důvtip i kreativita) ale i v rodině samotné. Situace je na obou místech zoufalá, ale ještě ne beznadějná. Na místě pak Jenny působí vůbec jako deux ex machina - prvek, který vše uvede do pohybu.
Je potřeba veškerého umu a představivosti, aby se léty pokřivené a zkamenělé vztahy v rodině narovnaly, a aby neprosperující podnik, přestal vyrábět co nikdo nechce. Stačí jako vždy málo - někdo, kdo je odjinud s čerstvým, ničím nezastřeným pohledem na věc. Je to přece maličkost: vyhrát boj s despotickou majitelkou, s myšlením lidí, s předsudky, sebepodceňováním (z uťáplé dcery např. udělat hlavní designérku), s všudypřítomným popíjením whisky (ve Skotsku ji podle Ffordeové podávají místo čaje) a máte vyhráno – rodinné vztahy zachráněny (aspoň částečně) a přádelny rovněž. Při té příležitosti se něco dozvíte o lamách alpakách, o slavnostech venkovské buržoazie a romantice skotských hor – to vše jen tak namátkou, jako bonus. Vše se hezky střídá jako náplň v sendviči.
V románech Katie Ffordeové se pořád něco děje, ale naštěstí s mírou, a tak je tomu i u Skotské romance. Scéna není přeplácaná lacinými výjevy (až na jednu vyjímku – viz Henry a jeho příjezd = je to ještě větší blbec, než by člověk doufal, ale snad proto je pro Jenny jednodušší ho opustit). Děj hezky odsýpá, osob je tak akorát a popis skotské krajiny potěší. Důležitým prvkem je také humor, kterým svou hrdinku vybaví a díky jejímu vypravěčskému talentu máte dokonce chvílemi pocit, že jste přímo tam, ve filmovém přepisu.
Romány tohoto typu nejsou zrovna hádankou na téma jak to asi dopadne – šťastný konec se předpokládá, ale jak se říká – důležitá je cesta, ne cíl a ta je ve Skotské romanci příjemná.
Docela ráda si přečtu další kousek od stejné autorky. Čekat ostatně nebudu dlouho –v nakladatelství Olympia brzy vyjdou Milostné dopisy.
Skotská romance to vše obsahuje a krom toho je částečně také sociálním thrillerem, což je v současné době víc než záslužné a je milé, když vám někdo prostřednictvím (přiměřeně) zamilovaného příběhu naservíruje i něco dalšího.
Ffordeová tentokrát svou hrdinku, 27 letou Jenny, pracující jako virtuální asistentka (tip na práci) pošle do studeného Skotska zjistit, co je příčinou špatného fungování rodinné přádelny. Jenny jede aby si dokázala, že to dokáže a doma nechává krachující vztah přesně z těch důvodů, aby ve Skotsku potkala někoho mnohem zajímavějšího.
Ubytování najde v obstarožním hradě majitelů továrny – spolu s podivínskou majitelkou, její ušlápnutou dcerou a synem. Je jasné, že příjezd cizí osoby bez vazeb k rodině a poměrům pomůže vyřešit nejen situaci v podniku (s Jenny přijíždí důvtip i kreativita) ale i v rodině samotné. Situace je na obou místech zoufalá, ale ještě ne beznadějná. Na místě pak Jenny působí vůbec jako deux ex machina - prvek, který vše uvede do pohybu.
Je potřeba veškerého umu a představivosti, aby se léty pokřivené a zkamenělé vztahy v rodině narovnaly, a aby neprosperující podnik, přestal vyrábět co nikdo nechce. Stačí jako vždy málo - někdo, kdo je odjinud s čerstvým, ničím nezastřeným pohledem na věc. Je to přece maličkost: vyhrát boj s despotickou majitelkou, s myšlením lidí, s předsudky, sebepodceňováním (z uťáplé dcery např. udělat hlavní designérku), s všudypřítomným popíjením whisky (ve Skotsku ji podle Ffordeové podávají místo čaje) a máte vyhráno – rodinné vztahy zachráněny (aspoň částečně) a přádelny rovněž. Při té příležitosti se něco dozvíte o lamách alpakách, o slavnostech venkovské buržoazie a romantice skotských hor – to vše jen tak namátkou, jako bonus. Vše se hezky střídá jako náplň v sendviči.
