Kdesi v Africe. Savana, kozy, velbloudi. Tu a tam tábor pastevců, muži, ženy, děti, málo vody, málo jídla, hodně písku, hodně slunce, tráva spálená na troud. Daleký obzor, prašné cesty, od obzoru k obzoru prostor. Podmínky k životu jsou tvrdé. Žijí tady ženy i muži, ale není to svět žen a mužů, je to svět především mužů a jejich pravidel. Tak jak to bývá, ovšem tady jsou ta pravidla poněkud ostřejší. Postavení ženy je nicotné, ačkoliv na ní leží většina práce a dřiny. O všem rozhoduje muž, který sám ovšem mnoho aktivity nevyvíjí (typická africká situace a je to skoro jedno kde – muži sedí a klábosí někde ve stínu pod stromem, ženy pracují…). Aby toho nebylo málo, musí tady ženy ještě podstupovat obřízku. Spousta jich zemře už po zákroku, další mají zdravotní problémy do konce života. To vše proto jen, aby si muž byl skutečně jistý svým panstvím. Kdo by odolal otevřít si nožem před prvním sexem svou ženu, že.
Kmenové války, stejně jako praktikování obřízky, jsou vyvolávány sobectvím a agresivitou mužů. Obě tyhle věci vycházejí z jejich posedlosti teritoriem – vlastnictvím – a ženy spadají do téhle kategorie kulturními tradicemi i podle zákona. Možná, že kdybychom mužům uřízli varlata, moje země by se stala rájem. Uklidnili by se a byli by senzitivnější. Bez toho neustálého kypění testosteronu by nebyly války, zabíjení, loupeže, znásilňování. A kdybychom jim uřízly penisy a nechali je – buď ať vykrvácejí nebo přežijí – možná by si poprvé uvědomili, co dělají svým ženám. (Waris Dirie – Květ pouště, Ikar 2000)
Když obřezali malou Waris, byla ještě malá, nemohla se bránit, ani utéct. Jen se musela zákroku podrobit – jinak by ji totiž žádný ženich nechtěl. Když jí bylo třináct, nápadník se objevil. Šedesátiletý obchodník s velbloudy. Tomu by se Waris hodila jako čtvrtá žena. Jenže Waris ho nechce i když za ni zaplatil právě těmi velbloudy. Místo manželství tedy raději volí strastiplnou cestu přes poušť k babičce do Mogadiša. Tak sice šťastně dojde a zůstat tam nemůže, příbuzní ji živit nechtějí, ale babička jí pomůže dostat se do rodiny matčiny sestry, - její muž je velvyslancem v Londýně. Tam Waris čtyři roky dělá v rodině své tety služku a uklízečku. V domě své tety nemá nemá zrovna na růžích ustláno, ale aspoň ji nenutí do sňatku.
Nejdřív jsme uklidila tetin pokoj, pak jsem utírala prach, vytírala podlahy, drhla a leštila celý dům od přízemí až do čtvrtého patra. Za celé čtyři roky jsme neměla volno ani jeden den. Nejedla jsem s rodinou. Když se mi naskytla příležitost, popadla jsem vždycky něco k jídlu a pokračovala přitom v práci, dokud jsme nepadla kolem půlnoci do postel. Koncem prvního týdne mého pobytu v Anglii už jsem zjistila, že teta se strýcem mají naprosto odlišnou představu o tom, jakou roli budu hrát v jejich životě, než jsme měla já. Ve větší části Afriky je zvykem, že významnější členové rodiny si k sobě vezmou děti svých chudých příbuzných, které u nich pracují a za to dostávají stravu a ubytování. Někdy dávají dětem i vzdělání a chovají se k nim jako k vlastním. Někdy ne. (Waris Dirie – Květ pouště, Ikar 2000)
Jednoho dne však mandát jejího strýce končí. Waris ale nechce za žádnou cenu zpět do Somálska, ví co by ji tam čekalo. A tak se ze začátku protlouká všelijak. Anglicky neumí, protože pracovala jen v somálské rodině a ti jí nedovolili chodit do školy a učit se jazyk . Bloudí po ulicích v prošívané bundě a v šatech na způsob sárí, vybírá jídlo z kontejnerů, spí ve výklencích na rozložených papírových krabicích. Jednoho dne se však seznámí s dívkou Marilyn, která ji nakonec nechá u sebe přespat na ubytovně, pomůže ji najít práci uklízečky u Mac Donalda a Waris se začíná učit anglicky. U Marilyn také poprvé zjišťuje, že ne každá žena je obřezana tak jako ona a protože ji ten kdysi provedený zákrok stále způsobuje zdravotní problémy, jde do nemocnice na operaci. V práci jednoho dne zaujme známého fotografa. Dostane vizitku…Waris s tím nejdřív nechce mít nic společného, bojí se, ale pak se rozhodne, že je lepší získávat peníze za fotografování, než za úklid restaurace…
Koza má v Africe více svobody než žena. (foto z filmu)Film není doslovnou adaptací, ale změn je poměrně málo a ty klíčové scény pochopitelně zůstávají. Navíc jsou tady např. scény ze života chudého afrického imigranta v Evropě - skutečná Waris nespala nikdy na ulici ale v YMCE a doklady měla v pořádku. A opět rozdíl od knihy přece jen do školy chodila, ovšem tajně. Dokonce i s prací modelky a modelingem se setkala už v domě svých příbuzných – její teta byla přítelkyní matky modelky Iman (manželka Davida Bowie). Jen sama byla jako nesvéprávná.
