Milý Johne aneb Obětovat se...(****)

Miluju tě, ale vezmu si někoho jinýho, OK?

„Milý Johne“ (A. Seyfried, Ch. Tatum) aneb „Obětovat se“ - zde tak trochu a cynicky parafrázuji název jiného amerického romantického filmu – „Zamilovat se“,(M. Streepová, R. De Niro) ačkoliv to žádný jiný důvod, než že se to rýmuje nemá – jen mi to posloužilo jako nápad na výstižný podtitul filmu. Ale když už jsme u toho - pokud bych jen tak pro zajímavost měla srovnat tyto dva filmy, tak ve zkratce: „Zamilovat se“ - dva lidi co spolu chtěli být a nemohli, „Milý Johne“ – dva co spolu být chtěli i mohli, ale pro jistotu si to dobrovolně zkomplikovali. (No, možná ty pohledy Chaninnga Tatuma, ty vypadají opravdu sakra zamilovaně…..tak aspoň to zamilování mají společné).
V „Obětovat se“, aneb „Milý Johne“ jsou na začátku dva nezadaní (Savannah a John), kteří se potkají na pláži a dají se dohromady. Jediné co to kazí je fakt, že oproti ostatním smrtelníkům na sebe nemají tolik času – John je v armádě a dovolenou má jen krátkou a jednou za čas, takže místo následných schůzek si pak ti dva jen píšou. Jenže čekat rok je dlouhá doba (přítelkyně vojáků co sloužili za ČSSR dva roky by jistě mohly vyprávět) a situace se zkomplikuje. Samozřejmě, že závada není u vojáka Johna, kterému dopisy od Savannah jednak zpříjemňují vojnu a který krom toho zrovna moc jiných příležitostí nemá.
Oba hrdinové se totiž na svůj úkor ( a na rozdíl třeba od zmíněných Meryl a Roberta) rozhodnou naprosto nesmyslně k odkročení z cesty (jako kdyby autor předlohy N. Sparks udělal razantní střih a změnil storku) a vydají se nezávisle na sobě a na svém vztahu páchat dobré skutky. Savannah s tím začne první a tak si Bůh ví proč vezme za muže Tima, otce autistického chlapce. Klasika - John je daleko, Tim je blízko a ona mu přece pomůže a navíc nebude na všechno sama – co chudák John někde v poli, to jí je jedno (Timovy motivy krom toho nejsou úplně nejčistší - potřebuje, aby se jednou někdo postaral o jeho syna)...

Že takhle se dobré skutky nedělají, jí dojde až o moc později. – John tedy zatím spálí dopisy, prodloužuje si pravidelně pobyt v armádě, (ve službě vlasti ho též postřelí) a domů se mu nechce – co tam taky, když ho holka zradila. Hop a skok a sedm let je pryč. Johnovi onemocní (a pak umře) táta - domů se, ač nechce, musí a při té příležitosti se ti dva setkají. Savannah se tváří jako když neumí do pěti počítat a nakonec z ní vyleze, že Tim je na smrtelné posteli (skoro), na jeho léčbu (rakovina) nejsou prachy a do toho ona zjevně mlsně touží pořád po Johnovi – má na rozdíl od něj všechny dopisy schované. Svoje tehdejší zkratkovité jednání však dost dobře nedokáže obhájit ani vysvětlit a morální vítěz je definitivně John – nevyřčeným výzvám odolá, prodá sbírku mincí po tátovi a peníze za ni ještě velkoryse pošle na Timovu léčbu. A to by měl být konec.
Ale naštěstí není - úplně na závěr, těsně před titulky si divák oddechne (asi na rozdíl od knihy) – peripetie překonána, Tim po smrti, Savannah v kavárně a John parkuje venku před tou kavárnou kolo. A pak už jen big Hug (velké objetí).….A může se vesele pokračovat, tam, kde se přestalo.

Verdikt: je to limoška (od Lasse Hallströma), ale líbilo se mi to: ****

Goethe v Čechách

Vůbec první vydání knihy Goethe v Čechách (Pistorius & Olšanská, překl. Veronika Dudková) Johannese Urzidila vyšlo v roce 1932. Nedosahovalo však zdaleka dnešního objemu a text byl pouze v němčině. Po třiatřiceti letech autor své dílo významně doplnil a rozšířil, publikace vyšla podruhé, ale opět pouze v němčině. K vydání v češtině tak došlo až po dlouhých 77 letech od svého prvotního vzniku a 44 let od svého rozšíření.
a to na sklonku roku 2009. Vezmeme-li v úvahu, že se dílo podstatnou měrou týká také Čech a že česká i německá kultura vždy měly hodně společného, je to opravdu dlouhá doba a velká škoda, že dílo nevyšlo dříve.
Nicméně ani v době svého vzniku nemělo dílo o Goethovi na růžích ustláno, ačkoliv vyšlo v době stoletého výročí Goethova úmrtí. Doba nepřála přílišné adoraci čehokoliv německého a na druhé straně ani fakt, že by německého velikána mohly zajímat a inspirovat malé Čechy nebyl brán s nadšením. Nicméně, spisovatel a tiskový rada německého velvyslanectví Johannes Urzidil ještě než byl svého místa zbaven a než (jako manžel židovky a svobodný zednář) uprchl do emigrace, naštěstí stihl obejít zámecké archivy, sesbírat mnoho cenných informací právě o Goethovi. Také díky němu dnes můžeme konečně Goetha vidět v jiném světle – a to nejen jako zvěčnělého Faustovského a Wertherovského genia či politika, ale též jako poutníka, vědce, básníka a milovníka žen (ač je v tomto směru Urzidil poměrně decentní a blíže se zabývá pouze třemi dámami). Navíc ve vztahu k Čechám.

