Kokowääh (SRN 2011)

Nový hezký německý film, který v Čechách asi neuvidíme, ačkoliv je to k sousedům co by kamenem dohodil...Někdy si říkám, proč, na rozdíl od dob socialistických, vymizel přísun francouzských, italských a jiných filmů? Všude jsou k dostání jen americké. Něco jiného uvidíte jen u příležitosti nějakého komorního festivalu a to ještě ve velkém městě. V době po revoluci jsem se těšila na otevření hranic kultuře - např. právě té od sousedů. Ale místo toho se otevřela hranice jen pro americkou produkci. A tak pořádně například nic nevíme o německých hercích, filmech, malířích spisovatelích. Není to škoda? Já si vždycky při návštěvě Německa říkám, že je. A tak mám otázku: neexistuje nějaký spolek na podporu německé kultury v čechách? Případně nemohl by nějaký existovat?

Burlesque (USA 2010)

Hačiko (USA 2009)

Not only woman

/Z výstavy: Carla Bruni - foto Michel Comte pro Vogue/

Chcete-li vidět výstavu fotografií v Galerii Leica (Školská ulice, Praha), nejlepší možná bude, když si tam zajdete na kafe a poté skočíte na záchod (ušetříte stovku a uvidíte i tak všechno). Výstava Not only women slavného fotografa Michaela Comta (proslavil se podle mě teď asi nejvíc nahou fotkou současné první dámy Francie, ještě když nebyla první dámou - fotka je přítomna) je tam totiž od pátku k vidění.
Galerie Leica je spojena s kavárnou, kde je mimo to také prodejna knih s fotografickou tématikou (různé monografie, např. Helmuta Newtona), vzadu jsou pak tři sálky (cestou k WC projdete dva a do dalšího je vidět z ulice :-). My jsme si sice lístky koupili, ale jak jsme zjistili - bohatě by nám bývalo stačilo jen zajít na WC a viděli bysme všechno... Na výstavě jinak bylo ovšem celkem plno. Slavná jména - myslím, že ani ne tak jméno fotografa, ačkoliv asi by se obzvlášť dneska, našli znalci co přišli akorát na něj - jako Cindy Crawford, Carla Bruni (mmj. také tvář plakátu výstavy), Sharon Stone, Uma Thurman či Sophia Loren přitáhla dost lidí (díky masové kampani v časopisech). Což znamenalo trochu problém... Leica je malá, takže chápu, že lépe to rozmístit nešlo, ale v malé místnosti (co je do ní mmj. vidět z ulice na Cindy Crawford) , kde jsou přes celou jednu stěnu dvě obří fotky a na druhé straně taky tak, si člověk moc nemůže udělat potřebný odstup, aby něco viděl a to trochu vadilo. (Fotek je vystaveno něco kolem dvacítky a není to zřejmě všechno, protože další část je k vidění v Galerii Vernon - návštěva po telefonické rezervaci. Což nevím, jestli budu zkoušet - jakékoliv podobné obstrukce mě odrazují). Takže asi bude lepší zajít si sem jindy, až tady bude člověk sám a ne v sobotu či v neděli.
/foto: Henri Cartier Bresson/

V kavárně se jinak sedí vcelku příjemně - nabídka pochutin ke kávě sice není velká (je skoro žádná, bohužel :-(, ale kafe celkem ujde a hlavně tam jsou ty fotky :-). Jako bonus mají na prodej také pohledy velikosti XXL z předcházejících výstav, obzvlášť zajímavá je jedna od Roberta Vana, ale mínusem je, že ty pohledy už jsou nejmíň pět let staré (tj. asi asi jako tahle kavárna). Škoda tedy, že neměli nic k současné výstavě. Koupit si sice můžete katalog (za 550,-Kč) kde je fotek daleko víc, ale takový fanda zase nejsem. To už bych si radši koupila Bohemii od Jana Reicha, nějakou monografii Henri Cartiera Bressona nebo kdyby jó už tedy, tak foto-monografii Monicy Bellucci (viděla jsem v Mnichově); je to tedy knížka spíš pro chlapy :-), ale fotky prostě zajímavý a Bellucci pěkná baba (mmj. manželka Vincenta Cassela - to je ten režisér z Černé labutě, abyste byli v obraze).
/Monica Bellucci - foto Helmut Newton/

