Spisovatelka Anne Brontëová (1820-1849) stihla za svůj krátký život napsat jen dvě novely – Agnes Greyovou a Dvojí život Heleny Grahamové. Zatímco druhá z nich vyšla již několikrát (naposledy ji vydalo Naše vojsko v roce 1995), první z nich, Agnes Greyová (vydal DARANUS, přeložil Tomáš Tulinger), vyšla v češtině poprvé teprve nedávno. Nad knihou, která vypráví o strastech vychovatelky malých aristokratů a kterou bychom mohli docela dobře pokládat téměř za autobiografickou – v Agnes Greyové Anna detailně čerpá ze svých vlastních zkušeností, v době jejího vzniku nakladatelé ohrnovali nos. Možná, že na tehdejší dobu si v jejich očích dovolila kritizovat a odkrývat příliš, kdo ví.
Příběh je prostý – rodina venkovského faráře se dostane díky riskantní investici do finanční tísně a nejmladší dcera se rozhodne zlepšit situaci rodiny tím, že bude pracovat jako guvernantka a domácí učitelka. Jinou možnost v té době jako žena ani neměla. Co však vyhlíželo jako poměrně snadné zaměstnání, bylo ve skutečnosti prací velmi namáhavou a nevděčnou. Agnes se potýká s výchovou mladých aristokratů, často je vydána na milost a nemilost jejich rozmarům a má dosáhnout velmi dobrých výsledků s nulovými pravomocemi.
Záhy ztrácí iluze i naději, že něco zmůže - popisuje svoje svěřence jako zlomyslné a nezkrotné rebely, „ které nic na světě nedokáže přimět k tomu, aby si plnili svoje povinnosti. Horší je, když se k tomu přidá ještě zodpovědnost za jejich chování.“
Z tohoto pohledu je možná zajímavé srovnat tehdejší pravidla výchovy s dnešními trendy. Ne náhodou mě napadla také spojitost s dnešním chováním žáků a postoji rodičů, když jsem četla prostou větu: „Co se týče trestů, bylo mi dáno na srozuměnou, že v tomto ohledu jsou jedinými oprávněnými rodiče - přesto jsem měla za úkol zajistit, aby se děti dobře chovaly. K potížím se zabraňováním jim v tom, co neměly dělat, se přidaly ještě další - potíže s tím, jak je donutit dělat, co by měly.“
Práce guvernantky zkrátka nebyla žádný med a můžeme Anne (Agnes) věřit, že „bylo velmi nepříjemné trávit čas s tak bezcitnými a nepochopitelnými stvořeními. Nelze je milovat, a pokud by se to někomu podařilo, stejně přijde veškerá láska naprosto vniveč: nedokáží ji opětovat, ocenit, ba ani pochopit.“
Dívka Agnesina postavení nemohla od života očekávat mnoho. A to se týkalo i lásky. Když se v místě svého působení seznámí s mladým venkovským pastorem, v duchu o něm sní, ale absolutně nedoufá v možný vztah.
O tom, zda byla Anne Brontëová ve skutečnosti úspěšnější než její knižní altre ego mnoho nevíme, každopádně předobrazem pana Westona byl jeden skutečný mladý duchovní…
Ať to však bylo jakkoliv, Anne Brontëová zemřela dříve (ve 29 letech), než se mohlo cokoliv z jejích dalších možných snů uskutečnit – ale aspoň její hrdinka, Agnes, svého štěstí dosáhla.
Příběh je prostý – rodina venkovského faráře se dostane díky riskantní investici do finanční tísně a nejmladší dcera se rozhodne zlepšit situaci rodiny tím, že bude pracovat jako guvernantka a domácí učitelka. Jinou možnost v té době jako žena ani neměla. Co však vyhlíželo jako poměrně snadné zaměstnání, bylo ve skutečnosti prací velmi namáhavou a nevděčnou. Agnes se potýká s výchovou mladých aristokratů, často je vydána na milost a nemilost jejich rozmarům a má dosáhnout velmi dobrých výsledků s nulovými pravomocemi.
Záhy ztrácí iluze i naději, že něco zmůže - popisuje svoje svěřence jako zlomyslné a nezkrotné rebely, „ které nic na světě nedokáže přimět k tomu, aby si plnili svoje povinnosti. Horší je, když se k tomu přidá ještě zodpovědnost za jejich chování.“
Z tohoto pohledu je možná zajímavé srovnat tehdejší pravidla výchovy s dnešními trendy. Ne náhodou mě napadla také spojitost s dnešním chováním žáků a postoji rodičů, když jsem četla prostou větu: „Co se týče trestů, bylo mi dáno na srozuměnou, že v tomto ohledu jsou jedinými oprávněnými rodiče - přesto jsem měla za úkol zajistit, aby se děti dobře chovaly. K potížím se zabraňováním jim v tom, co neměly dělat, se přidaly ještě další - potíže s tím, jak je donutit dělat, co by měly.“
Práce guvernantky zkrátka nebyla žádný med a můžeme Anne (Agnes) věřit, že „bylo velmi nepříjemné trávit čas s tak bezcitnými a nepochopitelnými stvořeními. Nelze je milovat, a pokud by se to někomu podařilo, stejně přijde veškerá láska naprosto vniveč: nedokáží ji opětovat, ocenit, ba ani pochopit.“
Dívka Agnesina postavení nemohla od života očekávat mnoho. A to se týkalo i lásky. Když se v místě svého působení seznámí s mladým venkovským pastorem, v duchu o něm sní, ale absolutně nedoufá v možný vztah.
O tom, zda byla Anne Brontëová ve skutečnosti úspěšnější než její knižní altre ego mnoho nevíme, každopádně předobrazem pana Westona byl jeden skutečný mladý duchovní…
Ať to však bylo jakkoliv, Anne Brontëová zemřela dříve (ve 29 letech), než se mohlo cokoliv z jejích dalších možných snů uskutečnit – ale aspoň její hrdinka, Agnes, svého štěstí dosáhla.
