I.
Vidím Liberec, a říkám si: buďto velkoměsto nebo divočina, nic mezi tím. Žádné město středního doletu.....Jako třeba tohle tady.
Jenomže zrovna ten by mohl být hezkým výstavným městem (ty hory kolem!, ta panorámata!). K dobru lze jako vždy přičíst přítomnost univerzity - vysoké školy obvykle přinášejí určitou úroveň, dále muzeum, oblastní galerie, zoo, botanická zahrada, divadlo a jezdí tu tramvaje. Krom toho - narodil se tady Vlasta Burian (ne že by někoho napadlo to zohlednit, to ne - ani Mladá Boleslav si nedělá nic z toho, že se tam narodila hvězda předválečného filmu Adina Mandlová - bohužel), což by se dalo využít kulturně (filmový hestival, expozice - muzeum filmu...etc. např. - pokud si představím něco takového jinde ve světě, vidím kavárnu, obchůdek s propagačními předměty, filmy, trička, tužky, knihy...prostě atrakce, á la Amerika, ale proč ne, může být i hůř...) ale neděje se tak. Potenciál tu ovšem je. Jenže...město ve společné péči obyvatel jako kdyby zrovna skomíralo (soudobé developerské projekty jsou o investicích, ne o duchu). Liberec mi tak nejvíc ze všeho připomíná zestárlého smutného psa v útulku, který pořád vzpomíná na svého starého pána. Jako kdyby se mu stýskalo po starých časech a jako kdyby ho jeho současníci pořád ještě za to neměli rádi - to spíš dostane kopanec. Na co asi tak vzpomínají masivní domy s vysokými žulovými podezdívkami? Na co špinavé ulice a chátrající vily? Nostalgie tady nechybí, ale zato se vytrácí poetika. Něco tady chybí, něco....
Poetické vytrácí se z moderních měst tím, jak se stávají provozem, jak poklesly na rozšiřující systémy - poetičnost "nefunguje", pouze je: a protože se odmítá podrobit diktátu fungování, ustupuje je vytlačována a uchyluje se do ojedinělých azylů a oáz, kde přetrvává: do muzeí, galerií, knihoven, divadel, ale nemá již moc, aby kráčela městem a určovala jeho celkovou atmoseféru. (K. Kosík, Město a architektonika světa - in: Předpotopní úvahy, Torst 1997).
Město se plní divnými stavbami a obchody nabízejí ponejvíc jen levný textil, v Pražské (nejznámnější a kdysi také v nejlepší korzovací ulici) je ví heren než kaváren, kvalita výkladních skříní špatná, všude cáry letáků nebo nalepovací reklama - až to tady jeden zavře, nalepí se na sklo rychle jiná. Nic trvalejšího. Slavný obchodní dům z třicátých let - Brouk a Babka je zavřený, dole vyklízí prostor firma se sportovními oděvy.
Jdeme pomalu zmíněnou ulicí na náměstí. Míjíme vyvěšené ponožky, popsanou sochu Davida a obchody, spousta z nich se nabízí k pronájmu. Srdce pláče. Jediný obchod, který ještě tak drží lajnu, je knihkupectví a antikvariát - ten jediný snad přetrval a je tu celou dobu, co sem jezdím. Ve výloze knihy - na jedné půlce nové české, na druhé staré německé. Ty německé jsou pořád pěkné....
II.
