Zakletý v čase Audrey Nieffeneggerové

Kniha Audrey Niffeneggerové Zakletý v čase (Argo) má od svého prvního vydání za sebou už šest let. Od roku 2003 vyšla už v 33 jazycích a na český trh dorazila před vánoci ověnčená několika knižními cenami. Od roku 2009 ji navíc doprovází ještě filmové zpracování a k nám se obé dostalo - kniha i film - ve vzácném sledu.

Zápletka je prostá. Henry, knihovník Newberryské knihovny se přesunuje v čase. Někdy je to nebezpečné – a tak musí utíkat, protloukat se, krást a schovávat se jako štvané zvíře. Někdy je to o poznání příjemnější – když se dostane do dob svého dětství (za tragických okolností přijde o matku), nebo za dívkou Claire. Za dívkou, kterou ve svém mládí nezná, ale za kterou cestuje do doby, kdy bývala malou holčičkou, a to z času, kdy už jsou manželé. A paradoxně, když se doopravdy poprvé potkají v reálném životě, ona jej zná ze svého dětství a takřka po celý život, ale on ji vůbec.

HENRY: Celý můj život je nekonečné déja-vu.Mají všechna ta zmizení a přesuny nějaký řád? Existuje způsob, jak zůstat v přítomnosti a vnímat ji všemi buňkami těla? Nevím. Jsou tu jisté příznaky tak jako u každé nemoci. Symptomy lze rozpoznat. Vyčerpání, hluk, stres z náhlého probuzení, záblesky světla. Cokoliv z toho může spustit další přesun. Nedokážu to vědomě nijak ovlivnit, neurčuju si, do jaké doby a na které místo se přenesu, jak dlouho tam zůstanu, ani do které doby se vrátím. Mám dojem, že to nějak řídí mé podvědomí, protože jsem strávil spoustu času ve své minulosti, vracel se k událostem a místům, která pro mě byla něčím důležitá nebo významná. Častěji cestuji do minulosti než do budoucnosti.
A pak už jen stačí namíchat jako podle staré dětské skládačky: lásku, neštěstí, dítě a manželství. Ačkoliv by se dalo říci, že Zakletý v čase je „jen“ příběhem o lásce, je to příběh tak trochu jiný, ozvláštněn tím, že jeho „slovosled“ je poskládán jinak, než tradičně chronologicky. To co se stalo, se teprve stane, třebaže je to už minulost. Z děje jsou sice nahodile vysekávány části, ale ne bez „kostí“ – vždy víme, kolik je aktérům v tu chvíli příběhu let. A skládačka životů se rovná pomalu, a i když na přeskáčku, sama.

Kniha má různé tóny a podtóny. Základním kamenem je příběhem o lásce, pod ní jsou filosofické debaty a úplně dole jsou nadhozené otázky na téma, jaké by to bylo setkat se se sebou samým, se svým mladším já, dostat se do minulosti blízkých lidí a různé další kombinace. Zakletý v čase je sice milostný román, ale rozhodně nespadá do kategorie bezduchých přeslazených limonád. Už proto, že podle pravidel dramatu autorka svého hrdinu nenechá cestovat časem věčně, ale bez milosti mu připraví nevyhnutelný a hořký konec.

Co se filmového zpracování týče, film pochopitelně neušel kritice. Vůči romancím a příběhům pokud v nich zrovna nehraje Meryl Streep, vůbec panuje znatelné opovržení. Melodramata jsou téměř na černé listině a trendem je neustále očekávat v této kategorii něco jiného, než co tam má být. Jenže Zakletý v čase vůbec není průměrný film a lásku až za hrob nabízí v dostatečně neokoukaném kabátě. Snaha přirovnávat jej k pokleslé červené knihovně (jak se kdesi stalo) mě tak jen přivádí k myšlence, že takový kritik asi ani pořádně neví, co červená knihovna je.Pochopitelně se do filmu nevešlo všechno – filozofické debaty, setkávání několika já najednou, vypuštěny byly scény s mladším Henrym atp. S tím je ale třeba se smířit téměř u každého zfilmovaného literárního díla, které má knižně více jak dvacet stran. Je bez diskuse, že stran obsazení filmu velkou měrou prospívá Eric Bana (Henry) a jeho charisma. Rachel Mc Adams (Claire) si vysloužila sympatií o něco méně, ale mě osobně se docela líbila. Vytýká se jí zcela bezpředmětně málo akce, pasivita a přirovnává se jen k ozdobě. Jenže ona časem necestuje, ona je tím kdo čeká a sbírá ze země kupičky oblečení, které schovává pro další Henryho návštěvu.

