Liberec

I.
Vidím Liberec, a říkám si: buďto velkoměsto nebo divočina, nic mezi tím. Žádné město středního doletu.....Jako třeba tohle tady.
Jenomže zrovna ten by mohl být hezkým výstavným městem (ty hory kolem!, ta panorámata!). K dobru lze jako vždy přičíst přítomnost univerzity - vysoké školy obvykle přinášejí určitou úroveň, dále muzeum, oblastní galerie, zoo, botanická zahrada, divadlo a jezdí tu tramvaje. Krom toho - narodil se tady Vlasta Burian (ne že by někoho napadlo to zohlednit, to ne - ani Mladá Boleslav si nedělá nic z toho, že se tam narodila hvězda předválečného filmu Adina Mandlová - bohužel), což by se dalo využít kulturně (filmový hestival, expozice - muzeum filmu...etc. např. - pokud si představím něco takového jinde ve světě, vidím kavárnu, obchůdek s propagačními předměty, filmy, trička, tužky, knihy...prostě atrakce, á la Amerika, ale proč ne, může být i hůř...) ale neděje se tak. Potenciál tu ovšem je. Jenže...město ve společné péči obyvatel jako kdyby zrovna skomíralo (soudobé developerské projekty jsou o investicích, ne o duchu). Liberec mi tak nejvíc ze všeho připomíná zestárlého smutného psa v útulku, který pořád vzpomíná na svého starého pána. Jako kdyby se mu stýskalo po starých časech a jako kdyby ho jeho současníci pořád ještě za to neměli rádi - to spíš dostane kopanec. Na co asi tak vzpomínají masivní domy s vysokými žulovými podezdívkami? Na co špinavé ulice a chátrající vily? Nostalgie tady nechybí, ale zato se vytrácí poetika. Něco tady chybí, něco....
Poetické vytrácí se z moderních měst tím, jak se stávají provozem, jak poklesly na rozšiřující systémy - poetičnost "nefunguje", pouze je: a protože se odmítá podrobit diktátu fungování, ustupuje je vytlačována a uchyluje se do ojedinělých azylů a oáz, kde přetrvává: do muzeí, galerií, knihoven, divadel, ale nemá již moc, aby kráčela městem a určovala jeho celkovou atmoseféru. (K. Kosík, Město a architektonika světa - in: Předpotopní úvahy, Torst 1997).
Město se plní divnými stavbami a obchody nabízejí ponejvíc jen levný textil, v Pražské (nejznámnější a kdysi také v nejlepší korzovací ulici) je ví heren než kaváren, kvalita výkladních skříní špatná, všude cáry letáků nebo nalepovací reklama - až to tady jeden zavře, nalepí se na sklo rychle jiná. Nic trvalejšího. Slavný obchodní dům z třicátých let - Brouk a Babka je zavřený, dole vyklízí prostor firma se sportovními oděvy.
Jdeme pomalu zmíněnou ulicí na náměstí. Míjíme vyvěšené ponožky, popsanou sochu Davida a obchody, spousta z nich se nabízí k pronájmu. Srdce pláče. Jediný obchod, který ještě tak drží lajnu, je knihkupectví a antikvariát - ten jediný snad přetrval a je tu celou dobu, co sem jezdím. Ve výloze knihy - na jedné půlce nové české, na druhé staré německé. Ty německé jsou pořád pěkné....
II.