Kousek nad náměstím v ulici kterou jezdí tramvaje vedoucí k Zoo stojí impozantní vily, kdysi sídla bohatých průmyslníků, taky muzeum a budova lázní (1902). Kromě muzea (1898) a objektu obchodní komory (1901) všechny stavby kolem víceméně chátrají. Stromy v aleji naštěstí tolik péče nepotřebují, ještě stojí a jsou vysoké - něčím mi lehce připomenou eleganci Vídně. Ale kdepak Vídeň! Liberec si dělá ambice být českým Insbruckem, jak se hrdě praví na plakátech. Je to tady přece tolik podobné onomu městu - hory nahoře, město se zábavou dole. Hory nahoře znamenají sjezdovkami okupovaný a nevyzpytatelný Ještěd (lyžování s výhledem na město). Jenže se sněhem je tady trochu potíž, Ještěd je třeba zasněžovat uměle (všude ostatně už stojí sněhová děla). Zimní lyžařská střediska jsou pak dál v horách na severu - Bedřichov, Kořenov. Jsou ovšem o něco menší než ta alpská. A co zábava? Nakupování? Dobře. V Babylonu v době naší návštěvy nabízeli zábavný večer na pátek - snad Němce/Čechy přitáhne Natur párty bez plavek (od 20.00 všude bez - a povinně), jindy je celou sobotu all inclusive night - za určitou částku jíte a pijete do alelujá. A ještě tady mají bazén a lázně. Nakupovat do syta můžete také tam nebo v OC NISA (jezdí tam kyvadlově bus č.500 nebo 600 z městského bus nádraží a v OC je i kino). Kousek od náměstí je nově otevřený obchoďák Liberec-Plaza. Je odpoledne, pátek ale prázdno - spousta prodejních prostor též zavřených, nikde pomalu ani psí noha. (Justin se mě ptá - proč developeři nenabídnou obchodníkům aspoň půl roku nájem zdarma, aby to bylo plné?). Ale asi je to málo. Na prostranství, kde stával menší obchodní dům Ještěd, se staví další...Nevím co si tady počít - je tu smutno a Insbruck to není. Bohužel.
III.
V impozantní budově severočeského muzea momentálně vystavují starou zbroj a fotky jednoho cestovatele (krátkodobé výstavy), dále přírodu Jizerských hor, historii města a okolí (dočtete se o lovcích mamutů, ale o sudetských Němcích nic), v nejvyšším patře pak užité umění napříč staletími. Sklo, keramika, nábytek, šperky. Bylo by to zajímavé, kdyby...to mělo zkrátka víc šťávy (třeba více barev, života - třeba šaty, život té které doby - prostě neco navíc, než jen bez kontextu vystavené kusy, tenhle koncept by už dávno měl zmizet). Jsme tu celkem čtyři návštěvníci, kam vkročíme, tam nám postarší dámy hlídačky rozsvítí... V přízemí u toalet stojí nádherné staré orchestriony - jeden se právě opravuje, takže čas od času se prostorami zkušebně rozezní jeho kladívka. Chvíli je tady život. Je to tak veselá muzika v tak smutném domě....
U okýnka se vstupenkami kupuji dvě pohlednice. Muzeum má v několika vitrínách vystavené vlastivědné brožury, pár dalších odborných publikací, knihu o Liberci. Jinak nic (zase mi tady chybí příležitost pro návštěvníka něco tady utratit - tedy za něco kloudného; přece by se dalo vymyslet tolik věcí, které by vyzdvihovaly místo a ještě něco vydělaly...). Ticho, prázdno, pavouci.
IV.
V ZOO ani v botanické zahradě a ani v galerii jsme tentokrát nebyli, ale zato jsme byli ještě na Ještědu. Tou částí Liberce, která nevypadá zrovna dvakrát dobře, jsme vyjeli tramvají (jede tam č.3 už od autobubusového nádraží) ke stanici lanovky. Nikde nikdo, klid, ticho lesa, kterým se k lanovce od tramvaje jde. Je poledne, ale šero jako ve čtyři. Nad Ještědskou horou se honí mraky, místy prosvitne skrz šedou modř oblohy nad ní. V lanovce obsluhovanou železničářem (patří k ČD) jsme čtyři. Dva horalé, z toho jeden s foťákem a my dva. Taky mám foťák. Stříbrný obrácený trychtýř nahoře se občas zaleskne - za čtyři minuty těsně pod ním vystupujeme. Venku je pěkně "frišno". Nasazuju kapuci, rukavice a fotím. Dole se vcelku roztomile rozkládá město - detaily naštěstí nejsou vidět, a za ním hned stoupají hory. Jen o malý kus dál směrem na východ je další město - Jablonec nad Nisou. Mezi oběma dříve jezdila tramvaj - nevím jak je to dnes, snad stále funguje. Hřbet hory je plný průseků. Sjezdovky a lanovky - snažím se představit si horu bez toho všeho, plnou kamenů, jen větrnou a drsnou. První dřevěnou rozhledničku tady postavili na konci 19. století (1889), na začátku století 20. pak přibyl ještě stylový horský hotel, jenže shořel. A tak tady teď stojí ten trychtýř s anténou. Je zajímavý, ale kdybych si měla vybrat, hlasuju pro tu starou německou dřevěnici.