CLARE: Čekám na Henryho a nevím, kde je. Myslím na to jestli je v pořádku. Je těžké být tím, kdo zůstává. Neustále něco dělám, čas tak rychleji ubíhá. Čekám. Každá minuta čekání se vleče a připadá mi jako celý rok. Trvá celou věčnost. Jako malá jsem se na Henryho pokaždé těšila. Každá jeho návštěva pro mě byla významnou událostí. Teď mi každé jeho zmizení nahání hrůzu, nesnáším to a z celého srdce si to přeju zarazit. Jeho zmizení jsou pro mě noční můrou a nechtěnou zkouškou odvahy. Bojím se, co vyslechnu, až se můj poutník zhmotní u mých nohou, krvácející, rozjásaný, třesoucí se nebo usměvavý. Teď mě jeho zmizení děsí.

Co se týče kritik (např. Iva Přivřelová, Houser), souhlasila bych snad jen s tím, že kniha u nás vyšla s kýčovitou obálkou. Ta mě ve srovnání s tou, která patřila americkému vydání též příliš nenadchla.

Poznámka k autorce (podle Chicago Tribune):
Mírně podivínská umělkyně, která kreslí, píše a vytváří komiksy je spíše uzavřená, plachá a podle redaktora Chicago-tribune sama působí tak trochu jako z viktoriánských dob.
Sama sebe označuje za umělkyni a učitelku, průvodkyni po hřbitově, spisovatelku a autorku komiksů a zdůrazňující, že nikdy pořádně neviděla nikoho ve veřejné dopravě číst svou knihu (to jí také vždy udělá největší radost – to že někdo její knihu čte a ona jej přitom vidí pro ni je tím posledním krokem a ne koupě knihy, kterou ona někde podepíše). Což může být ale také trochu zavádějící, uvážíme-li, že podle svých slov ji sama využívá tak jednou týdně.
Od filmu se ostře distancuje a říká: není to můj film, je to film lidí, kteří jej vytvořili. Neviděla jsem ho a necítím za něj žádnou odpovědnost. Za peníze, které získala prodejem práv své knihy zaplatila dluhy, trochu cestovala (zejména do Londýna na hřbitov Highate Cemetery, který se stal dějištěm jejího dalšího románu) a věnovala se umění a dalšímu psaní.

Adina!

Kawasakiho růže (ČR, 2009)

Dlouhé noci Vikingů (Olympia)

Spisovatel Zdeněk Šmíd je kromě svých vodáckých příběhů známý svou cestovatelskou vášní. Procestoval mnoho zemí a míst, ale podle svých slov má nejraději sever a jak sám vysvětluje v úvodu své knížky Dlouhé noci Vikingů (Olympia) – „Kdybych si sám mohl vybrat místo, kde se narodím a kde mám žít, rozhodl bych se pro Skandinávii. Nebydlím tam hlavně proto, že jsme ten kraj poznal příliš pozdě“.
A proto o severu aspoň píše. Svou lásku k zemím takřka věčného ledu dokládá už svou druhou knížkou na severské téma (kromě ní již vyšlo Za písní severu a nejnověji Starci na Aljašce).
Tentokrát nejde o dobrodružství party starých kamarádů, ale rovnou o severské legendy. Jestli jste si někdy chtěli přečíst slavnou Eddu, ale odradila vás tíha textu, pusťte se do odlehčené Šmídovy verze.
Dlouhé noci Vikingů aneb Vraťte nám rabiáty je ideální knihou pro dlouhé zimní večery, kdy venku mrzne až praští. S pohledem z okna si totiž lépe představíte drsnou severskou krajinu a budete vědět, že to tam nebyla asi žádná legrace. Sever je temný, je tam sníh a zima. Hemží se troly, elfy, vikingy, obry a jinou havětí. Žádná ze jmenovaných bytostí není dobrá, hodná a nemyslí to s vámi vůbec dobře. Spíše naopak a tomu nejhodnějšímu se přirozeně stávají nejhorší věci. Pak tam je také Vallhalla, Midstorm a Ásgard, kde dlí bohové Ásové, kteří mají poněkud blíž k násilnému řešení problémů a různým jiným - spíše lidským - neřestem. Rvou se, vraždí se, smilní nebo se brodí v krvi stejně jako Vikingové a tak pořád dokola.
Zdeněk Šmíd si pochopitelně s postavičkami severského Olympu hrál po svém, ale zachovává jim podle předlohy vše, co mají mít mít. A krvelačnosti jednoduše obháčkoval vtipnými hovory ( i tak je tam té krve zbývá pořád ještě dost).
A proč bychom se severem měli vůbec zabývat blíže? Podle Zdeňka Šmída jednoduše proto, že tam jednou nohou patříme. "Je nám bližší lesnatý sever, než vyprahlý jih, nemáme jižní sexuální apetenci, zato sklon k pití a taky jsme spíš uzavření, než užvanění. V hospodě si raději sedneme k prázdnému, než obsazenému stolu". Máme sever v genech a tak bychom možná měli vědět jak se to s těmi našimi severskými pradědečky mělo. Třeba dříve, než přijde ragnärok.