Kousek nad náměstím v ulici kterou jezdí tramvaje vedoucí k Zoo stojí impozantní vily, kdysi sídla bohatých průmyslníků, taky muzeum a budova lázní (1902). Kromě muzea (1898) a objektu obchodní komory (1901) všechny stavby kolem víceméně chátrají. Stromy v aleji naštěstí tolik péče nepotřebují, ještě stojí a jsou vysoké - něčím mi lehce připomenou eleganci Vídně. Ale kdepak Vídeň! Liberec si dělá ambice být českým Insbruckem, jak se hrdě praví na plakátech. Je to tady přece tolik podobné onomu městu - hory nahoře, město se zábavou dole. Hory nahoře znamenají sjezdovkami okupovaný a nevyzpytatelný Ještěd (lyžování s výhledem na město). Jenže se sněhem je tady trochu potíž, Ještěd je třeba zasněžovat uměle (všude ostatně už stojí sněhová děla). Zimní lyžařská střediska jsou pak dál v horách na severu - Bedřichov, Kořenov. Jsou ovšem o něco menší než ta alpská. A co zábava? Nakupování? Dobře. V Babylonu v době naší návštěvy nabízeli zábavný večer na pátek - snad Němce/Čechy přitáhne Natur párty bez plavek (od 20.00 všude bez - a povinně), jindy je celou sobotu all inclusive night - za určitou částku jíte a pijete do alelujá. A ještě tady mají bazén a lázně. Nakupovat do syta můžete také tam nebo v OC NISA (jezdí tam kyvadlově bus č.500 nebo 600 z městského bus nádraží a v OC je i kino). Kousek od náměstí je nově otevřený obchoďák Liberec-Plaza. Je odpoledne, pátek ale prázdno - spousta prodejních prostor též zavřených, nikde pomalu ani psí noha. (Justin se mě ptá - proč developeři nenabídnou obchodníkům aspoň půl roku nájem zdarma, aby to bylo plné?). Ale asi je to málo. Na prostranství, kde stával menší obchodní dům Ještěd, se staví další...Nevím co si tady počít - je tu smutno a Insbruck to není. Bohužel.
III.
V impozantní budově severočeského muzea momentálně vystavují starou zbroj a fotky jednoho cestovatele (krátkodobé výstavy), dále přírodu Jizerských hor, historii města a okolí (dočtete se o lovcích mamutů, ale o sudetských Němcích nic), v nejvyšším patře pak užité umění napříč staletími. Sklo, keramika, nábytek, šperky. Bylo by to zajímavé, kdyby...to mělo zkrátka víc šťávy (třeba více barev, života - třeba šaty, život té které doby - prostě neco navíc, než jen bez kontextu vystavené kusy, tenhle koncept by už dávno měl zmizet). Jsme tu celkem čtyři návštěvníci, kam vkročíme, tam nám postarší dámy hlídačky rozsvítí... V přízemí u toalet stojí nádherné staré orchestriony - jeden se právě opravuje, takže čas od času se prostorami zkušebně rozezní jeho kladívka. Chvíli je tady život. Je to tak veselá muzika v tak smutném domě....
U okýnka se vstupenkami kupuji dvě pohlednice. Muzeum má v několika vitrínách vystavené vlastivědné brožury, pár dalších odborných publikací, knihu o Liberci. Jinak nic (zase mi tady chybí příležitost pro návštěvníka něco tady utratit - tedy za něco kloudného; přece by se dalo vymyslet tolik věcí, které by vyzdvihovaly místo a ještě něco vydělaly...). Ticho, prázdno, pavouci.
IV.