Ve srovnání s jinými mi Comte přijde vcelku normální (tj. třebas s Newtonem), ale ne nijak moc nápaditej...Jak mi řekl Kid, když jsme pak výstavu rozebírali: kromě toho, že by si to podle svých slov užil víc v nějaký knížce, kterou by si v klidu prohlídl, všechno to byly podle něj vcelku už moc kašírovaný pozice, že je dneska daleko zajímavější civilnější fotka a je fakt, že celkový styl snímků byl in někdy v 80.-90. letech, porovnáme-li to.

Výstava v Leice se tak trochu podobá výstavě Modigliani v Obecním domě. Zase velká mediální kampaň a nakonec je to taková malá přefouknutá bublinka. Ani mě neudivuje, když zjišťuju, že kurátorkou obojího je paní Serena Baccaglini. A v souvislosti s titulkem i názvem výstavy mě napadá: je tady i někdo jiný, kdo je schopen dát dohromady výstavu a not only woman Baccaglini?

http://www.lgp.cz/

http://www.galerievernon.com/

/přítomné černobílé fotografie na výstavě nehledejte, jsou zde jen pro ilustraci :-)/

Secretariat (USA 2010)

Norwegian wood (Jap.2010)

The Kings Speech (GB 2011)

Česko-americký fejk

V novinách (Právo, Café příloha 3.2.2011) je rozhovor s Petrem Fejkem, bývalým ředitelem ZOO a nyní též bývalým ředitelem Českého centra v Americe o tom, proč tam už ředitelem není. Na můj vkus to rozpitvávají ještě málo (ony vnější důvody). V podstatě jde o to, že tam měl fungovat jako nastrčená maškara, bez pravomocí, ovšem za vše zodpovědná. Takže jak praví titulek - Petr Fejk o Americe: První rozčarování přišlo po měsíci, není tak moc o rozčarování z Ameriky, jako z nadřízených v Praze. Když vidím ony obstrukce, kterými dokázalo Ústředí českých center udolat chuť jednoho kreativního člověka něco změnit k lepšímu, říkám si jen proč? Kdo na tom měl zájem?

A co Petr Fejk chtěl dělat? (jakožto ředitel České národní budovy a Českého centra v New Yorku) "Chtěl jsem, aby budova ožila, aby se z ní stalo živé společenské centrum pro všechny, které zajímá česká republika. A také, aby si uměla na sebe vydělat a nebyla závislá jen na dotacích. Vydělané peníze jsem chtěl investovat zpět do kultury. To byl cíl mého projektu. To byl záměr, se kterým mě zřizovatel, tedy ministerstvo zahraničních věcí, do funkce vybralo." Řekněte mi - komu soudnému může taková aktivita vadit? A navíc byl s tímto programem přijat!

Definitivně se k návratu rozhodl až v dubnu. "Na přelomu dubna a května přijela do New Yorku nová podřízená, programová náměstkyně. Přijela z ústředí s pověřením, které mi bránilo jakkoli ovlivňovat rozpočet, personální otázky a program místního Českého centra. Jinými slovy jsem měl odpovídat za něco, co jsem nesměl řídit. V tomto okamžiku jsem se rozhodl k návratu."

Petrovi Fejkovi se nedivím. Též bych byla znechucená tím, co se tváří jako zdravý koláč a uvnitř by byl prožraný od myší. Skoro se mi ale díky tomuto případu zdá, jako kdyby podobné instituce byly jen jakýmisi odkladišti zasloužilých či věrných....Těch, kteří nebudou ani náhodou chtít nic vylepšovat, organizovat a prostě něco dělat proto, aby to mělo smysl. Jen budou sedět, držet pusu, krok a brát peníze. Smutné. Ještě lepší otázkou ovšem je, kdo bude ochoten nyní, po Petru Fejkovi, převzít jeho úřad, když se ukázalo, že o aktivitu není zájem. A už teď si může člověk udělat obrázek o tom, k čemu tam vlastně takový člověk bude, jak je asi celá instituce řízena, kdo jezdí do Ameriky dělat kulturu a kde se celé to divadlo tahá za nitky.

