Útlá knížka básnické prózy Město vidím (vyd. Pavel Mervart) Daniely Hodrové je jakýmsi úvodem i koncentrátem volného beletristického (zatím pětidílného) cyklu Trýznivé město a zároveň může sloužit jako samostatný mytopoetický průvodce při cestách za pražským geniem loci.
Text Daniely Hodrové vyšel poprvé na počátku devadesátých let a tato reflexe je v něm znát, ačkoliv se zde více odráží vzpomínky na krajinu dětství: „…činžovní dům mého dětství stál proti největšímu pražskému hřbitovu – Olšanským hřbitovům – a okno mého dětského pokoje hledělo právě na něj. O Dušičkách a jiných svátcích se hřbitov měnil v zaoceánský koráb blikající nesčetnými světýlky. Takřka vplouval do okna dětského pokoje jako loď ve Felliniho Amarcordu.“ Krajinu, která přišla po roce 1989 představuje něco jiného – „….Přijde doba, kdy nebude viděti na Pražském mostě Čecha. Čech tu bude tak vzácný jako zlatý jelen. Nebude tu slyšet českého slova. Proroctví slepého mládence se už naplňuje…“ Ať byla doba jakkoliv jásavá, v textu najdeme sympatickou zdrženlivost, u které s odstupem pouze žasneme, jak byla na místě.
Místa v knize jsou nejen propletencem osobních vzpomínek, ale i známých mýtů, ke kterým se přidávají a postavy a děje se tak mísí. Místa zmíněná v knize mají i funkci určitých nadindividuálních mezníků - Václavské náměstí, Chrám sv. Víta, židovské město, Národní třída…Všechna v sobě nesou obsahy, významy, obrazy. Žádné náměstí tak není jen náměstím, most mostem, ulice ulicí. Nic nemůže a nesmí být redukováno jen na hmotnou podstatu. Místa kde žijeme či vyrůstáme totiž v sobě mají to, co jim dáme a stejně tak jsme i my jejich odrazem.
Autorka jde na vlně fantazie ještě dál a pokud chcete, můžete přistoupit na její hru: „Všechny děje se v nějaké době stále opakují. Může se tomu říkat třeba „živá paměť místa“ – každé místo je divadlem obrazů, které se na něm odehrály a stále odehrávají. Někdy se obrazy v paměti místa pomíchají, vyvstávají jakoby současně nebo napřeskáčku.“
Daniela Hodrová ukazuje, že nemusíme přistoupit na konvenční pojetí prostoru. Místa jsou přece víc – jsou to útržky dialogů, divadelní kusy, barvité obrazy – Hodrové text tak může být i jakýmsi návodem jak si místo kde žijeme lépe přisvojit.