Klíčové scény
Kdybych měla vybrat několik scén, tak by mezi ty klíčové patřila ta, kdy je Waris v nemocnici protože se chce zbavit obtíží spojených s obřízkou. Doktor jí vysvětluje operaci, jenže Waris nerozumí, neumí ještě tak dobře anglicky. Snaží se jí tedy pomoci a že přivolají jednu ženu, která v nemocnici pracuje a je ze Somálska. Ta by jí vše vysvětlila v rodné řeči. Jenže ta žena ten den v nemocnici zrovna není. Nevadí, přivedou jednoho muže, též ze Somálska, ten Waris přece vše také přeloží…Právě v tomhle momentě je dobře vidět nejen střet kultur (na postoji Somálce se ani v Anglii nic nemění), ale i střet dvou světů. Na jedné straně somálská žena , která trpí tím co přikazují somálští muži, na druhé straně somálec, který bude trvat na všech příkořích, které se ženě v jeho vlasti budou dít, ač nesmyslných a nebezpečných. Ten muž Waris totiž tlumočí něco jiného než slova lékaře. Místo uklidnění se jí tak dostává výtek – že poškozuje vlastní zemi, kulturu, jak to že se vůbec ukazuje před bílým doktorem, mužem, jak si vůbec může dovolit myslet si, že se zbaví své „úpravy“.
Druhá z klíčových scén čeká až úplně na konci, je beze slov a odehrává se v době, když byla Waris malá. Jsou jí tři roky, jdou s matkou za vesnici. Matka ji nese, protože Waris je ještě malá a z vesnice je to docela daleko. Na skalách se pak setkají s obřezávačkou. Starší žena má obličej vysušený pískem z pouště, v ústech jí chybí zuby. Má na sobě potrhané šaty a na hlavě vybledlý turban z cárů. Z kapsy vytahuje malý kousek kůže – je v něm zabalená zkrvavená žiletka….
Kdybych měla vybrat několik scén, tak by mezi ty klíčové patřila ta, kdy je Waris v nemocnici protože se chce zbavit obtíží spojených s obřízkou. Doktor jí vysvětluje operaci, jenže Waris nerozumí, neumí ještě tak dobře anglicky. Snaží se jí tedy pomoci a že přivolají jednu ženu, která v nemocnici pracuje a je ze Somálska. Ta by jí vše vysvětlila v rodné řeči. Jenže ta žena ten den v nemocnici zrovna není. Nevadí, přivedou jednoho muže, též ze Somálska, ten Waris přece vše také přeloží…Právě v tomhle momentě je dobře vidět nejen střet kultur (na postoji Somálce se ani v Anglii nic nemění), ale i střet dvou světů. Na jedné straně somálská žena , která trpí tím co přikazují somálští muži, na druhé straně somálec, který bude trvat na všech příkořích, které se ženě v jeho vlasti budou dít, ač nesmyslných a nebezpečných. Ten muž Waris totiž tlumočí něco jiného než slova lékaře. Místo uklidnění se jí tak dostává výtek – že poškozuje vlastní zemi, kulturu, jak to že se vůbec ukazuje před bílým doktorem, mužem, jak si vůbec může dovolit myslet si, že se zbaví své „úpravy“.
Druhá z klíčových scén čeká až úplně na konci, je beze slov a odehrává se v době, když byla Waris malá. Jsou jí tři roky, jdou s matkou za vesnici. Matka ji nese, protože Waris je ještě malá a z vesnice je to docela daleko. Na skalách se pak setkají s obřezávačkou. Starší žena má obličej vysušený pískem z pouště, v ústech jí chybí zuby. Má na sobě potrhané šaty a na hlavě vybledlý turban z cárů. Z kapsy vytahuje malý kousek kůže – je v něm zabalená zkrvavená žiletka….