V ZOO ani v botanické zahradě a ani v galerii jsme tentokrát nebyli, ale zato jsme byli ještě na Ještědu. Tou částí Liberce, která nevypadá zrovna dvakrát dobře, jsme vyjeli tramvají (jede tam č.3 už od autobubusového nádraží) ke stanici lanovky. Nikde nikdo, klid, ticho lesa, kterým se k lanovce od tramvaje jde. Je poledne, ale šero jako ve čtyři. Nad Ještědskou horou se honí mraky, místy prosvitne skrz šedou modř oblohy nad ní. V lanovce obsluhovanou železničářem (patří k ČD) jsme čtyři. Dva horalé, z toho jeden s foťákem a my dva. Taky mám foťák. Stříbrný obrácený trychtýř nahoře se občas zaleskne - za čtyři minuty těsně pod ním vystupujeme. Venku je pěkně "frišno". Nasazuju kapuci, rukavice a fotím. Dole se vcelku roztomile rozkládá město - detaily naštěstí nejsou vidět, a za ním hned stoupají hory. Jen o malý kus dál směrem na východ je další město - Jablonec nad Nisou. Mezi oběma dříve jezdila tramvaj - nevím jak je to dnes, snad stále funguje. Hřbet hory je plný průseků. Sjezdovky a lanovky - snažím se představit si horu bez toho všeho, plnou kamenů, jen větrnou a drsnou. První dřevěnou rozhledničku tady postavili na konci 19. století (1889), na začátku století 20. pak přibyl ještě stylový horský hotel, jenže shořel. A tak tady teď stojí ten trychtýř s anténou. Je zajímavý, ale kdybych si měla vybrat, hlasuju pro tu starou německou dřevěnici.
Fučí a fučí, ruce už mám zkřehlé. Justin už je dávno uvnitř, ale já to ještě chvilku vydržím. Zpoza mraků prosvítá slunce, kontury tmavých mraků vytvářejí dramatické pozadí pro žulový pomník u paty parkoviště před hotelem. Nejdřív obrys, pak i líc s věncem. Nic tam už psáno nestojí...Výhled na druhou stranu hory ukazuje Bezděz, Ralsko. Taky Světlou pod Ještědem, kde psala a žila spisovatelka Karolína Světlá. Psala o místním kraji, jeho divokosti, tvrdosti - stejní byli i místní chlapi - a o ženských, které se s tím musely vypořádat. Frantina, Kantůrčice. Jednou jsem ze Světlé šla stezkou lesem přímo na Ještěd. Cestou byly cedulky, které upomínají na místa, která se objevila v knihách...Kdo je ale dnes do těch romantických příběhů ještě zasvěcený? Já bych tudy ale šla zas. A Karolína se mi vždycky líbila víc než Němcová.
Na pravo směrem k elektrárnám u Žitavy jsou bučiny a pod nimi Kryštofovo údolí. Pruhované roubenky, potok. Když nasněží, málokdo se tam dostane a to je dobře. Aspoň někde ještě krásy kousek zbývá.
Pak už je zima i mě, ještě se podívám na pusté chodníčky mířící do lesa - šla bych tak ráda! - ale zamířím též do hyperboloidu - jsem jak marťan loučí se se Zemí a nastupuji na cestu...uvnitř je ceněná zachovalá výbava ze sedmdesátých let, výhled ven, čaj, polévka, svíčková. Hostů je nás poskrovnu, všechno v podstatě páry co sem dojely autem a přišly na dlabanec, lanovkáři jen my dva. Obvyklý oběd, kafíčko, pohár. Kupuju pohledy s razítkem, ale na psaní mi není. Koukám z okna do lesů, do kraje. Za dobré viditelnosti je prý vidět i Praha. A naopak.
Objekt je v záloze jako kandidát pro další výběr do stáje UNESCO.