Kniha je rozdělena na několik oddílů. První část se zabývá všeobecnějším pohledem na Goethovy pobyty v Čechách – při svých sedmnácti pobytech zde strávil celkem 1114 dní, což bylo dokonce více než v jeho oblíbené Itálii – a jak sám řekl, žít by chtěl ve třech městech: Výmaru, Karlových Varech a Římě.
Další kapitoly pak detailněji prozkoumávají a analyzují okolnosti jeho pobytů se zaměřením na hlavní aspekty.
Prvotním impulsem pro návštěvu byly především lázně. Goetha trápily zdravotní potíže. Poprvé přijel když mu bylo třicetšest let – naposledy zavítal v sedmdesátičtyřech letech a podle všeho mu české lázně šly k duhu. Čím byl starší, tím častěji trávíval aspoň jeden z letních měsíců v Karlových Varech, Teplicích či Františkových lázních a později dokonce i v nově vzniklých Mariánských lázních, jejichž vzniku přihlížel. Že při svých pobytech nezůstával jen u pití a koupelí, není třeba dodávat. Lázně – to byl nejen společenský život, ale i výlety do okolí – v Goethově případě velmi hojné a velmi plodné. Navštívil Loket, Duchcov, Jezeří, Krásný Dvůr, Hasištejn, Komorní hůrku, Andělskou horu, Svatoušské skály aj. – některá místa dokonce několikrát. A nejen, že si na vycházky či vyjížďky do okolí bral svoje roztomilé lázeňské známosti, měl i jiné než jen milostné cíle. Zkoumal složení pohoří, zajímal se o vulkanickou činnost, sbíral kameny, spatřené či navštívené objekty si kreslil či o nich psal odborné studie a vůbec přistupoval ke svým výletům velmi zodpovědně. Kromě krásných žen mu nejen při jeho výpravách dělali společnost stejně založení jedinci – ať už to byl chebský kat Huss se svou sbírkou kuriozit či významní čeští aristokraté či vědci - , J. Buquoy, K. Schwarzenberg, K. Šternberk či J. Dobrovský či J. E. Purkyně, přičemž někteří z nich stáli u zrodu Vlasteneckého (pozdějšího Národního) muzea. Pro ně byl inspirací a určitým garantem na poli vědy, pro něj byla inspirací krajina, kterou zde procházel – její stopy pak podle Urzidila najdeme např. v románě Spřízněni volbou.
Jediné, co by bylo možno knize vytknout, je poměrně chudý obrazový doprovod. Myslím, že publikace tohoto významu by si zasloužila přece jen kvalitnější přílohu.

Dopisy Julii (květen 2010)

Město vidím - Daniela Hodrová

Útlá knížka básnické prózy Město vidím (vyd. Pavel Mervart) Daniely Hodrové je jakýmsi úvodem i koncentrátem volného beletristického (zatím pětidílného) cyklu Trýznivé město a zároveň může sloužit jako samostatný mytopoetický průvodce při cestách za pražským geniem loci.
Text Daniely Hodrové vyšel poprvé na počátku devadesátých let a tato reflexe je v něm znát, ačkoliv se zde více odráží vzpomínky na krajinu dětství: „…činžovní dům mého dětství stál proti největšímu pražskému hřbitovu – Olšanským hřbitovům – a okno mého dětského pokoje hledělo právě na něj. O Dušičkách a jiných svátcích se hřbitov měnil v zaoceánský koráb blikající nesčetnými světýlky. Takřka vplouval do okna dětského pokoje jako loď ve Felliniho Amarcordu.“ Krajinu, která přišla po roce 1989 představuje něco jiného – „….Přijde doba, kdy nebude viděti na Pražském mostě Čecha. Čech tu bude tak vzácný jako zlatý jelen. Nebude tu slyšet českého slova. Proroctví slepého mládence se už naplňuje…“ Ať byla doba jakkoliv jásavá, v textu najdeme sympatickou zdrženlivost, u které s odstupem pouze žasneme, jak byla na místě.
Místa v knize jsou nejen propletencem osobních vzpomínek, ale i známých mýtů, ke kterým se přidávají a postavy a děje se tak mísí. Místa zmíněná v knize mají i funkci určitých nadindividuálních mezníků - Václavské náměstí, Chrám sv. Víta, židovské město, Národní třída…Všechna v sobě nesou obsahy, významy, obrazy. Žádné náměstí tak není jen náměstím, most mostem, ulice ulicí. Nic nemůže a nesmí být redukováno jen na hmotnou podstatu. Místa kde žijeme či vyrůstáme totiž v sobě mají to, co jim dáme a stejně tak jsme i my jejich odrazem.
Autorka jde na vlně fantazie ještě dál a pokud chcete, můžete přistoupit na její hru: „Všechny děje se v nějaké době stále opakují. Může se tomu říkat třeba „živá paměť místa“ – každé místo je divadlem obrazů, které se na něm odehrály a stále odehrávají. Někdy se obrazy v paměti místa pomíchají, vyvstávají jakoby současně nebo napřeskáčku.“
Daniela Hodrová ukazuje, že nemusíme přistoupit na konvenční pojetí prostoru. Místa jsou přece víc – jsou to útržky dialogů, divadelní kusy, barvité obrazy – Hodrové text tak může být i jakýmsi návodem jak si místo kde žijeme lépe přisvojit.