Když to člověk vidí, řekne si jediné - obřízka je špatná věc. Ženy z ní užitek nemají vůbec, jaký z něj mají muži těžko říct – mám dojem, že tohle ještě nikdo nezkoumal. Jaký je to požitek vzít na manželku nůž? Nevím.
Dnešní doba však není nastavená na pocity, ale na fakta. Šancí v boji proti rituálu jsou zdravotnické komplikace a zbytečná úmrtí zaviněná obřízkou. Osobně bych byla pro okamžitý zákaz provozování tohoto rituálu a s muži, kteří by se dožadovali ženské obřízky, bych udělala to co navrhuje Waris ve své knize. Ale bohužel, tady přichází na scénu kulturní relativismus!(komu to pomáhá, to si domyslete). Žádný krvavý rituál dnes nejde zvnějšku (z pozice bílého Evropana už vůbec) ani kritizovat, ani rušit. Proč?
Protože, jak praví slovník: jednotlivé kultury představují jedinečné a neopakovatelné sociokulturní systémy, které je možno popsat a pochopit pouze v kontextu jejich vlastních hodnot, norem a idejí. Jinak řečeno: jakmile je něco tradice a není to vaše tradice, protož jste v ní nevyrůstali, nemáte do toho co mluvit.
Vypadá to tedy tak, že ač jsou podobné tradice sebevíc plesnivé a pokřivené, budou se už pro tu svou tzv. unikátnost udržovat při životě. Není to v dnešní globalizovaném době ale už trochu nesmysl? Zachovávat zrovna tuhle tradici?
(Ohledně zmíněné relativity - taková pravda je ovšem i na druhou stranu platná jen omezeně, právě v tom daném okruhu, což by mohlo nahrávat tomu, aby se podobná zvěrstva nepraktikovala v Evropě, na opačnou stranu to ale zjevně nefunguje.)
Pro tu naši relativnost si budou africké ženy muset pomoci samy (nebo s pomocí svých osvícenějších soukmenovkyň žijících na západě). A doufám, že se jednou takovým, jako je např. Waris Dirie, se tento zvyk podaří vymýtit.
Dnešní doba však není nastavená na pocity, ale na fakta. Šancí v boji proti rituálu jsou zdravotnické komplikace a zbytečná úmrtí zaviněná obřízkou. Osobně bych byla pro okamžitý zákaz provozování tohoto rituálu a s muži, kteří by se dožadovali ženské obřízky, bych udělala to co navrhuje Waris ve své knize. Ale bohužel, tady přichází na scénu kulturní relativismus!(komu to pomáhá, to si domyslete). Žádný krvavý rituál dnes nejde zvnějšku (z pozice bílého Evropana už vůbec) ani kritizovat, ani rušit. Proč?
Protože, jak praví slovník: jednotlivé kultury představují jedinečné a neopakovatelné sociokulturní systémy, které je možno popsat a pochopit pouze v kontextu jejich vlastních hodnot, norem a idejí. Jinak řečeno: jakmile je něco tradice a není to vaše tradice, protož jste v ní nevyrůstali, nemáte do toho co mluvit.
Vypadá to tedy tak, že ač jsou podobné tradice sebevíc plesnivé a pokřivené, budou se už pro tu svou tzv. unikátnost udržovat při životě. Není to v dnešní globalizovaném době ale už trochu nesmysl? Zachovávat zrovna tuhle tradici?
(Ohledně zmíněné relativity - taková pravda je ovšem i na druhou stranu platná jen omezeně, právě v tom daném okruhu, což by mohlo nahrávat tomu, aby se podobná zvěrstva nepraktikovala v Evropě, na opačnou stranu to ale zjevně nefunguje.)
Pro tu naši relativnost si budou africké ženy muset pomoci samy (nebo s pomocí svých osvícenějších soukmenovkyň žijících na západě). A doufám, že se jednou takovým, jako je např. Waris Dirie, se tento zvyk podaří vymýtit.
Pozn.: na horním obrázku Waris Dirie (Somálka), na druhém Lyia Kebede (Etiopanka).
Úryvky jsou z knihy Květ pouště - Waris Dirie, Cathleen Millerová, Ikar Praha 2000. V současné době byla kniha vydána podruhé.
Pozn. č.2.: Waris Dirie má dnes dva syny a žije v Rakousku
