The Tourist (USA 2010)

Nevinnost (ČR 2011)

The Kids all alright (USA 2010)

Milena Agusová: Kameny bolesti (Paseka)

Svět žitý a svět představ odjakživa představuje dvě leckdy o sebe jen třeskutě zavazející entity. Je však svět tak jak jej vidíme opravdu ten skutečný a opravdový? A zároveň – jak říká sama autorka a částečně i hrdinka knihy Kameny bolesti (vydala Paseka v překladu Alice Flemrové), italská spisovatelka Milena Agusová, co my můžeme vědět, doopravdy vědět dokonce o svých nejbližších? V tomto případě je objektem takových otázek autorčina babička.
Augusové přístup je velmi otevřený – především nelze opomenout depoetizaci společného života prarodičů, zejména pak způsob jakým její babička s dědečkem šetřili na dům… –„ babička nechtěla aby dědeček utrácel za ženské z veřejného domu a poskytovala mu stejné služby. A po každé poskytnuté služba jí manžel řekl, kolik by stála ve veřejném domě, a tu částku pak dali stranou, na dobu, až znovu postaví dům ve via Manno, a babička chtěla, aby malá část šla pokaždé taky na tabák do fajfky. Ale dál spali na opačných stranách postele a nikdy spolu jeden o druhém nemluvili.“
Ke specifikům jednoho zvláštního manželství pak patří i další, ta která se týkají italského jihu, konkrétně ostrova Sardinie, odkud babička pocházela. V příběhu je vidět, jak asi vypadalo na Sardinii postavení ženy (a potažmo i v celé tehdejší Itálii). Neprovdaná třicetiletá mladá žena byla ostudou rodiny, a tou byla i když měla o muže zájem. Babička Mileny Augusové měla problémy oba (vyhlédnutým mladíkům psala milostné verše).
„Proč je Bůh tak nespravedlivý a odpírá jí poznání lásky, což je ta nejkrásnější věc na světě, to jediné, kvůli čemu stojí za to vést takový život, kdy vstáváte ve čtyři ráno, abyste obstarali domácnost, a pak jdete na pole a pak do školy k nudnému vyšívání a pak pro pitnou vodu se džbánem na hlavě a pak jste každý desátý den vzhůru celou noc a pečete chleba a pak nanosíte vodu ze studně a pak musíte jít nakrmit slepice. Takže pokud jí Bůh nechce umožnit aby poznala lásku, ať ji zabije, jedno jak. Kněz jí při zpovědi říkal, že takové myšlenky jsou přetěžký hřích a že na světě je přece tolik jiných věcí, jenže mojí babičce byly jiné věci ukradené.“
A tak ji rodiče při nejbližší příležitosti provdají za tragicky ovdovělého muže, který se v době války přijede zotavit ze ztráty rodiny do města. Mladá žena se svatbě nebrání – nic jiného jí ani nezbývá, ale aspoň pasivně dává najevo svou nespokojenost tím, že s manželem nespí, aspoň ne z lásky (služby veřejného domu přijdou později a mají, jak víme, jiný účel). Přitom jejím životním cílem byla láska. Ale ta se nedá nařídit, vyprosit ani nakázat, ani zasloužit dobrými skutky a ani hraním si na nevěstku.
„Jak je ta láska divná, když nechce přijít, tak zkrátka nepřijde, ani s postelí, a dokonce ani s laskavostí a dobrými skutky.“
Kameny bolesti jsou metaforou pro život bez nalezení lásky a zároveň znamenají i konkrétní zdravotní problém hlavní hrdinky. Totiž ledvinové kameny. Ty jsou ovšem určitým štěstím v neštěstí - díky nim se totiž hlavní hrdinka, autorčina babička, dostane do lázní a tady se, tehdy už vdaná, seznámí se svou velkou životní láskou, Veteránem. Nebo si ji tak aspoň vysnila ve svých snech a zapsala ve svých denících, jak jednoho dne zjišťuje její vnučka. Ta náhodou najde její zápisky spolu s dopisem od onoho zbožňovaného Veterána při úpravách bytu kde babička žila a zjišťuje, že určité věci, které se kdy dozvěděla asi byly ve skutečnosti úplně jinak…
Augusová je poměrně stručná a jasná, ale přesto je její próza neztrácí zvláštní poetiku.
Na zajímavosti knize pak dodává fakt, že autorka příběh životního hledání lásky své babičky, obroubila rychlými črty z novodobých italských dějin - zmiňuje odchody Sardinců do Milána za prací, majetkovou reformu i politické události v šedesátých letech.