Fučí a fučí, ruce už mám zkřehlé. Justin už je dávno uvnitř, ale já to ještě chvilku vydržím. Zpoza mraků prosvítá slunce, kontury tmavých mraků vytvářejí dramatické pozadí pro žulový pomník u paty parkoviště před hotelem. Nejdřív obrys, pak i líc s věncem. Nic tam už psáno nestojí...Výhled na druhou stranu hory ukazuje Bezděz, Ralsko. Taky Světlou pod Ještědem, kde psala a žila spisovatelka Karolína Světlá. Psala o místním kraji, jeho divokosti, tvrdosti - stejní byli i místní chlapi - a o ženských, které se s tím musely vypořádat. Frantina, Kantůrčice. Jednou jsem ze Světlé šla stezkou lesem přímo na Ještěd. Cestou byly cedulky, které upomínají na místa, která se objevila v knihách...Kdo je ale dnes do těch romantických příběhů ještě zasvěcený? Já bych tudy ale šla zas. A Karolína se mi vždycky líbila víc než Němcová.
Na pravo směrem k elektrárnám u Žitavy jsou bučiny a pod nimi Kryštofovo údolí. Pruhované roubenky, potok. Když nasněží, málokdo se tam dostane a to je dobře. Aspoň někde ještě krásy kousek zbývá.
Pak už je zima i mě, ještě se podívám na pusté chodníčky mířící do lesa - šla bych tak ráda! - ale zamířím též do hyperboloidu - jsem jak marťan loučí se se Zemí a nastupuji na cestu...uvnitř je ceněná zachovalá výbava ze sedmdesátých let, výhled ven, čaj, polévka, svíčková. Hostů je nás poskrovnu, všechno v podstatě páry co sem dojely autem a přišly na dlabanec, lanovkáři jen my dva. Obvyklý oběd, kafíčko, pohár. Kupuju pohledy s razítkem, ale na psaní mi není. Koukám z okna do lesů, do kraje. Za dobré viditelnosti je prý vidět i Praha. A naopak.
Objekt je v záloze jako kandidát pro další výběr do stáje UNESCO.
Vidím Liberec, a říkám si: buďto velkoměsto nebo divočina, nic mezi tím. Žádné město středního doletu.....Jako třeba tohle tady.
Jenomže zrovna ten by mohl být hezkým výstavným městem (ty hory kolem!, ta panorámata!). K dobru lze jako vždy přičíst přítomnost univerzity - vysoké školy obvykle přinášejí určitou úroveň, dále muzeum, oblastní galerie, zoo, botanická zahrada, divadlo a jezdí tu tramvaje. Krom toho - narodil se tady Vlasta Burian (ne že by někoho napadlo to zohlednit, to ne - ani Mladá Boleslav si nedělá nic z toho, že se tam narodila hvězda předválečného filmu Adina Mandlová - bohužel), což by se dalo využít kulturně (filmový hestival, expozice - muzeum filmu...etc. např. - pokud si představím něco takového jinde ve světě, vidím kavárnu, obchůdek s propagačními předměty, filmy, trička, tužky, knihy...prostě atrakce, á la Amerika, ale proč ne, může být i hůř...) ale neděje se tak. Potenciál tu ovšem je. Jenže...město ve společné péči obyvatel jako kdyby zrovna skomíralo (soudobé developerské projekty jsou o investicích, ne o duchu). Liberec mi tak nejvíc ze všeho připomíná zestárlého smutného psa v útulku, který pořád vzpomíná na svého starého pána. Jako kdyby se mu stýskalo po starých časech a jako kdyby ho jeho současníci pořád ještě za to neměli rádi - to spíš dostane kopanec. Na co asi tak vzpomínají masivní domy s vysokými žulovými podezdívkami? Na co špinavé ulice a chátrající vily? Nostalgie tady nechybí, ale zato se vytrácí poetika. Něco tady chybí, něco....