(psáno pro KN, 2-3/2010)

Nějak se to komplikuje (USA 2009)

Dědictví v Champagni

Dobré knihy jsou jako film. Sotva se začtete, naskočíte jakoby nic na pohyblivý pás událostí a před očima se vám sama začne odvíjet krajina, věci, lidé. K takovým knihám patří i "Dědictví v Champagni" Sarah-Kate Lynchové (Olympia). Když jsem tuhle knihu četla, viděla jsem pomalu každý krok, který se v knize udál.
Jak již název napovídá, je to zejména o šampaňském. Autorka sama nelenila a podnikla rozsáhlou exkurzi po významných vinařstvích Champagne - Moët et Chandon, Veuve Cliquot, Remi Krug. Všude ochutnávala a všude zjišťovala jak se to má s výrobou vína. Jenže protože knížka o sběru vína, jeho lisování a stáčení do lahví by byla trochu nuda, naroubovala na tyto aktivity ještě příběh tří sester. To proto, že ani šampaňské se neskládá z jednoho druhu hroznů, ale ze tří. Nejstarší a pomalu vadnoucí Clementine se stará o vinici spolu se svým podivínským otcem a má šrám na duši. Ten se ještě zvětší po jeho náhlém úmrtí. Ne proto, že by tolik želela jeho odchodu, naopak – těší se, jak vše lépe zorganizuje a znovu pozvedne úroveň jejich kdysi slavné značky, ale proto, že na nenadálé dědictví najednou není sama. O svůj díl se přihlásí její nevlastní sestra, Mathilde. Ta žije kdesi v New Yorku poněkud znuděným životem úspěšné manažerky spolu s manželem a dcerou, ke které nic necítí. Také má šrám na duši a v pobytu ve vinařském zámku spatřuje příležitost, jak utéct od reality. Nevlastní sestra jí je protivná – a obzvláště, když není jen jedna. Třetí do počtu je totiž nejmladší Sophie, tulačka bez domova se spoustou špatných životních zkušeností, ale přesto stále se srdcem na dlani. Jak se těm třem podaří sžít se pod jednou střechou, znovu obnovit dobré jméno svého šampaňského a překonat všechny nesnáze, které péče o vinice představuje? Zásluhou staré cikánky a příležitostné sběračky hroznů, jménem La Petite, která každé z nich vidí až na dno duše a ví i o skrytých rodinných tajemstvích. Místy jsou její aktivity trochu bláznivé a neuvěřitelné, ale vezmete je na milost. Proč?
Dědictví v Champagni totiž patří ke knihám, které mají v záloze atraktivní prostředí a to velmi francouzské. Starý zámek s mnoha pokoji, příjezdovou cestou a rezavějícími vraty. Cukrárnu s mandlovými koláči. Krajinu plnou vinic, malebných městeček a k tomu přiměřený styl života – to již není třeba zkušenému čtenáři blíže představovat. Kdo má v oblibě Francii, šampaňské a příběhy se šťastným koncem, bude se tady se třemi sestrami cítit dobře.

(psáno pro KN, č.1-2/2010)

Neoficiálně k tomu ještě dodávám, že když už jsem se dala do přehrávání filmu, hned jsem měla obsazené i hlavní role. Clémentine je pro mě zcela samozřejmě zrzavá Debra Messingová (Women), jako Mathilde odměřená Nicole Kidman (Austrálie) a třetí sestrau, tulačka Sophie je pro mě okatá Nathalia Imbruglia (to je sice zpěvačka, ale typově odpovídá). Na obsazení mladého cikána jsem nemyslela (pořád mě jen napadal Johnny Deep, a to už by bylo opakování - toho hrál již v Čokoládě). Nemám jasno ani v tom, kdo by měl představovat La Petite či dávnou Clémentinu lásku či jejího otce, ale zato úplně jasně vidím ta zrezlá špatně otvírající se vrata, Clémentine na kole, když jede do městečka, protivnou Mathildu v kuchyni, kde se Clémentine cpe koláčem, Sophii objevující staré rodinné sídlo a tak dále. Ačkoliv mi přítomnost cikánky La Petite a to jakým způsobem okupovala dům chvílemi (a zvlášť ke konci) přišlo příliš přitažené za vlasy, to co stálo kolem a dům, který postupně ožíval, to vynahrazovalo. Toho, že v knize figuruje především víno, jsem si až tak nevšímala - holky mohly klidně pěstovat i levanduli na olej a pro mě by to bylo to samé. Ač by v tom případě nebylo možno použít jako hybatele děje zrání a sklizeň vína....A autorka by se tak předtím nemohla - ze studijních důvodů - popásat na šampaňském přímo u zdroje. :-)