(K)lamač srdcí (FR 2010)

Black Swan (USA 2010)

Katharina Hagena: Chuť jablečných jadérek (HOST)

Baladický příběh Chuť jablečných jadérek (vydal Host v překladu Petra Štědroně) německé spisovatelky Kathariny Hageny, je příběhem několika generací žen a také příběhem jednoho domu, který je svědkem jejich životů.
Mladá knihovnice Iris, jediná nejmladší členka rodiny, získává starý dům jako dědictví po své zesnulé babičce Bertě, a než si rozmyslí, co s domem dál, tráví v něm několik letních dní. Žije v domě, obléká si plesové šaty svých tet a jezdí se koupat na starém kole k rybníku, tak jako když byla malá. Stará se o zarostlou zahradu, hledá v něm staré hlasy, světlo, chvíle a čas nechává plynout.

" Šla jsem do velkého podkrovního pokoje a otevřela skříň z ořechového dřeva. Visely tam ještě všechny šaty, sice už ne tak zářivé, ale byla tady ta tylová paráda z prodloužené tety Harriet, to zlaté , co měla na sobě moje matka při zásnubách, a taky to černé třásňoví s flitry, šikézní odpolední šaty ze třicátých let. Ty byly ještě po Bertě. Šmejdila jsem v té skříni dál, až jsem narazila na zelené hedvábné šaty dlouhé po kotníky, které byly nahoře vyzdobené pajetkami. Patřily tetě Inze. Oblékla jsem je, byly cítit prachem a levandulí, lem byl potrhaný a chyběly nějaké pajetky, ale byly chladivé a tisíckrát příjemnější než ty černé, v nihž jsem se právě prospala.(...)V hedvábných šatech co kdysi patřily tetě Inze, jsem šla zpátky do jejího pokoje a posadila se na proutěnou židli. odpolední slunce, jež do pokoje probleskovalo přes vrcholky stromů, jej pohroužilo do lipového světla. Čárance na linoleu budily zdání, že se pohybuje jako vodní hladina. Oknem vanul vítr a mně připadalo, jako bych seděla v klidném proudu nějaké zelené řeky...."

Její symbolický návrat do dětství pak ještě umocňuje setkání a navázání vztahu s dávným kamarádem a bratrem jedné z kamarádek. To je však jen jedna strana mince. Iris se musí, rozhodnout zda přijme dům nejen svých idylických vzpomínek, ale také těch temnějších, které jsou s domem nevyhnutelně spjaty. Postupně se odhodlává k otvírání starých ran a tajemství, které prostor vstřebal – ovšem nezapomněl je a nezapomněla je ani ona.
„Stála jsem u zahradního plotu a ohmatávala si čelo. Musela jsem myslet na jiné rány. Léta jsme se jim bránila. Ty rány přišly s domem, ty jsem už podědila. A musela jsem se na ně alespoň jednou podívat, než je budu zase moci přelepit náplastí času.“
Lidské tragédie jsou většinou spjaty s úmrtím, s nečekaným odchodem někoho blízkého a Iris vzpomíná na svou sestřenici Rosemarii, která se ve svých šestnácti letech zabila pádem ze střechy. Vzpomíná na úmrtí babiččiny sestry Anny a naposled na úmrtí babičky postižené stařeckou demencí a její neveselý konec života spojený se ztrátou paměti. Přes všechnen smutek okolo odchodu blízkých se ukazuje, jak jsou všechny tragedie svým způsobem všední – jejich tragédií je, že se stávají uprostřed každodennosti, v řetězu dnů, kdy ovšem už ty další nebudou stejné. A ukazuje se, jak zdánlivě banální měly ony události důvody, jak málo kolikrát stačí k osudovým chybám a jak jsou jiné věci v životě člověka nevyhnutelné.
Spolu se vzpomínáním se také nabízí další otázky - kdo je vlastně rodina? Co to je za lidi? Jak žili, když byli mladí? Protože stáří, to které Iris poznala, z nich nechalo jen prázdnou slupku jejich někdejších tužeb a povah. Na konci příběhu pak Iris již ví, že dům i s jeho minulostí dokáže přijmout a také ví, že jakmile poskládala identitu domu, dala dohromady i tu svou.
Lehce melancholický příběh o rodinném odkrývání a paměti, je přes uvedené peripetie lehký a rozmarně poetický – tak jak jen mohou být horká letní odpoledne.

Ostrov sv. Heleny (ČR 2010)

Somewhere (USA 2010)

Na festivalu v Benátkách získala režisérka Sophie Coppola za tento film Zlatého lva.