Na konec.....
Nedá mi, abych tady nezmínila něco málo o Němcích z pera Zdeňka Šmída.
V německých maloměstech i sprejeři čmárají po zdech s menší samozřejmostí, než u nás, neboť z toho co projde u nás, vám v Německu projde jen málo věcí. V těch městech jsou kavárničky, cukrárny a hospůdky - všechny útulné a čisté: gemütlich. To slovo se od tak ňák dělnickýho prostředí putyk správnejch Čechů v montérkách pocákaných vápnem a s pupky vylezlými na světlo liší tolik, že to skoro do češtiny nejde přeložit. V onom zařízení obsluhuje paní: upravená, přívětivá tetka. Ne že by se pořád smála, ale je vám s ní dobře.

Chce-li Čech vyjádřit dojetí nad krásou země, nad západem slunce či nad zasněženým lesem, s rozkoší podotkne: "To už je ale fakt kýč, nebo co." Tento výrok staví kýč do pozoruhodného světla. Češi jsou obětmi estetické masáže, kterou je prostřednictvím školy a médií po desetiletí válcuje kult takzvaného vyššího umění. Hlavně vyznavači moderny, tedy projevu bytostně individualistického, trvají na stádové kázni, pokud jde o poměr k jejich lásce - kdo má na zahrádce trpaslíka, je hovado. Komu se nelíbí Picasso, je vůl. A tak mnohý Čech by si rád do zahrádky nasadil trpaslíka, ale netroufne si. Rád by zaslzel nad jímavou krásou hor, ale naučili ho, že je to špatně. Čím vyšší školu vychodil, tím je zmatenější. Prodavačka nemá s krásou lesů problém. Vysokoškolák humanitního zaměření může mít ze západu slunce i žaludeční vředy. Řadového Němce (Bavora) moderna neuchvátí, ale ani nepopudí, neboť mu ji nikdo necpe. Hlásí se k vkusu solidních spoluobčanů - k lidovosti, tradici a hravosti. Při tom všem je bavorský vkus jednolitý: vesnice, kostely, domy s červenými či šedými střechami, všechno dokonale zapadá do krajiny. Stejně tak pavlače plné květin, zdobné okenice i tradiční kroucené písmo, kurent, všechno tvoří jednotu s barevným vyobrazením světce nebo jelena v říji na bílé stěně chalupy. Mate nás to, neboť naše školy, média i vzdělaní starci měli pro tento typ krásy jen slova opovržení. Co ale nabídli místo ní? Pollocka, Sopka, Loose. Co ale nabídli těm, kteří na Pollockovi nic nevidí? Co těm zbývá? Pošklebek? Brizolit? (z knihy Expedice k Čechožroutům, Olympia 2007)

Příště: Vídeň

Vzdorující Toskánsko, Phil Doran (Olympia)

Mohlo by se zdát, že knih na téma – koupě domu v daleké cizině (nejlépe na jihu Francie nebo v Toskánsku), problémy s jeho opravou a pomalé sžívání se cizí kulturou a lidmi bylo napsáno dost a dost, ale ačkoliv jsem sama přečetla takových knih několik – Vzdorující Toskánsko Phila Dorana (Olympia) se v něčem přece jen vymyká. A to rovnou v zásadní věci - autor totiž v Itálii a v Toskánsku žít nechtěl a o dům zde vůbec nestál! I když podtitul knihy praví cosi o útěku po pětadvaceti letech v Hollywoodu, je to spíš aktivita autorovy manželky, sochařky, která jej jednoho dne postaví před hotovou věc a polorozbořený dům. "Byla to malá jednopatrová záležitost zdevastovaná tak, že vypadal víc jako ruina než jako obydlí. Hnijící prkna ležela na neposekané trávě a všude se válela taková spousta svinstva, že to celé připomínalo zbytky ztroskotané lodi vyplavené na břeh."Dům ve špatném stavu ještě není všechno – další kapitolou jsou jeho opravy, přičemž se naráží jak na byrokracii, tak na původní majitele, kteří chtějí dům zase zpátky.