V románech Katie Ffordeové se pořád něco děje, ale naštěstí s mírou, a tak je tomu i u Skotské romance. Scéna není přeplácaná lacinými výjevy (až na jednu vyjímku – viz Henry a jeho příjezd = je to ještě větší blbec, než by člověk doufal, ale snad proto je pro Jenny jednodušší ho opustit). Děj hezky odsýpá, osob je tak akorát a popis skotské krajiny potěší. Důležitým prvkem je také humor, kterým svou hrdinku vybaví a díky jejímu vypravěčskému talentu máte dokonce chvílemi pocit, že jste přímo tam, ve filmovém přepisu.
Romány tohoto typu nejsou zrovna hádankou na téma jak to asi dopadne – šťastný konec se předpokládá, ale jak se říká – důležitá je cesta, ne cíl a ta je ve Skotské romanci příjemná.
Docela ráda si přečtu další kousek od stejné autorky. Čekat ostatně nebudu dlouho –v nakladatelství Olympia brzy vyjdou Milostné dopisy.
Obsahuje : Skotsko, přádelny, lamy, vlnu, tartan, skotské sukně a skotskou (whiskey).
20. srpna 2010
Coco Chanel & Igor Stravinsky (FR 2009)
Zajímalo by mě, zda to budou promítat v ČR...Jedna Coco je možná na Čechy ažaž.
15. srpna 2010
Thoreau: Toulky přírodou /úryvek/
I pro toho nejunavenějšího poutníka na té nejprašnější cestě však existuje útěcha, že stezka, jejíž křivky jeho nohy opisují, dokonale symbolizuje lidský život – jednou stoupá do kopců, jindy zase klesá do údolí. Z vrcholků hor se tulák dívá na nebeskou klenbu a na obzor, z údolí potom opět vzhlíží vzhůru k výšinám. Stále ještě kráčí po vyšlapaných cestách, a i když je třeba znavený a ušlý, přece získává opravdové zkušenosti.
Poté co jsme opustili řeku Nashua, změnili jsme trochu trasu naší cesty, a zrovna když slunce zapadalo, došli jsme do Stillriver Village v západní části Harvardu. Z tohoto místa, které leží na severu na západních svazích téhož pohoří, v němž jsme u sousedního města strávili přede dvěma dny poledne, je krásný výhled na siluety hor, jejichž velkolepost nic nepřekoná. V té chvíli zde vládl takový klid, jakoby se snad i samotná úbočí kopců radovala z pohledu na tuto scenérii. Jak jsme pomalu pokračovali dál, ohlíželi se zpět na krajinu, kterou jsme prošli, a poslouchali večerní píseň drozda, neubránili jsme se srovnání klidného rozpoložení přírody se shonem a netrpělivostí člověka. Jeho slova a činy vždy předznamenávají blízkost nějaké krize, zatímco ona je věčně tichá a skromná.
Teď když jsme se navrátili k pomíjivému životu v nížině, pokusme se do ní vnést trochu horské majestátnosti. Zapamatujme si, mezi jakými zdmi se nacházíme, a pochopíme, že i tento plochý život má svůj vrchol, a také proč při pohledu z vrcholků hor mají i ta nejhlubší údolí modravý nádech. Stejně tak budeme vědět, že povznesení se nám může dostat v každé chvíli, jelikož žádná část země není tak hluboko, aby z ní nebylo vidět na nebeskou klenbu, a aby se nám naskytl výhled na ničím nepřerušený obzor, stačí, staneme-li na vrcholku svých chvil.
Poté co jsme opustili řeku Nashua, změnili jsme trochu trasu naší cesty, a zrovna když slunce zapadalo, došli jsme do Stillriver Village v západní části Harvardu. Z tohoto místa, které leží na severu na západních svazích téhož pohoří, v němž jsme u sousedního města strávili přede dvěma dny poledne, je krásný výhled na siluety hor, jejichž velkolepost nic nepřekoná. V té chvíli zde vládl takový klid, jakoby se snad i samotná úbočí kopců radovala z pohledu na tuto scenérii. Jak jsme pomalu pokračovali dál, ohlíželi se zpět na krajinu, kterou jsme prošli, a poslouchali večerní píseň drozda, neubránili jsme se srovnání klidného rozpoložení přírody se shonem a netrpělivostí člověka. Jeho slova a činy vždy předznamenávají blízkost nějaké krize, zatímco ona je věčně tichá a skromná.