Daniel Glattauer: Dobrý proti severáku (HOST)

Malá vzdálenost ještě není blízkost, dalo by se paradoxně říci o dnešní masově rozšířené elektronické komunikaci, která tolik „sbližuje“ lidi a konečně také přichází román, který uvedenou skutečnost reflektuje. Dobrý proti severáku rakouského spisovatele Daniela Glattauera (vydal HOST v překladu Ivy Kratochvílové) je totiž příběh o jedné lásce přes internet a celý psaný formou emailů.
Díky chybě v internetové adrese se náhodou, virtuálně setkávají dva, muž a žena a postupně den za dnem rozvíjí svou internetovou komunikaci. Od zdvořilostních omluv se dostávají až po vpravdě romantické výměny názorů. A jak je to jen v takovém prostředí možné, zamilují se do sebe. Protože je však člověk odpradávna zařízen jinak, slova – ač krásná nestačí. Ani zjevná inteligence nedokáže nahradit obyčejný kontakt, a slova, která lze pomocí kláves vyťukat do éteru prostě nevyřeší a nedokážou všechno. Specifika internetové komunikace mají svoje slabiny. Lze říct víc, než by se člověk odvážil druhému do očí a zároveň lze říct míň, než kdyby tak doopravdy mohl udělat. Místo pohledu do tváře si tedy navzájem vyprávějí svou podobu. Přesto, že by asi bylo nejjednodušší se sejít a celou věc vyřešit jedním setkáním, bojí se ho – „neviditelná“ forma komunikace je přece jen pohodlnější, riziko, že by si nějakým způsobem „nesedli“ je odsunuto a tak na sebe aspoň střídavě žárlí (což působí trochu komicky – obzvlášť, když víme, že hlavní hrdinka, je na rozdíl od hrdiny, vdaná), střídavě se usmiřují a spějí tak nevyhnutelně k setkání…Kterého se možná stejně v poslední chvíli zaleknou.
„….Jestli mě poznáte, budete vědět, jak vypadám. Když poznám já vás, budu vědět jak vypadáte. Vy ale přece vůbec nechcete vědět, jak vypadám. A já se bojím, že se mi nebudete líbit. Bude to konec našeho napínavého společného příběhu? Nebo jinak: Chceme se najednou tak naléhavě poznat, abychom si už nemuseli psát? To mi připadá jako moc vysoká cena za mou zvědavost. To raději zůstat anonymní a až do konce života dostávat poštu od Ledvěda.“
Román Dobrý proti severáku je na jednu stranu velmi romantický a zároveň velmi současným, de facto generačním románem (většina komunikace se dnes, bohužel, již přesunula do virtuálního prostoru, současná generace nebude znát nic jiného), který pojednává o problémech, které přináší nové formy komunikce a o našich očekáváních. Dává nám na vědomí, jak dalece jsme se nechali spoutat a zapřáhnout technikou. Ta nad námi vítězí, ale přesto se ukazuje, jak jsme stále svým založením pozadu. Ať si napíšeme do éteru co chceme, ať využíváme svou představivost jak chceme, stále toužíme po pohledu, po dotyku a to ne-virtuálním…

H.D. Thoreau: Zima na Waldenu /úryvek/

Přestál jsem několik veselých vánic a strávil několik hezkých zimních večerů u krbu, zatímco sníh venku divoce vířil a utichlo dokonce i soví houkání. Po mnoho týdnů jsem na svých toulkách nikoho nepotkal, až na ty, co si tu a tam přišli do lesa nařezat dříví a pak je na saních sváželi do městečka. Ale živly mi vlastně vyšly vstříc, neboť mi v lese v nejhlubším sněhu upravily cestičku: když jsme jím totiž jednou prošel, navál vítr do mých stop dubové listí, které v nich uvízlo a vstřebávalo sluneční paprsky, rozehřívalo sníh a tak vytvořilo nejen suché lože pro mé nohy , ale navíc jsem v noci podle jejich temného obrysu řídil své kroky. Když se mi zachtělo lidské společnosti, nezbývalo mi než si přičarovat někdejší obyvatele zdejších lesů. Mnozí mí spoluobčané se ještě pamatují, jak se po cestě vedoucí poblíž mého domu rozléhal smích a hovor zdejších lidí, a jak do lesů, které vroubily, se místy vkliňovaly jejich zahrádky a chalupy, i když ji tenkrát obrůstaly lesy mnohem hustěji než nyní. V některých úsecích, pokud se sám pamatuji, se stávalo, že větve sosen poškrábaly z obou stran střechu lehkého kočáru, a ženy a děti, které tudy musely jít samy do Lincolnu, se tak bály, že často hodný kus cesty utíkaly. Třebaže byla ponejvíce jen ubohá cestička do sousedních vesnic nebo potahy dřevařů, svou rozmanitostí zabavovala pocestného víc, než za nynějších časů a utkvívala déle v jeho paměti; tam, kde se teď táhnou souvislé lány od městečka k lesům, vedla tenkrát javorovou mokřinou, podložena kmeny, jejichž pozůstatky bezpochyby doposavad spočívají pod dnešní prašnou silnicí od Strattenovy farmy – nyní chudobince – až k Bristenovu kopci.(...)