Philovu averzi ještě tak vyvažuje jídlo a pití, čemuž se v Itálii se nedá nic vytknout, ale zdaleka to nestačí - přece jen by se raději viděl doma v Americe, na dosah Hollywoodu a jako dříve být zase slavným scénáristou. Takže i když by v Toskánsku chtěl žít každý, jak se v knize píše, rozhodně to nebyl Phil Doran, který dává aspoň zpočátku svou nechuť k celému podniku dostatečně najevo a svému agentovi do USA píše vtipné maily na téma „Deset věcí, které v Toskánsku nesnáším“ a slaví si své malé „Dny zášti vůči Itálii“.Čím je ale v Toskánsku déle, tím je pochopitelně tlak prostředí silnější. S údivem nachází drobné evropské radosti, které v Americe postrádá – ať je to snídaně v italském stylu, vůně pekáren a prodejny se zmrzlinou, či barvy domů, toskánskou vřelost, temperament a schopnost naplno prožívat vlastní životy. Začíná čím dál více rozumět Italům a také sám sobě. Navíc v něm začíná pomalu hlodat pocit viny – "jak to, že nejsem šťastný jako blecha, když žiju na místě, o němž většina lidí může jen snít?" Drama definitivně vyvrcholí dopravní nehodou, při které se Philova žena zraní a dochází k zásadnímu rozhodnutí. Toskánsko i s chalupou jsou nakonec vzati na milost a nejen to. Názor na Itálii se změnil stejně, jako Philův styl života."Jsou věci , kvůli kterým budu Spojené státy vždycky postrádat, mohu však s naprostou jistotou říci, že když se po dlouhodobé nepřítomnosti vrátím do L.A. a půjdu kolem Sav-On Drugs, zaměstnanci všechno neodhodí a nevyřítí se ven, aby mě objali a zlíbali na obě tváře. Zjistil jsem, že už místo neposuzuji podle počtu divadel či klubů a už pro mě není důležité koupit si cibulovou bagetu ve tři hodiny ráno. Když jsem sem přišel, myslel jsem, že všichni Italové jsou šílenci, ale teď vím, že jsou úplně příčetní, na rozdíl od zbytku bláznivého světa."

(psáno pro KN)
Dodatky:

Mikulášovy patálie – Le Petit Nicolas (FR/Belgie, 2008)

Mikuláš začíná tak trochu jako slavná Amélie: je to díky výtvarné stránce, kameře ale hlavně groteskní zkratce: film začíná školní úvahou, na téma, čím chci být až budu velký a tak na uvítanou následuje sled vtipných němých skečů: pochopitelně všichni kamarádi se tímto představí a každý z nich by chtěl být jako jeho tatínek. Jen Mikuláš neví – jeho tatínek říká, že chtěl být slavným fotbalistou, plavcem či závodníkem na kole, ale potkal maminku a tak musí pracovat v kanceláři. (A maminka? No, ta přece vždycky chtěla být maminkou, ne?)
Střídavě jsme doma a ve škole. Objeví se kousavý soused, vychovatel Polívka i Marie-Hedvika.
Ovšem klíčovou postavou pro příběh se ukáže být Jáchym a jeho zpráva o nově narozeném bratříčkovi: když totiž máte bratříčka, jste hned na druhé koleji, každý vás odbývá, vy nic nesmíte, kdežto to mrně všecko, ještě po nocích řve a na konec máte štěstí, když vás neodvezou do lesa. Indicie? Tatínek byl najednou hodný na maminku, pomohl jí s taškami s nákupem a dokonce jednou vynesl sám od sebe smetí. Mikuláš doma pozoruje rodiče a dospěje k závěru, že je to špatné – tatínek s maminkou se na sebe smáli u večeře a chtějí Mikuláše vzít na výlet do lesa! Je to tedy jasné! Tudíž se musí vymyslet nějaký plán, jak se mimina zbavit. Mikuláš nejdřív zkouší být hodný – nechá se obléct do svátečních šatů a jde s maminkou na čajový dýchánek, kde si dokonce celé odpoledne hraje s holkama, spolu s kamarády vyčistí dům rodičů, aby ho měli raději, ale otázka lesa a obavy tím nemizí, spíše naopak. Je třeba najít někoho, kdy by ho nechtěného sourozence zbavil, nejlépe profesionála. Úplně nejvhodnější by byl propuštěný trestanec, jak si přečte s kamarády v novinách. Za tím účelem je založeno bratrstvo.
Trestance si posléze najdou podle jména v seznamu - omylem ovšem volají do autoservisu, z čehož pochopitelně plynou další komické situace. Chlapík se uvoluje „to“ odstranit za 500 franků a kde že mají auto….Kluci dojdou k závěru, že potřebují jak peníze tak ještě auto a jdou to zajistit. Peníze si nakonec vydělají prodejem kouzelného nápoje á la Asterix klukům z okolí a auto získají díky Augustinovi, který má děsně bohatého tatínka, který mu všecko koupí…..
Pak Mikuláš s kamarády potká znovu Jáchyma – a ten se vytahuje: jak je fajn být velký brácha, který naučí toho svého mladšího jezdit na kole a hrát kopanou, že jste hned ten starší a chytřejší a vzor a tak vůbec, vypočítává Jáchym a pyšně si s kočárkem oddrandí…Mikuláš je paf, jde domů a ptá se maminky co bude s tím bráchou….Maminka s tatínkem se diví, kde k tomu přišel a Mikuláš si stěžuje, že pro něj nikdo nic nedělá a aspoň tedy toho bráchu že by mu mohli dopřát. A co se nestane – rodiče se ustrnou a jednoho dne tady je – jenže ne brácha, nýbrž ségra!Takže zklamání – to tam je kolo a fotbal a vojáčci. Ale aby se neřeklo - příběh pak končí rychlým přece-jen happyendem: znovu se vracíme k úvaze, čím by Mikuláš chtěl být. Jestli myslíte starším bratrem, tak ne. Chtěl by bavit lidi (s humorem totiž překoná tu svízel se sestrou). A to myslím, že se mu – a to i filmu docela podařilo.