Teď když jsme se navrátili k pomíjivému životu v nížině, pokusme se do ní vnést trochu horské majestátnosti. Zapamatujme si, mezi jakými zdmi se nacházíme, a pochopíme, že i tento plochý život má svůj vrchol, a také proč při pohledu z vrcholků hor mají i ta nejhlubší údolí modravý nádech. Stejně tak budeme vědět, že povznesení se nám může dostat v každé chvíli, jelikož žádná část země není tak hluboko, aby z ní nebylo vidět na nebeskou klenbu, a aby se nám naskytl výhled na ničím nepřerušený obzor, stačí, staneme-li na vrcholku svých chvil.
(Toulky přírodou, H.D.Thoreau, 2010 Paseka.)
10. srpna 2010
9. srpna 2010
5. srpna 2010
3. srpna 2010
Mrazení
Mrazení Meggie Stiefvaterové (vydalo Argo v překladu Dominiky Křesťanové) by bylo jen komorním poetickým příběhem zamilované dvojice nebýt drobného fantaskního detailu – v hlavní roli je tady vlk(odlak). Ten se jednou za rok se na pár týdnů už po několik let mění v člověka-Sama. Je k tomu potřeba jen vyšší teplota. S postupem let však tato schopnost slábne a jednoho dne to bude proměna poslední. Právě v momentě své lidské podoby, a v okamžiku kdy je postřelen, se mladý muž-vlk setká s dívkou Grace, kterou kdysi zachránil před vlky ze své smečky a která od té doby hledá jeho vlčí oči v lese za domem. Nyní dívce zbývá jen vymyslet jak vlka navždy uchovat v jeho lidské podobě. A teplota klesá…
Ačkoliv se může zdát, že kniha těží z momentální popularity upírské ságy Twilight, společný má pouze milostný příběh a výskyt vlkodlaků. Tím podobnost končí – a zbývá-li nějaká inspirace, spíš by zaváděla k filmu Vlk (USA, 1994).
Ač je román díky postavě vlkodlaka Sama zařazen do fantasy žánru, zbytek scény nic fantaskního nepotřebuje. Prvky jako např. romantické prostředí lesa, příšeří, večerní smrákaní, podzimní barvy a k tomu odpovídající nálady - to vše pracuje spolehlivě samo a působivě dramatizuje jednotlivé obrazy. Pocit samoty, touhy, vzhlížení k lesu kde žije on, vlk. Ve vyprávění se střídají Sam a Grace stejně jako racionalita jednoho a emocionalita druhého.
Tak jako v případě jiných úspěšných příběhů, má i tento již své pokračováníi (v Americe pod názvem Linger, které v ČR vyjde v nakladatelství Argo v lednu 2011) a momentálně autorka pracuje na díle třetím a posledním – aby završil zamýšlenou vlčí trilogii. Osobně mohu říci, že se na další pokračování velmi těším - hodiny mezi člověkem a vlkem byly pro mě tak napínavé, že jsem to přečetla najednou a spát šla až ve čtyři ráno.
Mrazení je sice v pořadí teprve třetí knížkou Maggie Stiefvaterové, ale už se jí podařilo stát se jednou z momentálně nejprodávanějších knih – alespoň podle žebříčku New York Times. Její úspěch je o to kurióznější, že se psaní stalo autorce tak trochu východiskem z nouze – nebyla žádná šance na dobře placenou práci, navíc takovou, kde by se dalo sedět v pyžamu, či tzv. čas od času koukat do blba - to je dovoleno jen spisovatelům, hudebníkům nebo umělcům, jak píše na svých stránkách. A tak začala psát. Nyní žije ve Virginii, pracuje z domova, možná i v pyžamu a je obklopena divočinou – snad právě proto se jí tak dobře daří popisovat pohledy z okna k lesa a možná právě tam někdy už zahlédla i vlka, který ji inspiroval k napsání příběhu.
Ačkoliv se může zdát, že kniha těží z momentální popularity upírské ságy Twilight, společný má pouze milostný příběh a výskyt vlkodlaků. Tím podobnost končí – a zbývá-li nějaká inspirace, spíš by zaváděla k filmu Vlk (USA, 1994).
Ač je román díky postavě vlkodlaka Sama zařazen do fantasy žánru, zbytek scény nic fantaskního nepotřebuje. Prvky jako např. romantické prostředí lesa, příšeří, večerní smrákaní, podzimní barvy a k tomu odpovídající nálady - to vše pracuje spolehlivě samo a působivě dramatizuje jednotlivé obrazy. Pocit samoty, touhy, vzhlížení k lesu kde žije on, vlk. Ve vyprávění se střídají Sam a Grace stejně jako racionalita jednoho a emocionalita druhého.