Poetické vytrácí se z moderních měst tím, jak se stávají provozem, jak poklesly na rozšiřující systémy - poetičnost "nefunguje", pouze je: a protože se odmítá podrobit diktátu fungování, ustupuje je vytlačována a uchyluje se do ojedinělých azylů a oáz, kde přetrvává: do muzeí, galerií, knihoven, divadel, ale nemá již moc, aby kráčela městem a určovala jeho celkovou atmoseféru. (K. Kosík, Město a architektonika světa - in: Předpotopní úvahy, Torst 1997).
Město se plní divnými stavbami a obchody nabízejí ponejvíc jen levný textil, v Pražské (nejznámnější a kdysi také v nejlepší korzovací ulici) je ví heren než kaváren, kvalita výkladních skříní špatná, všude cáry letáků nebo nalepovací reklama - až to tady jeden zavře, nalepí se na sklo rychle jiná. Nic trvalejšího. Slavný obchodní dům z třicátých let - Brouk a Babka je zavřený, dole vyklízí prostor firma se sportovními oděvy.
Jdeme pomalu zmíněnou ulicí na náměstí. Míjíme vyvěšené ponožky, popsanou sochu Davida a obchody, spousta z nich se nabízí k pronájmu. Srdce pláče. Jediný obchod, který ještě tak drží lajnu, je knihkupectví a antikvariát - ten jediný snad přetrval a je tu celou dobu, co sem jezdím. Ve výloze knihy - na jedné půlce nové české, na druhé staré německé. Ty německé jsou pořád pěkné....
II.
Kousek nad náměstím v ulici kterou jezdí tramvaje vedoucí k Zoo stojí impozantní vily, kdysi sídla bohatých průmyslníků, taky muzeum a budova lázní (1902). Kromě muzea (1898) a objektu obchodní komory (1901) všechny stavby kolem víceméně chátrají. Stromy v aleji naštěstí tolik péče nepotřebují, ještě stojí a jsou vysoké - něčím mi lehce připomenou eleganci Vídně. Ale kdepak Vídeň! Liberec si dělá ambice být českým Insbruckem, jak se hrdě praví na plakátech. Je to tady přece tolik podobné onomu městu - hory nahoře, město se zábavou dole. Hory nahoře znamenají sjezdovkami okupovaný a nevyzpytatelný Ještěd (lyžování s výhledem na město). Jenže se sněhem je tady trochu potíž, Ještěd je třeba zasněžovat uměle (všude ostatně už stojí sněhová děla). Zimní lyžařská střediska jsou pak dál v horách na severu - Bedřichov, Kořenov. Jsou ovšem o něco menší než ta alpská. A co zábava? Nakupování? Dobře. V Babylonu v době naší návštěvy nabízeli zábavný večer na pátek - snad Němce/Čechy přitáhne Natur párty bez plavek (od 20.00 všude bez - a povinně), jindy je celou sobotu all inclusive night - za určitou částku jíte a pijete do alelujá. A ještě tady mají bazén a lázně. Nakupovat do syta můžete také tam nebo v OC NISA (jezdí tam kyvadlově bus č.500 nebo 600 z městského bus nádraží a v OC je i kino). Kousek od náměstí je nově otevřený obchoďák Liberec-Plaza. Je odpoledne, pátek ale prázdno - spousta prodejních prostor též zavřených, nikde pomalu ani psí noha. (Justin se mě ptá - proč developeři nenabídnou obchodníkům aspoň půl roku nájem zdarma, aby to bylo plné?). Ale asi je to málo. Na prostranství, kde stával menší obchodní dům Ještěd, se staví další...Nevím co si tady počít - je tu smutno a Insbruck to není. Bohužel.
III.