Film běžel v Praze v rámci festivalu Francouzských filmů - tento konkrétně v kině Světozor (pouze jedno jediné představení! – to je myslím škoda), které bylo plné jak dospělých tak dětí (říkala jsem si, že přítomným dětem to je asi spíš čteno – dětští návštěvníci byli totiž poměrně mladší, než by měli čtenáři Mikuláše být,- málo hezkých dětských filmů???! A žádný festival filmů pro děti!!!!), kino se smálo (tedy, hlavně dospělí) ale děti tolik ne, pro ně je to přece jen realita - uvažovat jako hrdina na plátně a tedy nic moc k smíchu.
Otázka případného hnidopicha je (což v tomto případě já nejsem), nakolik se film blíží předloze, - vše podstatné ve filmu je, navíc pospojováno a okořeněno motivem hrozby mladšího sourozence (to v knize chybí), což znamená další dávku gagů a humorných scén. A co se povedlo moc, je výběr hlavních představitelů.
Kdyby to běželo v českých kinech plošně a před vánoci – nebylo by lepšího filmu pro celou rodinu. Ale ono to běžet nebude, bohužel.

Pro zapomnětlivce:
Co o kamarádech říká Mikuláš?
Vendelín (fr. Alceste)- …. je můj kamarád, je pekelně tlustý a strašně rád jí. Paní učitelka mu do žákovky napsala: Kdyby tento žák pracoval se stejným zápalem jako se živí, byl by nejlepší ze třídy.
Kryšpín (fr. Clotaire)- …je poslední ve třídě, o hodině buď spí nebo nedává pozor….a paní učitelka mu každý měsíc píše do žákovky píše celou spoustu věcí, Kryšpínova maminka a tatínek jsou nespokojení a nedají mu ten den moučník a nesmí se dívat na televizi. Jsou na to už tak zvyklí, že jednou za měsíc maminka nepeče koláč a tatínek jde na televizi k sousedům.
Augustýn (fr. Geoffroy) – …chodí vždycky bezvadně oblečený a má děsně bohatého tatínka, který mu v jednom kuse něco kupuje, a tak každou chvíli dotáhne do školy nějakou zajímavou věc a taky převleky a tak Augustin chodí do školy oblečený za Marťana nebo za mušketýra a vypadá vážně senzačně…
Celestýn (fr. Agnan)– …je první ve třídě a mazánek paní učitelky a poněvadž nosí brýle, nemůžeme mu dát do nosu kdykoliv se nám zachce.
Fridolín (fe. Endes) - … má hrozně dlouhé a hubené nohy s velkými špičatými koleny a umí pekelně rychle utíkat …
Albín (ve filmu chybí) – má hroznou sílu a rád rozdává rány pěstí do nosu…
Viktorín (fr. Rufus)– …je príma kluk a jeho tatínek je policejní strážník, a Viktorín od něj má senzační píšťalku se kterou si pořád hraje
Polívka – ...říkáme dohlížiteli Dubonovi Polívka, jelikož pořád opakuje:Podívejte se mi do očí, no a v polívce jsou taky oka…
Soused – rád si tatínka dobírá přes živý plot
(Mikulášovy patálie, Goscinny – Sempé, Albatros, Praha, 1995)
http://www.lepetitnicolas-lefilm.com/