Tak jako v případě jiných úspěšných příběhů, má i tento již své pokračováníi (v Americe pod názvem Linger, které v ČR vyjde v nakladatelství Argo v lednu 2011) a momentálně autorka pracuje na díle třetím a posledním – aby završil zamýšlenou vlčí trilogii. Osobně mohu říci, že se na další pokračování velmi těším - hodiny mezi člověkem a vlkem byly pro mě tak napínavé, že jsem to přečetla najednou a spát šla až ve čtyři ráno.
Mrazení je sice v pořadí teprve třetí knížkou Maggie Stiefvaterové, ale už se jí podařilo stát se jednou z momentálně nejprodávanějších knih – alespoň podle žebříčku New York Times. Její úspěch je o to kurióznější, že se psaní stalo autorce tak trochu východiskem z nouze – nebyla žádná šance na dobře placenou práci, navíc takovou, kde by se dalo sedět v pyžamu, či tzv. čas od času koukat do blba - to je dovoleno jen spisovatelům, hudebníkům nebo umělcům, jak píše na svých stránkách. A tak začala psát. Nyní žije ve Virginii, pracuje z domova, možná i v pyžamu a je obklopena divočinou – snad právě proto se jí tak dobře daří popisovat pohledy z okna k lesa a možná právě tam někdy už zahlédla i vlka, který ji inspiroval k napsání příběhu.
/úryvek/
Vídala jsem ho pak zase, vždycky když uhodila zima. Stál na okraji lesa za naším domem a nespouštěl ze mě žluté oči, kdykoliv jsme dolévala vodu do pítka pro ptáky nebo vynášela smetí, ale nikdy nepřišel blíž. Na pomezí dne a noci, v době, která se v Minnesotě táhne za dlouhých zimních měsíců do nekonečna, jsem neslézala ze zmrzlé houpačky z uřízlé pneumatiky, dokud jsem na sobě neucítila jeho pohled. A časem, když už jsem na houpání byla moc velká, jsem vždycky vyšla na zadní verandu a pomalu, bez hlesu zamířila jeho směrem, ruku napřaženou před sebe s obrácenou dlaní vzhůru, oči sklopené. Ode mě ti nic nehrozí. Snažila jsem se mluvit jeho řečí. Ale ať jsem čekala sebetrpělivěji, ať jsem se sebevíc snažila dostat se k němu blíž, vždycky se mi rozplynul v podrostu dřív, než jsem stačila překonat vzdálenost, která nás dělila.
Nikdy jsem se ho nebála. Byl dost mohutný, aby mě strhnul z houpačky, dost silný, aby mě srazil k zemi a odtáhl do lesa. Ale divokost skrytá v těle se mu nikdy neobjevila v očích. Dobře jsem si vzpomínala na jeho upřený pohled, na oči hrající všemi odtíny žluté, a necítila jsem strach. Věděla jsem, že by mi neublížil. Chtěla jsem, aby věděl, že ani já bych neublížila jemu. A tak jsem čekala. Čekala jsem.
A čekal i on, třebaže jsem nevěděla na co. Měla jsem pocit, jako bych to byla jen já, kdo vychází vstříc. Ale byl vždycky nablízku. Díval se, jak se na něj dívám. Nikdy ani o vlásek blíž, a zároveň nikdy dál.
Šest let to probíhalo stejně, podle neměnného vzorce: v zimě zneklidňující přítomnost vlků a jejich ještě víc zneklidňující nepřítomnost v létě. Nikdy jsem se nad tou pravidelností nijak zvlášť nezamýšlela. Myslela jsem, že to jsou vlci. Prostě vlci.
2. srpna 2010
1. srpna 2010
Momentálně rozečteno ...
Blecher, Jsou i jiní lidé: Čte se to blbě, musím se nutit. Strašně kličkuje, ačkoliv by něco řekl, spousta dekoru, ale žádný tvar, žádné sdělení. Je to několik podivných povídek, které mají jakoby zajímavé jádro, ale okolo jádra je vzduchoprázdno. Autor sice učí tvůrčí psaní (což snad neznamená, že musí taky publikovat), ale tyhle věci měl spíš ještě nechat ležet v šuplíku a vydat svoji další věc, tak jak to bejvá…Novou, kterou ještě teda asi nenapsal, ale měl by, aby nemusel vydávat tohle svoje prvocvičení….Fakt mám z toho takovej pocit.
Má to být o špatné komunikaci, ale nedivím se, když lidi nemají co říct. Jako Blecher. (a to je jinak vcelku přijemnej pán – měla jsem možnost s ním mluvit osobně). Teď ještě co o tom napsat a neurazit...