Love and Other Drugs (USA 2010)

Charlotta Brontëová: Profesor (Daranus)

Román Profesor (vydal Daranus v překladu Květy Palowské) je vůbec jedním z prvních děl anglické spisovatelky Charlotty Brontëové, také tím nejméně známým (v češtině vyšla kniha poprvé) a asi snad jediným, kdy je vypravěčem muž. Autorka sama však je v podstatě jeho předlohou, už proto, že se inspirovala vlastním životem, zejména svým pobytem v Bruselu, kde studovala. Jelikož se většina dění odehrává právě tam, můžeme si lehce představit, jaký asi dojem v ní země, město či lidé zanechali. Postřehy totiž vkládá do úst svému hrdinovi.
„Rozumové schopnosti brabantské mládeže byly obecně chabé, ale vitalita silná. V jejich povahách se tudíž zároveň střetávala nemohoucnost a jistá vnitřní síla – byli nechápaví, ale také podivuhodně zatvrzelí, těžcí jako olovo a stejně jako s olovem se s nimi jen obtížně dalo pohnout. V takovém případě by bylo skutečně nesmyslné vyžadovat od nich nějaké zvláštní duševní úsilí. Při krátké paměti, tupém rozumu a chabé přemýšlivosti couvali s nechutí před každým úkolem, který vyžadoval podrobnější studium nebo hlubší myšlení.“
Protože ani je, ani krajinu autorka ve svém úsudku nešetří, dá se jen tušit, že Charlotta Brontëová, na rozdíl od svého hrdiny, v Bruselu šťastná nebyla.
Mladý muž, William Crimsworth, má sice pevnou vůli a dobré vzdělání díky bohatým příbuzným, ale jejich podpora s koncem studia skončila a tak je zcela bez prostředků. Vydává se za bratrem, který provozuje malou továrnu, ale to se neukáže jako nejlepší volba. Bratr jej sice přijme na nějaký čas do zaměstnání, ale o vřelých rodinných vztazích nemůže být ani řeč, stejně tak jako o dobrém platu. A autorka si dává záležet nejen na vykreslení dobových zvyklostí týkajících se rodiny, ale stejnou měrou se věnuje vypodobnění viktoriánské a ranně industriální Anglie, počítaje v to také počínající nevábnost zaprášených měst a prvních továren.
Ve vlastní zemi tedy nemá Crimsworth bez pomoci příbuzných žádnou šanci na vzestup, na radu přítele tedy Anglii opouští a vydává se do Belgie. V Bruselu se na něj díky přímluvě známého konečně usměje štěstí a začíná vyučovat na chlapeckém lyceu. Konečně se mu daří. K práci časem přibere ještě další úvazek, tentokrát vyučování angličtiny na dívčí škole. Tady dle očekávání však už přicházejí problémy a to se ženami – nejprve je okouzlen samotnou mladou a energickou ředitelkou dívčí ho penzionátu, posléze je to však jedna z jeho žaček a zároveň mladá učitelka vyšívání, která se ukáže být tou pravou vyvolenou pro mladého profesora.
V románech sester Brontëových (Charlotta je jednou z nich a to dokonce tou nejslavnější) je potěšením vedle samotného vyprávění také laskavý jazyk, který vytváří potřebný rámec celého příběhu a stále si zachovává (i v moderním překladu) svou „starožitnost“ . Ve srovnání s další slavnou Angličankou, spisovatelkou Jane Austenovou, se pak sestry Brontëovy, včetně Charlotty, vyznačují přímočařejším stylem - jejich figury tak sice mluví méně a méně květnatě konverzují, ale zato jsou snad srdnatější.

Definitivně poslední knihou Charlotty Brontëové pak je nově dokončené torzo jejího románu Emma, která již také vyšlo v nakladatelství Daranus.

Pozvánka na výstavu - Lenka Civade v Avignonu