Nadýchněte se prosím: Filomena Borecká v Galerii Havelka Praha

Nad uměním je třeba přemýšlet a procvičovat fantazii. Takže teď nebudu citovat to, co mi udává o této výstavě a záměrech autorky katalog - ale nejprve se nechám vést vlastní představivostí: napadají mě jména: Kokony a pavoučnice. Vlásečnice a Zámotky duševního bource....Tak nějak totiž vypadají práce na papíře s tužkou nebo pastelkami a barevnými tužemi Filomeny Borecké. A jak byste nakreslili svoji duši vy?, mohl by pak znít domácí úkol. O tom to totiž právě je - autorka svou duši totiž vidí právě takhle. Maličká výstava se jemnuje prÚNIKY a máte to tam - vzájemné vlévaní se a splývání nitek (co se všechno v duši neděje!) ale přesto k úplnému splynutí nedochází, vlákna si i přes spojení zanechávají svoji strukturu a "vlastní hlavu"...

Autorka průvodních slov v katalogu zmiňuje ne náhodou inspiraci krkonošským spiritualismem (když už jsme u toho - v Nové Pace je možno shlédnout obrázky "médií" - tj. díla osob, které jsou schopné přivolávat duchy), což znamená jakousi vizualici neviděného, vnitřního, představovaného (co uvidíte, když zavřete oči? je duše hmota? pokud ano, tak jak je strukturovaná - jak vypadá - ano, všechny tyto otázky si můžete klidně klást.). Ještě než jsem si to přečetla v katalogu, měla jsem podobný dojem. (Filomena podle všeho ale duchy asi nevyvolává, ačkoliv už to jméno předurčuje k takovým věcem.)

Práce s dechem

Co mě však ohledně tvorby představovaných děl zaujalo, byla informace o využití rytmu dechu - nádechu a výdechu při jejich vzniku - jak uvádí katalog (a zde již budu citovat): "Výdechem se vydáváme, nádechem přijímáme, při napětí dech zatajujeme, zrychlujeme jej při vzrušení, odedechujeme úlevou, nadechujeme se k činu ... Některé kresby autorky tak vznikaly výhradně při nádechu a výdechu, kterým F.B. podvolovala své tvůrčí gesto, pohybovala se v jejich rytmu." Je to ve své podstatě práce s neviditelnou energií. Napadlo by to takhle někoho?

Na stěnách stejně malé galerie je jen pár obrázků, víc se ale najde v katalogu přičemž se jedná o originály ve formátu A4, které si člověk může rovnou zakoupit (docela jsme váhala - mám investovat do mladého umění nebo ne? Třeba udělám chybu, když ne a Filomena bude jednoho dne slavná a já naštvaná). Dívám se po stěnách a víc se mi asi líbí šedá tužka, než barevné pastelky (ačkoliv duši bych předpokládala barevnou, aspoň převážně) - tužka si však lépe rozumí s tenkými čarami, dá se tónovat a zesilovat, možná, že je - z čistě technického hlediska a skrz představu díla zarámovaného a visícího u mě doma - jaksi uplatnitelnější, možná noblesnější...Jenže jsou převážně většího formátu - viz foto. Jedno místo na stěně je dokonce prázdné, dílo bylo zakoupeno. Přítomná paní galeristka je milá a vstřícná, škoda jen, že prostor je tak malý.