Ženy v pokušení (film, který se líbil Mirce Spáčilové, ale mě zas tak nenadchl) (**1/2)

Anna Brontëová alias Agnes Greyová

Spisovatelka Anne Brontëová (1820-1849) stihla za svůj krátký život napsat jen dvě novely – Agnes Greyovou a Dvojí život Heleny Grahamové. Zatímco druhá z nich vyšla již několikrát (naposledy ji vydalo Naše vojsko v roce 1995), první z nich, Agnes Greyová (vydal DARANUS, přeložil Tomáš Tulinger), vyšla v češtině poprvé teprve nedávno. Nad knihou, která vypráví o strastech vychovatelky malých aristokratů a kterou bychom mohli docela dobře pokládat téměř za autobiografickou – v Agnes Greyové Anna detailně čerpá ze svých vlastních zkušeností, v době jejího vzniku nakladatelé ohrnovali nos. Možná, že na tehdejší dobu si v jejich očích dovolila kritizovat a odkrývat příliš, kdo ví.
Příběh je prostý – rodina venkovského faráře se dostane díky riskantní investici do finanční tísně a nejmladší dcera se rozhodne zlepšit situaci rodiny tím, že bude pracovat jako guvernantka a domácí učitelka. Jinou možnost v té době jako žena ani neměla. Co však vyhlíželo jako poměrně snadné zaměstnání, bylo ve skutečnosti prací velmi namáhavou a nevděčnou. Agnes se potýká s výchovou mladých aristokratů, často je vydána na milost a nemilost jejich rozmarům a má dosáhnout velmi dobrých výsledků s nulovými pravomocemi.
Záhy ztrácí iluze i naději, že něco zmůže - popisuje svoje svěřence jako zlomyslné a nezkrotné rebely, „ které nic na světě nedokáže přimět k tomu, aby si plnili svoje povinnosti. Horší je, když se k tomu přidá ještě zodpovědnost za jejich chování.“
Z tohoto pohledu je možná zajímavé srovnat tehdejší pravidla výchovy s dnešními trendy. Ne náhodou mě napadla také spojitost s dnešním chováním žáků a postoji rodičů, když jsem četla prostou větu: „Co se týče trestů, bylo mi dáno na srozuměnou, že v tomto ohledu jsou jedinými oprávněnými rodiče - přesto jsem měla za úkol zajistit, aby se děti dobře chovaly. K potížím se zabraňováním jim v tom, co neměly dělat, se přidaly ještě další - potíže s tím, jak je donutit dělat, co by měly.“
Práce guvernantky zkrátka nebyla žádný med a můžeme Anne (Agnes) věřit, že „bylo velmi nepříjemné trávit čas s tak bezcitnými a nepochopitelnými stvořeními. Nelze je milovat, a pokud by se to někomu podařilo, stejně přijde veškerá láska naprosto vniveč: nedokáží ji opětovat, ocenit, ba ani pochopit.“
Dívka Agnesina postavení nemohla od života očekávat mnoho. A to se týkalo i lásky. Když se v místě svého působení seznámí s mladým venkovským pastorem, v duchu o něm sní, ale absolutně nedoufá v možný vztah.
O tom, zda byla Anne Brontëová ve skutečnosti úspěšnější než její knižní altre ego mnoho nevíme, každopádně předobrazem pana Westona byl jeden skutečný mladý duchovní…
Ať to však bylo jakkoliv, Anne Brontëová zemřela dříve (ve 29 letech), než se mohlo cokoliv z jejích dalších možných snů uskutečnit – ale aspoň její hrdinka, Agnes, svého štěstí dosáhla.