V impozantní budově severočeského muzea momentálně vystavují starou zbroj a fotky jednoho cestovatele (krátkodobé výstavy), dále přírodu Jizerských hor, historii města a okolí (dočtete se o lovcích mamutů, ale o sudetských Němcích nic), v nejvyšším patře pak užité umění napříč staletími. Sklo, keramika, nábytek, šperky. Bylo by to zajímavé, kdyby...to mělo zkrátka víc šťávy (třeba více barev, života - třeba šaty, život té které doby - prostě neco navíc, než jen bez kontextu vystavené kusy, tenhle koncept by už dávno měl zmizet). Jsme tu celkem čtyři návštěvníci, kam vkročíme, tam nám postarší dámy hlídačky rozsvítí... V přízemí u toalet stojí nádherné staré orchestriony - jeden se právě opravuje, takže čas od času se prostorami zkušebně rozezní jeho kladívka. Chvíli je tady život. Je to tak veselá muzika v tak smutném domě....
U okýnka se vstupenkami kupuji dvě pohlednice. Muzeum má v několika vitrínách vystavené vlastivědné brožury, pár dalších odborných publikací, knihu o Liberci. Jinak nic (zase mi tady chybí příležitost pro návštěvníka něco tady utratit - tedy za něco kloudného; přece by se dalo vymyslet tolik věcí, které by vyzdvihovaly místo a ještě něco vydělaly...). Ticho, prázdno, pavouci.
IV.
V ZOO ani v botanické zahradě a ani v galerii jsme tentokrát nebyli, ale zato jsme byli ještě na Ještědu. Tou částí Liberce, která nevypadá zrovna dvakrát dobře, jsme vyjeli tramvají (jede tam č.3 už od autobubusového nádraží) ke stanici lanovky. Nikde nikdo, klid, ticho lesa, kterým se k lanovce od tramvaje jde. Je poledne, ale šero jako ve čtyři. Nad Ještědskou horou se honí mraky, místy prosvitne skrz šedou modř oblohy nad ní. V lanovce obsluhovanou železničářem (patří k ČD) jsme čtyři. Dva horalé, z toho jeden s foťákem a my dva. Taky mám foťák. Stříbrný obrácený trychtýř nahoře se občas zaleskne - za čtyři minuty těsně pod ním vystupujeme. Venku je pěkně "frišno". Nasazuju kapuci, rukavice a fotím. Dole se vcelku roztomile rozkládá město - detaily naštěstí nejsou vidět, a za ním hned stoupají hory. Jen o malý kus dál směrem na východ je další město - Jablonec nad Nisou. Mezi oběma dříve jezdila tramvaj - nevím jak je to dnes, snad stále funguje. Hřbet hory je plný průseků. Sjezdovky a lanovky - snažím se představit si horu bez toho všeho, plnou kamenů, jen větrnou a drsnou. První dřevěnou rozhledničku tady postavili na konci 19. století (1889), na začátku století 20. pak přibyl ještě stylový horský hotel, jenže shořel. A tak tady teď stojí ten trychtýř s anténou. Je zajímavý, ale kdybych si měla vybrat, hlasuju pro tu starou německou dřevěnici.
Fučí a fučí, ruce už mám zkřehlé. Justin už je dávno uvnitř, ale já to ještě chvilku vydržím. Zpoza mraků prosvítá slunce, kontury tmavých mraků vytvářejí dramatické pozadí pro žulový pomník u paty parkoviště před hotelem. Nejdřív obrys, pak i líc s věncem. Nic tam už psáno nestojí...Výhled na druhou stranu hory ukazuje Bezděz, Ralsko. Taky Světlou pod Ještědem, kde psala a žila spisovatelka Karolína Světlá. Psala o místním kraji, jeho divokosti, tvrdosti - stejní byli i místní chlapi - a o ženských, které se s tím musely vypořádat. Frantina, Kantůrčice. Jednou jsem ze Světlé šla stezkou lesem přímo na Ještěd. Cestou byly cedulky, které upomínají na místa, která se objevila v knihách...Kdo je ale dnes do těch romantických příběhů ještě zasvěcený? Já bych tudy ale šla zas. A Karolína se mi vždycky líbila víc než Němcová.
Na pravo směrem k elektrárnám u Žitavy jsou bučiny a pod nimi Kryštofovo údolí. Pruhované roubenky, potok. Když nasněží, málokdo se tam dostane a to je dobře. Aspoň někde ještě krásy kousek zbývá.