Banka dechů

Později v kavárně listuji zakoupeným katalogem (za 50,-Kč opravdu kvalitních 20 stran s mnoha reprodukcemi - to se tak často nevidí ani ve velkých galeriích) a nacházím též fotografie pískovcových objektů, které vytesala Filomenina ruka. Protože částečně pochází z Hořic a protože maminka je též sochařka (Ellen Jilemnická), tak se ani nedivím (pokud nevíte co znamenají Hořice - nachází se zde známá sochařská škola. Nechce se věřit - zvlášť při pohledu na ohromný kus obdělaného pískovce, ale tu školu Filomena absolvovala). Autorka úvodních dat v katalogu i v případě pískovcových objektů upozorňuje na jejich spojitost s dechem:"...zachycují moment nádechu a výdechu, jsou naduté vzduchem, nebo ho naopak vypouštějí. Vykazují barokní dynamiku." S tím by se dalo souhlasit.

Aby toho nebylo ohledně dechu a věcí s tím spojených málo - Filomena také sbírá dechy, laicky řečeno. Můžeme se divit, či nesouhlasit, ale to je prakticky vše, co s tím můžete dělat - slovy klasika řečeno. Jak víte, dneska je možné všechno a konceptuální umění je svérázné (vzpomenu-li si na dílo jednoho umělce, který se vykálel do prostor galerie, jiný dokonce svůj exkrement prodával a další nevystavil nic jako objekt - je sbírání dechů činnost vcelku milá). Dechová banka Phrenos vzniká v Paříži ve spolupráci se sociology (to by mě celkem zajímalo, ale nemám zatím více informací).

Fenomén Filomena

Co mě ovšem na výstavu Filomeny Borecké přivedlo, nebyla a priori fascinace dechem, ale její tatínek (filosof a teoretik humoru, Vladimír Borecký). Patřil totiž k pedagogům vyučujícím na našem ústavu (FFUK, katedra kulturologie - ačkoliv je třeba dodat, že jeho hodin jsme se spíš báli; studijní texty nebyly snadné, ale např. Legenda o Hronu je poměrně zábavná - Hron je něco jako český Cimrman). Píšu patřil, protože letos v únoru zemřel. Byla jsem tehdy na pohřbu ve Strašnicích, potkávala kolegy spolužáky, pedagogy a taky jsem viděla záda Filomeny - s černým kloboučkem na hlavě. Bylo to velmi šik - už tehdy jsme věděla, že žije a tvoří ve Francii, v Paříži, jenže ten klobouček měla na hlavě, když se loučila s tatínkem a to asi nebylo právě veselé. Dneska si vyčítám, že jsem jí nešla kondolovat, připadalo mi to tenkrát hloupé, protože už tehdy mě zajímala. Aspoň už pro to jméno. Kdo by se dnes jmenoval Filomena?To jméno - to totiž bylo jediné, co jsme o Filomeně věděla nejdřív (vůbec ne to, že je to umělkyně) a to díky našim "ukecaným" pedagogům.

V 70. letech (Filomena je ročník 1977, jak uvádí katalog)bylo totiž řádně riskantním kouskem protlačit mezi ty všechny fádní Jany, Věry a Lucie jméno Filomena. "Říkali jsme Vladimírovi, že se zbláznil", vyprávěla nám na hodině jedna naše pedagožka (probírali jsme sociologický výzkum a nějak jsme se dostali k neobvyklým jménům a k jejich nositelům - jak takové jméno pak dokáže udělat ze života peklo atp.). Na matrice se podle všeho ošívali řádně, ale měli smůlu - podle starých českých kalendářů Filomena existuje a ještě slaví 11. srpna svátek. Zjevně to prošlo (stejně jako později jméno Felix u syna). Filomena je Filomenou a mimo jiné si myslím si, že by tohle pěkné staré české jméno mohlo třebas prolomit převahu všech těch Terezek a Natálek, i když ne zas tak moc - protože každá Filomena je a měla by být vyjímečná .

Výstava prÚNIKY končí 19.11. Takže dilema: mám si tam zajít koupit jeden výřez z duše, nebo nemám?

http://www.yboo.net/filomenaborecka/download/FilomenaBorecka.pdf