Thoreau, Toulky přírodou: Tak do tohoto se nutit nemusím vůbec, ale zase na to potřebuju víc klidu, neboť si potřebuju při četbě podtrhávat (a taky hlouběji přemýšlet),a to nejde v metru atp., jdu s ním tedy lesem, představuju si jakej by asi tak měl hlas (Bartošky?). Thoreau byl docela fešák, říká se, že po něj jela i L.M. Alcottová (co napsala Malé ženy a bydlela taky v Concordu). Jenže Henry neměl o baby zájem. Měl zájem o les a dělat si svoje. Dobře věděl, že ženská by ho nejspíš zatáhla do těžký konformity.
Chůze. Spousta úžasných definic…a to jsem teprve na začátku.
Stamm, Agnes: Svěží poetická novelka, ačkoliv je Stamm tak trochu skoupý se rozpovídat, čte se skoro sama (jednoho Stamma už mám přečteného, takže už znám jeho styl). Např. v metru či tramvaji (kapitoly krátké a tak akorát, abych dojela a ještě si početla) a je dost hubená na to, aby se nepronášela. Důležité je tam místo, přičemž já ráda čtu popisy míst. Resp. Místopisy míst….Mrakodrap, Chicago, studentský byt, knihovna, podzimní ulice. Počátek. Lovestory? Úplně to vidím…
Irving, Žízeň po životě: S Vincentem je to na delší trať. Čtu ho průběžně – už jsem v polovině, takže dostatečně v obraze. Jen ho nesmím nechat ležet dlouho, aby se mi nevytrácely detaily. Přímočarý styl – syrový popis Vincentova tvrdého dokazování všem blbcům kolem, že je malířem. Kreslířské pokusy, odrazování, nepochopení okolí – např. vesničanů. Pořád odněkud klacky pod nohy. Tvrdá, krutá cesta génia. Podmanivé tím, že je to skoro autobiografie. Psáno totiž podle dopisů Vincenta bratru Theovi. Ty by mě zajímaly, ale v češtině nevyšly - v angličtině je měly ve VanGoghově muzeu v Amsterdamu. Příště už nebudu váhat a koupím si je.
Má to být o špatné komunikaci, ale nedivím se, když lidi nemají co říct. Jako Blecher. (a to je jinak vcelku přijemnej pán – měla jsem možnost s ním mluvit osobně). Teď ještě co o tom napsat a neurazit...
Thoreau, Toulky přírodou: Tak do tohoto se nutit nemusím vůbec, ale zase na to potřebuju víc klidu, neboť si potřebuju při četbě podtrhávat (a taky hlouběji přemýšlet),a to nejde v metru atp., jdu s ním tedy lesem, představuju si jakej by asi tak měl hlas (Bartošky?). Thoreau byl docela fešák, říká se, že po něj jela i L.M. Alcottová (co napsala Malé ženy a bydlela taky v Concordu). Jenže Henry neměl o baby zájem. Měl zájem o les a dělat si svoje. Dobře věděl, že ženská by ho nejspíš zatáhla do těžký konformity.
Chůze. Spousta úžasných definic…a to jsem teprve na začátku.
Stamm, Agnes: Svěží poetická novelka, ačkoliv je Stamm tak trochu skoupý se rozpovídat, čte se skoro sama (jednoho Stamma už mám přečteného, takže už znám jeho styl). Např. v metru či tramvaji (kapitoly krátké a tak akorát, abych dojela a ještě si početla) a je dost hubená na to, aby se nepronášela. Důležité je tam místo, přičemž já ráda čtu popisy míst. Resp. Místopisy míst….Mrakodrap, Chicago, studentský byt, knihovna, podzimní ulice. Počátek. Lovestory? Úplně to vidím…
Irving, Žízeň po životě: S Vincentem je to na delší trať. Čtu ho průběžně – už jsem v polovině, takže dostatečně v obraze. Jen ho nesmím nechat ležet dlouho, aby se mi nevytrácely detaily. Přímočarý styl – syrový popis Vincentova tvrdého dokazování všem blbcům kolem, že je malířem. Kreslířské pokusy, odrazování, nepochopení okolí – např. vesničanů. Pořád odněkud klacky pod nohy. Tvrdá, krutá cesta génia. Podmanivé tím, že je to skoro autobiografie. Psáno totiž podle dopisů Vincenta bratru Theovi. Ty by mě zajímaly, ale v češtině nevyšly - v angličtině je měly ve VanGoghově muzeu v Amsterdamu. Příště už nebudu váhat a koupím si je.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)