Pak už je zima i mě, ještě se podívám na pusté chodníčky mířící do lesa - šla bych tak ráda! - ale zamířím též do hyperboloidu - jsem jak marťan loučí se se Zemí a nastupuji na cestu...uvnitř je ceněná zachovalá výbava ze sedmdesátých let, výhled ven, čaj, polévka, svíčková. Hostů je nás poskrovnu, všechno v podstatě páry co sem dojely autem a přišly na dlabanec, lanovkáři jen my dva. Obvyklý oběd, kafíčko, pohár. Kupuju pohledy s razítkem, ale na psaní mi není. Koukám z okna do lesů, do kraje. Za dobré viditelnosti je prý vidět i Praha. A naopak.
Objekt je v záloze jako kandidát pro další výběr do stáje UNESCO.
Na konec.....
Nedá mi, abych tady nezmínila něco málo o Němcích z pera Zdeňka Šmída.
V německých maloměstech i sprejeři čmárají po zdech s menší samozřejmostí, než u nás, neboť z toho co projde u nás, vám v Německu projde jen málo věcí. V těch městech jsou kavárničky, cukrárny a hospůdky - všechny útulné a čisté: gemütlich. To slovo se od tak ňák dělnickýho prostředí putyk správnejch Čechů v montérkách pocákaných vápnem a s pupky vylezlými na světlo liší tolik, že to skoro do češtiny nejde přeložit. V onom zařízení obsluhuje paní: upravená, přívětivá tetka. Ne že by se pořád smála, ale je vám s ní dobře.
Nedá mi, abych tady nezmínila něco málo o Němcích z pera Zdeňka Šmída.
V německých maloměstech i sprejeři čmárají po zdech s menší samozřejmostí, než u nás, neboť z toho co projde u nás, vám v Německu projde jen málo věcí. V těch městech jsou kavárničky, cukrárny a hospůdky - všechny útulné a čisté: gemütlich. To slovo se od tak ňák dělnickýho prostředí putyk správnejch Čechů v montérkách pocákaných vápnem a s pupky vylezlými na světlo liší tolik, že to skoro do češtiny nejde přeložit. V onom zařízení obsluhuje paní: upravená, přívětivá tetka. Ne že by se pořád smála, ale je vám s ní dobře.
Chce-li Čech vyjádřit dojetí nad krásou země, nad západem slunce či nad zasněženým lesem, s rozkoší podotkne: "To už je ale fakt kýč, nebo co." Tento výrok staví kýč do pozoruhodného světla. Češi jsou obětmi estetické masáže, kterou je prostřednictvím školy a médií po desetiletí válcuje kult takzvaného vyššího umění. Hlavně vyznavači moderny, tedy projevu bytostně individualistického, trvají na stádové kázni, pokud jde o poměr k jejich lásce - kdo má na zahrádce trpaslíka, je hovado. Komu se nelíbí Picasso, je vůl. A tak mnohý Čech by si rád do zahrádky nasadil trpaslíka, ale netroufne si. Rád by zaslzel nad jímavou krásou hor, ale naučili ho, že je to špatně. Čím vyšší školu vychodil, tím je zmatenější. Prodavačka nemá s krásou lesů problém. Vysokoškolák humanitního zaměření může mít ze západu slunce i žaludeční vředy. Řadového Němce (Bavora) moderna neuchvátí, ale ani nepopudí, neboť mu ji nikdo necpe. Hlásí se k vkusu solidních spoluobčanů - k lidovosti, tradici a hravosti. Při tom všem je bavorský vkus jednolitý: vesnice, kostely, domy s červenými či šedými střechami, všechno dokonale zapadá do krajiny. Stejně tak pavlače plné květin, zdobné okenice i tradiční kroucené písmo, kurent, všechno tvoří jednotu s barevným vyobrazením světce nebo jelena v říji na bílé stěně chalupy. Mate nás to, neboť naše školy, média i vzdělaní starci měli pro tento typ krásy jen slova opovržení. Co ale nabídli místo ní? Pollocka, Sopka, Loose. Co ale nabídli těm, kteří na Pollockovi nic nevidí? Co těm zbývá? Pošklebek? Brizolit? (z knihy Expedice k Čechožroutům, Olympia 2007)
Příště: Vídeň