V této roční době mě zřídkakdy kdo navštívil. Když napadlo sněhu opravdu vrchovatě, žádný pocestný si někdy týden i čtrnáct dní netroufl přiblížit k mému domu, ale já jsem si tam žil pěkně v teploučku jako polní myška anebo jako dobytek a drůbež, které prý přežijí dlouhý čas pohřbeny v závějích a to i bez potravy, anebo jako ta rodina jednoho z prvních osadníků v tomto státě, v obci Sutton; jeho chatrč byla za sněhové kalamity v roce 1717 za jeho nepřítomnosti úplně zasypána a jakýsi Indián ji objevil jen podle průduchu, který si v závěji vytvořil komín, a tak rodinu zachránil.(…)
Když bylo sněhu po pás, dala by se stezka, kterou jsem si razil od silnice k svému domku, dlouhá asi půl míle, znázornit klikatou tečkovanou čarou s širokými mezerami mezi jednotlivými tečkami. Za ustáleného počasí jsem cestou tam a zpátky dělal navlas stejný počet kroků, stoupaje obezřetně a s přesností a s přesností odpichovacího kružítka do svých vlastních hlubokých šlépějí – takové úkony si na nás vynucuje zima. Ale často se v mých stopách zrcadlila nebeská modř. Sebehorší počasí však nemohlo ohrozit mé vycházky či spíše toulky; pravidelně jsem se brouzdal osm až deset mil nejhlubším lesem sněhem, abych se dostavil na smluvenou schůzku s jistým bukem nebo žlutou břízou nebo s některou starou známou mezi sosnami, jejichž větve pod tíhou ledu a sněhu poklesly a vršky se tak zašpičatily, že ze sosen málem byly jedle;prodíral jsem se k vrcholkům nejvyšších kopců, kdy všude leželo na dvě stopy sněhu a já si při každém kroku setřásal na hlavu další metelici; anebo jsem se tam někdy drápal a zmítal po čtyřech, zatímco všechno, co loví, bylo nalezlé v zimních peleších.(…)
Když jsem se někdy, nedbaje sněhu, vracel večer z procházky, překřížil jsem hluboké šlápoty jistého dřevorubce vedoucí od mých dveří, a na ohništi jsem našel haldu třísek a celý dům páchl po jeho dýmce. Anebo v neděli odpoledne, když jsem byl náhodou doma, zaslechl jsem někdy křupat sníh pod nohama jednoho dlouholetého farmáře, který vážil dlouhou cestu lesem, aby si se mnou „trochu zdrbnul“. (…) Hovořili jsem o drsných a prostých dobách, kdy lidé sedávali s jasnou hlavou kolem velkých ohňů v chladném, osvěžujícím počasí; a když jsme neměli už nic jiného k zakousnutí, zkoušeli jsme svůj chrup na ořeších, kterých si chytré veverky už dávno přestaly všímat, protože ty, co mají nejsilnější skořápky, jsou obyčejně prázdné.(...)
Kdo přicházel do mé chaloupky z největší dálky, nejhlubším sněhem a v nejurputnějších vánicích, byl básník. Farmář, lovec, voják, zpravodaj, dokonce i filosof, ti všichni se dají odstrašit, ale nic nemůže zaleknout básníka, protože ho podněcuje čistá láska. A můj malý domek se pak otřásal nespoutaným veselím a zvučel i tlumenými tóny střídmějších rozprav a odškodňoval se tak waldenské dolině za předlouhé odmlky. Broadway byla proti domu tichá a opuštěná. Co chvíli, v pravidelných intervalech se ozval výbuch smíchu, který se mohl stejně dobře vztahovat k žertu právě pronesenému i k tomu, který byl už na jazyku. Vymysleli jsme nejednu „zbrusu novou“ teorii o životě nad řídkou ovesnou kaší, která spojovala přednosti gurmánství s jasnou hlavou, kterou si filosofie vyžaduje.

/vybrané pasáže úryvku jsou z knihy H.D.Thoraua - Walden (Paseka, 2006)/

Gulliverovy cesty